Trpělivost prý růže přináší… Pokud toto přísloví platí, náš respondent by měl nárok nejméně na celý růžový sad. Celých devět sezón totiž čekal Jan Červenka na vítězství, které mu 14. dubna 2024 zajistil kůň, do kterého se zamiloval na první pohled a kvůli němuž byl nucen hasit manželskou krizi. Nevěříte? Věřte! S dostihovým majitelem, advokátem, trenérem mladých volejbalistek, předsedou volejbalového oddílu Tatran Střešovice a v neposlední řadě i kandidátem do eurovoleb za stranu Mourek, se nudit rozhodně nebudete...

V minulém díle jsme si povídali o tvých začátcích v dostihovém sportu i důvodech, proč sis vybral právě Pavlínu Baštovou a tréninkové středisko Osvinov. V tomto se podíváme na zoubek současným věcem, které tě zaměstnávají. V centru pozornosti bude tedy dvojice tvých koní – Claudio a Sunset, trenér Martin Liška, volejbal i blížící se volby.

Tvou stájí prošla za téměř tři desítky let celá řada koní, ale přesto, byl nebo je některý z nich tvému srdci nejbližší?

Každý by určitě předpokládal, že to bude ten můj jedničkový vítěz, ale mě zůstal nejvíce v srdci Dalmacio. Kůň, kterého jsem si vybral a kterého mi Tomáš Janda zakoupil na dražbě v Baden-Badenu. Vymyslel jsem mu jméno na chorvatské pláži, vysnil jsem si ho, otec Mamool vyhrál jako tříletý Queen´s Vase v rámci Royal Ascotu, máma byla mámou Datiffa. Po neúspěšných startech na rovinách mě nad překážkami vyhrál nejvíc dostihů ze všech mých koní, sedm. Byl i čtvrtý v Ceně Labe. V devíti letech si řekl o dostihový důchod a ukázal nám, že už dostihy běhat nechce. Na poslední výběhové překážce vždycky škobrtnul, abychom viděli, že ho to už nebaví a jezdec jej zastavil. Teď je mu sedmnáct let, má se dobře a já se na něj občas jedu podívat na Osvinov, kde tráví svůj zasloužený odpočinek.

Koně aktivně hájící tvé barvy už mají domov jinde, a to konkrétně ve Vápenném Podolu u Martina Lišky. Proč sis vybral právě jeho?

Znám ho od jeho začátků u rodiny Vítkových, dlouhá léta byl v Pegasu, kde jako překážkový jezdec dostával vždy horší šance zatop žokeji, kteří pro Pegas jezdili. Je velmi sečtělý a málokdo možná ví, že má rád operu a zajímá se o historii. Je to trenér, který na koně dokáže počkat a pokud má dobrý materiál, umí s ním pracovat. Koním se neobyčejně věnuje a jsou pro něj na prvním místě. Martin je výjimečný člověk a myslím, že i velmi dobrý trenér.

V jeho péči se aktuálně připravují čtyřletý Claudio a letos už dvakrát v Pardubicích vítězný Sunset, který 14. dubna ukončil tvé devítileté čekání na vítězství…

Nebylo to jen čekání, byly i nějaké malé radosti. Devět let je sice dlouhá doba, ale já nikdy ani na chvilku nepomyslel na to, že bych jako majitel skončil. Pořád chci mít koně, být součástí tohoto sportu a potkávat se s lidmi, které mám rád. Třeba s pány Vítkem, Fechtnerem, Ferdinandem Minaříkem starším, Drlíkem, zkrátka naší „komunitou“, jež objíždí různá závodiště. Samozřejmě, za každé vítězství jsem vděčný, ale už dávno vím, že tento sport není o penězích, ale o radosti, pro kterou to děláme.

K pořízení obou tvých koní došlo za poněkud zvláštních okolností. Můžeš nám je přiblížit?

Tak si představ, že jsme do Napajedel původně měli jet pro úplně jiného koně. Ten ale neměl v pořádku zdravotní záznamy, tak jsme vzali jako náhradu Claudia a myslím, že jsme nesáhli vedle. S Martinovou péčí a trpělivostí se z něj stává moc dobrý kůň. Co se týče Sunseta, ten příběh už je docela známý. Je to jediný kůň, o jehož pořízení moje manželka nevěděla a o jehož existenci se dozvěděla až během jedné večeře s přáteli. Abych si ji udobřil, musel jsem ji koupit briliantové náušnice. Sunset, to byla láska na první nebo tedy vlastně druhý pohled. Když mi Martin Liška volal, že jeho bývalá klisna Sun Belina bude mít hříbě, byl jsem přirozeně zvědavý. Kobyla to byla krásná a šikovná, a tak když Martin poslal foto, byl jsem trochu zklamaný. Hříbě se mi vůbec nelíbilo. Pak ale od Martina přišla jiná fotka, s tím, že mi předtím poslal špatnou. A na téhle druhé byl kůň, do kterého jsem se zamiloval, hned a doživotně. Opravdu moc se mi líbil a riskl jsem jej koupit. Aktuálně už dvakrát vyhrál bumper v Pardubicích, takže teď půjde asi nějaký delší dostih v Praze, protože je stále přihlášený do St. Legeru. Když ukáže třídu, zůstane ještě nějakou dobu na rovinách, nicméně i přesto jeho budoucnost vidíme s Martinem na překážkách.

S Martinem Liškou, tvým trenérem a současně i kolegou z kandidátky do eurovoleb za stranu Mourek, číslo 4…

Do strany mě přivedlakamarádka od dostihů Karin Luftmanová. Strana vznikla na základě facebookové satiry Libeňský mourek, která nyní rozšířila své mantinely, protože pokud chce něco změnit k lepšímu, musela se trochu proměnit. Její zakladatelé jsou mi blízcí svými postoji a upřímností a moc si cením, že mě jmenovali pro nadcházející volby svým lídrem. Musím se pochlubit, že zatímco konkurenční strany utrácejí za kampaň miliony, nás zatím stála 80 tisíc korun, na které jsme se sami jako členové strany složili. Na volby se těšíme a co od nich očekáváme? Zviditelnění naší strany, která hájí proevropské zájmy. Rádi bychom lidi přesvědčili, že není moudré odejít z EU nebo dokonce z NATO, a že když jsme před lety dostali od EU finance na konkurenceschopnost, je dobré vědět, že jednou zase my můžeme podpořit ostatní. Zkrátka postavit se ke svým závazkům čelem a ne vše utnout a zmizet.

Což je čestné a rozumné. A stejné hodnoty a také um předáváš dál i jako trenér Tatranu Střešovice mladému volejbalovému dorostu…

Trénuji mladší žákyně, tedy dívky ve věku 10-12 let, a jsem šťastný, že je můžu učit jak správně udělat bagr nebo zasmečovat. Tuhle svoji práci si opravdu užívám, a jestli jsem přísný? To vůbec ne. Dokonce o mě na naší recepci říkají, že jsem takový jejich taťka.

Povídali jsme si o rodině, která pro tebe hodně znamená, o koních, jež tě provázejí prakticky po celý život, i volejbalu, který tě i po letech stále baví. Máš nějaký sen, co by sis rád splnil? Pokud ano, tak sem s ním…

Když někde vidím pěknou louku, která zdánlivě nemá konce a kolem není žádná výstavba, sním o tom, jaké krásné závodiště by na ní mohlo stát. A až vyhraju ve Sportce spoustu peněz, slibuji, že nějaké to závodiště postavím. Jen tak, na zelené louce.

foto: Šárka Votavová, Martin Cáp a archiv Jana Červenky