Pavel Kašný patří mezi naše nejostřílenější překážkové jezdce. Na českých drahách ho vídáme od druhé poloviny devadesátých let a na kontě má i bohaté zahraniční zkušenosti. Přestože nejezdí příliš favoritů, figuruje v letošním roce na žebříčku českých překážkových jezdců se třemi vítězstvími na desátém místě. V sobotních Pardubicích dosáhl na vítěznou metu v sedle pětiletého ryzáka Catch Life a třetí místo si připsal s tříletou Salvií.
S jakým očekáváním jste nastupoval do dostihu s Catch Life? Věřil jste v dobrý výsledek?
Catch Life je ještě takový učeň, ale dostih od dostihu na něm vidím ty změny k lepšímu. Vzhledem k tomu, že nosil dost velkou váhu, nejvíc z celého pole, i když pravda jenom na 3400m, ale stejně, jsem to s ním pojal spíš v klidu, ze zadu, hlavně ať se nic nestane a kam dojede, tam dojde. Až tak jsem nepomýšlel na to, že vyhraje, spíš jsem myslel, že ho ta váha zastaví. I když podle předešlých dostihů jsem věděl, že umí chodit koncem. Furt jsem seděl v klidu až opravdu do té poslední a pak, když už jsem tam seděl, tak jsem si říkal – tak to zkusím. No a on zabral a vyšlo to. On po těch rovinách trochu uměl, i původově by nemusel být špatný. Takže uvidíme, jak to s ním bude dál.
V proutěných překážkách pro tříleté jste pak s dvojnásobnou vítězkou Salvií po aktivním průběhu obsadil třetí místo…
Salvia je spíš tempař, nemá ten spíd, neumí přijít koncem, to se o ní ví. Takže si šla to svoje tempo, co jí vyhovovalo a pak přes ni někteří koně přešli …
Jste tak trochu jezdcem na volné noze, spolupracujete s různými trenéry. Letos jezdíte hlavně koně trenérů Seménky a Růžičkové. Jak došlo k této spolupráci?
Na začátku roku mi Zdeněk říkal, že bude mít kolem těch pěti koní a ptal se, jestli ještě budu jezdit, že se kdyžtak můžeme spolu domluvit. Takže jsme se domluvili. Pro Martinu jsem pár koní jezdil už loni. Letos jsem četl, že měla být domluvená s Bohoušem Mátlem, ale věděl jsem, že Bohouš už asi jezdit nebude, protože už to nedává s tím kováním dohromady. No a tak mi Martina zase zavolala. Tak se mnou byla asi spokojená a já jsem rád, že se můžu na jejích koních svézt – skákat umí a někdy dosáhnou i na umístění.
Jak jste spokojen s průběhem letošní sezony?
Tak řekl bych, že to není tak špatný. Na to, že nejezdím moc těch nejlepších koní, si myslím, že se i daří. Na Slovensku jsem dvakrát vyhrál, tady dneska potřetí, což sice není moc, ale na ty příležitosti, které dostávám... Těch umístění je taky dost a až tak často se po zemi neválím, takže to jde.
V minulosti jste působil trochu i jako trenér, vaší hlavní specializací je ale jezdecké řemeslo. Zavzpomínejte trochu na své dostihové zkušenosti…
Tak jezdím už od svých asi osmnácti, co jsem se vyučil. Tehdá jsem dělal, ještě to bylo za komunistů, pro JZD Náklo a běhali jsme hodně spíš na Slovensku, v Bratislavě, tady ani moc ne. Pak se JZD rozpadlo a v jedenadevadesátém, protože nebylo moc kam, tady bylo všechno tak trochu v úpadku, tak jsem se sbalil a jel jsem do ciziny. Myslel jsem, že na krátko, nakonec jsem tam strávil asi šest let nebo sedm let. Dostihy jsem začal znovu jezdit ve Švýcarsku, tehdy myslím jako první Čech aktivně, ne jenom jeden dva dostihy. Jezdil jsem tam po ty dvě sezóny. No a pak jsem šel zpět do Německa. Tam to bylo těžší, s českou licencí, v té době byl boom anglických žokejů v Německu, ani těch německých tam nebylo moc, jezdili spíš Angláni. Takže prosadit se mezi nimi jako Čech, neznámý a ještě s českou licencí, nebylo jednoduché. Takže tu jednu sezonu jsem tak nějak odklepal, snad s pěti nebo šesti dostihy a pak jsem se informoval na direktoriu a zjistil jsem, že si tam můžu složit zkoušky z německého dostihového řádu a udělat si německou licenci. No tak jsem si jí udělal. V tu chvíli jsem měl mínus tři a půl kila a najednou jsem nevěděl, kde mam jezdit dřív a za sezonu jsem odjezdil třeba sto deset dostihů.  Takže to pak bylo už o něčem jiném. V devadesátém šestém v zimě jsem se vrátil sem a od devadesátého sedmého jsem začal pracovat u Váňů a začal jsem jezdit dostihy tady. No a až na ty roky, co mě zastavila zranění, jezdím nepřetržitě až doteď.
A jak vidíte svou budoucnost v sedle překážkových koní?
Všechno to závisí jenom na zdraví. I když je fakt, že už jsem kdysi uvažoval, že skončím, asi v pětatřiceti. A potom asi ve čtyřiceti … no a letos mi bude čtyřicet čtyři a baví mě to pořád. Takže pokud mi to zdraví dovolí, rád bych jezdil dál.
To skoro vypadá, že tu budeme mít dalšího Josefa Váňu ….
Už jsem to párkrát slyšel. (smích) Akorát ještě ta vítězství v té Velké, no. Stačilo by mi alespoň jedno. Kdybych se alespoň jednoho dočkal.
Na startu Velké se objevujete pravidelně. Máte už letos domluveného koně?
Vůbec. Já spíš, abych tak pravdu řekl, poslední roky vždycky čekám, co na mě zbude. A zatím se vždycky něco našlo, tak snad to bude i letos tak. Ve Velké jsem zatím byl nejlépe třetí v roce 2007 s Eliškou Přemyslovnou a několikrát jsem se umístil, třeba s Mandarinem. Ale jenom třikrát jsem ji nedokončil. Vlastně loni jsem zastavil Mandarina, protože se mi zdálo, že není v pořádku.  Pak se udělal rentgen a Mandarino měl prasklé sezamské kůstky, skončila tím jeho kariéra. Takže prakticky čtyřikrát jsem Velkou nedokončil.
Během své kariéry jste vystřídal mnoho překážkových závodišť. Máte nějaká oblíbená a naopak ta, kde nejezdíte příliš rád?
Těžko říct. Bratislavu mám určitě rád, ale hrozně rád mám třeba i Topolčianky. Dobře se mi jezdilo třeba v Düsseldorfu v Německu, nemluvě o Baden-Badenu. Ve Švýcarsku jsem měl hrozně rád Aarau, což je takové malé závodišťátko, něco ve stylu Koles… Hodně skoků, krosy …. A mluvit o Pardubicích je asi zbytečné … prostor, skoky … ale to asi odpoví každý. A která závodiště rád nemám? Dřív jsem neměl moc rád Brno, když se tam začínalo. Ale teď už jsem si tam tak zvykl, že už ani mi to nevadí. Takže asi není závodiště, kde bych vyloženě nerad jezdil.
Kateřina Jupová