Trpělivost prý růže přináší… Pokud toto přísloví platí, náš respondent by měl nárok nejméně na celý růžový sad. Celých devět sezón totiž čekal Jan Červenka na vítězství, které mu 14. dubna 2024 zajistil kůň, do kterého se zamiloval na první pohled a kvůli němuž byl nucen hasit manželskou krizi. Nevěříte? Věřte! S dostihovým majitelem, advokátem, trenérem mladých volejbalistek, předsedou volejbalového oddílu Tatran Střešovice a v neposlední řadě i kandidátem do eurovoleb za stranu Mourek, se nudit rozhodně nebudete...

Honzo, co tě přivedlo ke koním?

Můj zájem o koně začal tehdy, když se naši rozvedli a maminka hledala alternativu, aby mě zabavila, protože jsme už nejezdili na chalupu. A našla ji na závodišti v Chuchli. Oplocený areál, kde jsem se mohl volně a přitom bezpečně pohybovat, a navíc se mi tam líbilo, protože mě přitahovali koně a jejich závody. To mi bylo nějakých šest sedm let. Takové bylo mé dostihové podhoubí.

Kromě krásy ušlechtilých plnokrevníků, rychlosti a soupeření, což se ti ostatně líbí u jakéhokoliv sportu, sis poměrně brzy oblíbil i sázky…

Vzpomínám si, že když jsem poprvé vyhrál v posledním dostihu za dvě vsazené koruny dvě koruny dvacet haléřů, museli jsme s maminkou na výhru čekat, i když nám kvůli tomu ujel autobus. Nedal jsem se přesvědčit ani nabídkou, že když pojedeme domů hned, dostanu od maminky korunu navíc.

Takže hráčská duše odmalička…Co první velká výhra?

První větší výhra – to bylo na malé pořadí Gimín-Felver, které se vsázelo také za 10 korun. Vyhrál jsem dva a půl tisíce, což byly tehdy velké peníze a jako hoch, zhruba patnáctiletý, jsem měl hned jasno, co si za někoupím. Druhý den jsem se vypravil do Čajky (tehdejší prodejna sovětského zboží v Praze) a koupil si dalekohled, pomůcku, kterou musí každý správný turfman mít. Jinak vsázet jsem mohl poměrně brzy, aniž by mě někdo kontroloval, a to proto, že jsem byl na svůj věk hodně vysoký, to mi ostatně zůstalo…

Tvá výška možná rozhodla i o tom, že se z tebe nestal nadšený rekreační jezdec, ale koně raději obdivuješ ze země…

To je pravda. Koně mám rád, rád si je pohladím, rád jsem v jejich blízkosti, rád jim dám mrkev. Jezdecké ambice jsem ale kvůli své postavě nikdy neměl. Nikdy mě třeba nenapadlo, že bych se učil jezdit pod dohledem profesionála, nebo jako majitel, jemuž je pohled ze hřbetu cizí, kritizoval žokeje, že měl jet mého koně v dostihu jinak nebo ho v závěru málo podpořil.

V rodině máš už i svého pokračovatele, co se koní a dostihů týče…

Maruška bude mít v červenci 21 let, studium na ČZU se úplně nepovedlo, a tak možná vyrazí do zahraničí sbírat zkušenosti právě u koní. Chtěli bychom, aby se naučila jazyky a také se trochu osamostatnila. Na rozdíl ode mě a manželky na koni jezdit umí a opravdu jí to jde i přes výšku, kterou po nás, dvou basketbalistech, zdědila.

A stejně jako ve tvém případě, jsou jí ostatní „koňské disciplíny“ cizí a jasně preferuje dostihy...

Máme to tak celá rodina. Líbí se nám závody, kde se hned ví, kdo vyhrál a všichni to vidí na vlastní oči. Ne, že se celý den čeká, kdo shodí kolik břeven nebo nejlépe dodrží stanovené prvky.

Takže dostihy u vás jasně hrají prim. Vzpomínáš si ještě na své první majitelské vítězství?

Jakpak by ne! To první evidované pochází z roku 1996 a zajistil ho Ellery v sedle s Liborem Šindarem. A ačkoliv byla stáj registrovaná na mou osobu, byl to kůň ne přímo můj, ale advokátní kanceláře, v níž jsem v té době pracoval. V mých barvách, stáje Jan Červenka, vyhrál až o dva roky později Varom s Ivanem Kubem.

To už tvůj dres měl nynější podobu, tedy byl červený s bílými šerpami a příčnými pruhy na rukávech. Proč právě tahle kombinace?

Tato kombinace vychází z barev kanadské vlajky, protože právě v Kanadě měli moji společníci vazby. Když jsem pak advokátní kancelář opustil, dostihové barvy jsem si nechal, jen jsem přidal příčné pruhy na rukávy. Trochu z nostalgie a také z praktického hlediska, aby se nemusel přešívat starý dres.

A v tomto dresu se postupně objevovali jezdci tvých koní v tréninku Františka Vítka a pak mnoho let Pavlíny Baštové. Jak se vaše cesty právě s ní propojily?

Měl jsem koně do překážek, které rodina Vítkových dělala jen okrajově a sháněl jsem trenéra, který by se jim věnoval. Našel jsem ho v Pavlíně Baštové a nikdy, za celých těch x let spolupráce, jsem nelitoval. Lidsky jsme si sedli a vždycky se mezi námi mluvilo upřímně. Koně nebyli zbytečně přetěžováni, všechno jsme společně probrali a shodli se na tom, co a kdy bude. Navíc každý, kdo někdy na Osvinově byl, ti potvrdí, že je to úžasné místo, a to jak pro koně, tak i pro lidi, co s nimi pracují. No a v neposlední řadě to není daleko na západní závodiště, kam jsme s koňmi občas směřovali.

A úspěchů nebylo vůbec málo, koně jako Jung, Sonoda,Eksces, Datiffo nebo třeba Dalmacio pravidelně dělali radost. Jen jeden však se dostal na obraz od tvé oblíbené malířky Ivany Jurné-Lipské a visí ti v kanceláři…

Hetman Polny, dvojnásobný premiant Velké mostecké steeplechase, můj první a zatím i poslední jedničkový vítěz. Na jeho portrét, u příležitosti triumfu v dostihu nejvyšší kategorie, jsem čekal celých sedmnáct let.

Není to však jediné dílo od této autorky, které sis pořídil…

Ještě předtím, než jsem začal pracovat s myšlenkou, že bych si u ní nechal zhotovit olej se svým prvním jedničkovým vítězem, namalovala na jeden ze svých rozdělaných obrazů klisnu, která závodila v mých barvách. I tento obraz mám doma, stejně jako portréty členů rodiny, které v jejím ateliéru postupně vznikly.

Jaké kuriózní okolnosti doprovázely pořízení Claudia a Sunseta? Který z koní za téměř tři desítky let je Janově srdci nejbližší i proč tolik miluje svou ženu a volejbal, se dočtete v dalším díle. 

foto: Šárka Votavová, Zenon Kisza, Petr Guth a archiv Jana Červenky