Netuším, čím to je, ale poslední březnový den nejednoho kalendářního roku přináší často smutné zprávy. Poprvé jsem si to uvědomil před sedmačtyřiceti roky, když 31. 3. 1973 zemřel Ota Pavel. Úžasný člověk, skvělý novinář a spisovatel, kterého, ač jsem byl téměř o půl druhého desetiletí mladší, jsem měl tu čest považovat za svého přítele.

Po jiných „jobových zvěstích“ z tohoto data, v dalších letech, která od té doby plynula, přišla teď další. Odešel Tomáš Šatra. Jsme lidé smrtelní a my, příslušníci jeho generace, už, bohužel, dávno a dávno nejsme mladí. Přesto je každá taková další zpráva bolestivá a zdrcující. Nejlepší by bylo, kdyby někteří lidé, bez ohledu na věk, v jakém se odebrali „tam, do neznáma“, žili věčně. Uvědomil jsem si to i po nedávném úmrtí více než 97leté Dany Zátopkové, kterou jsem také poznal zblízka a jejíž odchod, jakkoli očekávaný, všechny, kdo ji měli rádi, těžce zasáhl.

Tomáš Šatra mezi takové osobnosti také patřil, přestože nebyl vzorem asketismu, ani čítankovým příkladem všech ctností. Byla to ale osobnost, která díky svým profesním a lidským kvalitám, svému člověčenství, smyslu pro přátelství, pro humor i pro mnohá jiná koření a příchutě života, za sebou nechala nadlouho těžko zapomenutelnou stopu.

Když jsem s ním před téměř deseti lety dělal pro časopis Paddock Revue rozhovor, v úvodu mi řekl:

„Byli jsme tady v Chuchli s Ferdou Minaříkem a Jardou Drlíkem takoví tři trenérští mohykáni. Všichni narozeni ve stejném roce. Všichni z jednoho ročníku v učilišti, který ještě začínal v Trnové. Bylo nám tehdy čtrnáct, vlastně jsme byli děti. Teď máme na krku pomalu sedmdesátku a s Jardou to jako trenéři táhneme pořád.“

Na úplný závěr dodal:

„Na dlouho dopředu pochopitelně nemyslím. V mém věku to ani nejde. Ještě chvíli bych ale pracovat chtěl. Pokud to dovolí zdraví a pokud mi někdo bude ochotný svěřit koně s předpoklady pro dobré výkony a výsledky.“

Pracoval, i v rámci stále víc menších možností, ještě dalšího osm a půl roku. S dostihovou trenéřinou se rozloučil čtyřicet osm let po jejím začátku v roce 1970. Výčet jeho úspěchů by byl nesmírně dlouhý. Patří do něj například čtrnáct vítězství jeho svěřenců v klasických dostizích včetně dvou (Progression 1994 a Nora Jeane 1997) dobytých modrých stuh v derby, řada triumfů v mezinárodních měření sil na zahraničních i domácích závodištích a vyloženě nepřeberné množství dalších prvenství.

Klasický dostih, St. Leger, vyhrál jeho Sigham už v roce 1970, kdy Tomáš Šatra s trenérskou profesí začínal.

Na které koně vzpomíná nejraději, mi před deseti lety odpověděl takto:

„Samozřejmě na Sighama, který mi tak bleskově vyhrál klasický dostih. Báječný kůň byl také Kento, skutečný čtyřnohý aristokrat s vynikajícím charakterem. Nádherná podívaná na něj byla, už když kráčel paddockem. Skvěle se jezdil, sám jsem byl v práci často v jeho sedle. V nejdůležitějším dostihu své kariéry, v Derby 1977, bohužel ale nebyl úplně ve své kůži a doběhl za Bohatierem druhý. Nebýt toho, měl by Trojkorunu. Pak musím jmenovat Quintal, dvojnásobnou klasickou vítězku Nanon, která po vítězství v Jarní ceně klisen vyhrála i Velkou jarní. Dokončila ji ale se zraněním, a tím její kariéra na dráze skončila. Ten rok, 1978, byl klasický ročník jinak slabý. Určitě by bez problémů vyhrála i Derby. Z koní, které jsem trénoval později, nesmím zapomenout na vítěze derby 1994 Progressiona, a zvlášť na jeho pravou sestru Noru Jeane, která vyhrála tři roky po něm. Na dráze byla skvělá, ve stájovém boxu milá, bezproblémová.“

I v tomto století vychoval Tomáš Šatra mnoho skvělých dostihových jedinců – za všechny uveďme jména Blue Coral, Chardonney Tcheque, Mikesh. A připomeňme si také, že v roce 2014 chybělo v Českém derby jen málo (pouhá hlava) k vítězství jeho svěřence Honzíka Chipery.

Nedobré poměry v našem turfu nesl Tomáš Šatra stále hůř. Při své otevřené, přímé povaze se tím ani nijak netajil. Z dostihové scény odcházel do jejího zákulisí zklamaný, s pocitem hořkosti.

Na jeho už zmíněném smyslu pro humor, velmi často šibeničním, to však nic nezměnilo. Když jsme v srpnu minulého roku odcházeli z pohřbu našeho kamaráda Miodraga Merthy v motolském krematoriu, prohlásil: „Tak nevím, jestli mi ještě vůbec stojí za to vracet se domů. Jestli bych tady už rovnou neměl zůstat…“

Naposled jsem Tomáše viděl pár týdnů předtím, než zemřel. Už nastávaly nynější tak těžké koranovirové časy. Zamávali jsme na sebe na schůdcích v metru. On jel nahoru, já dolů. Usmíval se, měl dobrou náladu.

Myslím, že přes všechny složitosti a těžkosti jeho vlastního života, dostihového i nedostihového, i života vůbec, byl Tomáš duší optimista.

Petr Feldstein