Vzpomínka na Karla Stibůrka
Když jsme na konci dubna roku 2014 připomněli v Dostihovém světě jeho krásné osmdesáté páté narozeniny, popřáli jsme tehdy už vážně nemocnému oslavenci, někdejšímu vynikajícímu překážkovému dostihovému jezdci a později i úspěšnému trenérovi Karlu Stibůrkovi ještě hodně radosti z dostihů a ze života vůbec. Po dvou letech a osmi měsících přišla zpráva, které se všichni, kdo byli do jeho zdravotních problémů více či méně zasvěceni, obávali. 26. prosince 2016 večer, tedy o druhém svátku vánočním, Karel Stibůrek zemřel.
V článku k předloňskému životnímu jubileu, a tedy k daleko příjemnější příležitosti, než je tato, jsme zrekapitulovali obdivuhodnou kariéru muže, který se začal učit v roce 1943, tedy více než před třiasedmdesáti lety, u legendárního trenéra Karla Truhláře. Učiňme tak i tentokrát.
Těžké překážky začal pozdější pětinásobný československý šampión ve steeplechase jezdit už v učňovských letech a prvního vítězství na nich dosáhl jako devatenáctiletý v roce 1948 s koněm Sherrym. O rok později s ním vyhrál i Cenu Moskvy, steeplechase na 5500 metrů, na tehdy premiérovém Mezinárodním mítinku socialistických zemí v Praze. Celkem získal Karel Stibůrek prvenství ve 105 překážkových dostizích, z toho 18 právě s Sherrym. Možná, že by je ale všechna vyměnil za jedno jediné, které mu osud nedopřál – ve Velké pardubické. Startoval v ní devětkrát. Poprvé 23. října 1949, ovšem bez úspěchu, po pádu na Irské lavici s tehdy 7letým Sherrym. Teď ocitujme pasáž z textu uveřejněném v Dostihovém světě v dubnu 2014:
„V roce 1950 bojovali s Čingischánem o přední umístění, ale za Velkým anglickým skokem musel být kůň pro zranění zadržen. V roce 1951 ztroskotal na Velkém anglickém skoku znovu, tentokrát s Unkasem. V roce 1953 skončil s klisnou Rudinou na Velkém vodním příkopu. V roce 1954 vedl další klisnu Venuši a před Velkým anglickým skokem cválali v čele. Venuše pak dlouho odmítala překážku překonat. Pak se k tomu nakonec odhodlala, ale padla. Se stejnou klisnou se pokusil prorazit začarovaný kruh v roce 1955 po páté, ale tentokrát si tato vranka zastavila už před Irskou lavicí. Pak se Karel Stibůrek postavil na start až v roce 1958. A to už bylo něco úplně jiného. Šestiletý debutant Liptov, kterého Stibůrek jel, obsadil skvělé druhé místo, pouhé dvě délky za sovětským Epigrafem. Ten obhájil prvenství z předcházejícího roku a je dodnes se třemi vítězstvími jedním z nejúspěšnějších koní VP vůbec. Zdálo se, že Karel Stibůrek se letité smůly zbavil, ale nebylo tomu tak. Následující rok vedl Korana a padli na Taxisu. O tři roky později skončili pátí. V roce 1963 měl jet Korana znovu, ale měsíc před Velkou si při pádu s koně Divína, který na pardubickém závodišti šlápl do vosího hnízda, roztříštil klíční kost. Za několik týdnů Koran Velkou pardubickou slavně vyhrál – ne však s Karlem Stibůrkem, který byl zraněný, nýbrž s Františkem Vítkem, jemuž nezištný smolař před dostihem radil a pak ho v jeho průběhu u překážek mocně povzbuzoval.“
Posledního vítězství na dostihové dráze dosáhl Karel Stibůrek devatenáct let po tom prvním, tedy v roce 1967, v sedle Kamgana. Se smůlou ve Velké pardubické se však vyrovnával ještě dlouho. V roce 1972 řekl, že kdyby měl k dispozici vhodného koně, kterého by si do Velké mohl sám připravit, ještě jednou by to zkusil.
Petr Feldstein