Právě dnes 17. září slaví své pětasedmdesátiny let František Vítek.  Dvojnásobný vítěz Velké pardubické z let 1963 a 1965 byl jako jezdec i sedminásobným československým překážkovým šampiónem. Ještě mnohem bohatší je ovšem trenérská část jeho obdivuhodné dostihové kariéry. Připravoval především rovinové koně, které dovedl ke stovkám vítězství. Jeho svěřenci vyhráli třicet klasických dostihů, z toho 6x derby – v letech 1979 (Valdaj), 1980 (Latina), 1988 (Arva), 1989 (Lancelot), 1991 (Lykeion) a 1995 (Regulus).

Arvu dovedl v roce 1988 jako čtvrtého našeho koně v historii a dosud jedinou klisnu ke Klasické trojkoruně, tedy k vítězstvím ve Velké jarní ceně, Československém derby i St. Leger. Řada jeho svěřenců si vedla úspěšně nejen v domácí, ale i mezinárodní konkurenci (např. Latina, Nikolas či Kleón, dvojnásobný vítěz kdysi každoročně pořádaného Mezinárodního mítinku socialistických států).

Tří čtvrtin století se František Vítek dožívá v naprosto dokonalé až obdivuhodné fyzické i duševní kondici. Stále je bezprostředně spjat se světem dostihů. Mimo jiné významně pomáhá a podílí se na práci svých dvou synů, MVDr. Romana Vítka a Pavla Vítka, kteří po vzoru otce, jenž jim předával své bohaté zkušenosti, také investují svůj um a svou práci do koní.

Nádherné životní jubileum Františka Vítka ovšem není jediné, které si v těchto dnech a týdnech připomíná.

Předevčírem, tedy 15. září, uplynulo přesně šedesát let od chvíle, kdy se trochu vyjukaný 15letý chlapec z Puchlovic u Hradce Králové objevil spolu s dalšími svými vrstevníky na závodišti ve Velké Chuchli jako učeň, respektive žák vůbec prvního ročníku nově založené Učňovské školy zemědělské. Výuku měli v Trnové u Jíloviště, praxi samozřejmě na chuchelském závodišti. František byl přidělen k vynikajícímu trenérovi Karlu Truhlářovi a nikdy zato nepřestal být svému osudu vděčný.

Třetí jubileum si František Vítek a s ním všichni, kteří ho znají a mají rádi, a já myslím, že nejen ti, si připomenou 13. října. V den konání letošní Velké pardubické. Přesně před padesáti lety, tedy v neděli 13. října roku 1963, se také konala Velká pardubická. Byl to její 64. ročník a po několik let trvající nadvládě sovětských koní a jezdců jej konečně vyhrála československá dvojice: valach Koran a tehdy pětadvacetiletý jezdec František Vítek. Ten si svůj triumf zopakoval ještě o dva roky později, 10. října 1965, kdy dominoval s klisnou Mocnou.

Výročí všech těchto událostí mě už před časem dovedlo k myšlence napsat o Františkovi Vítkovi knížku. Nebyla to však zdaleka jen tato jubilea, nýbrž především sama osobnost tohoto nesmírně milého, skromného, vzácného člověka. Jsem nesmírně rád, že se mi za jeho pomoci i za pomoci MVDr. Romana Vítka podařilo v renomovaném pražském nakladatelství Práh životní příběh Františka Vítka dovést do zdárného konce.

Kniha Život plný koní vyjde k příležitosti onoho třetího jubilea. Padesátého výročí prvního vítězství Františka Vítka ve Velké pardubické. Nakladatelství Práh připravuje ve spolupráci s organizátory našeho nejslavnějšího dostihu, a také, o dva týdny později, se závodištěm ve Velké Chuchli, křty této knihy, která má téměř 400 stran spojené s autogramiádou.

Představujeme vám titulní stranu obálky a také tři ukázky z textu:
I.
Když po čase chodil František do deváté třídy, psal se rok 1953, nastala otázka – co dál? Doma, i kdyby chtěl, zůstat nemohl. Nesměl. Rodiče by tím pádem měli pracovní sílu, a to komunistické úřady, které neustále usilovaly o to, aby Vítkovi vstoupili do JZD, nechtěly dopustit. Po rodinné poradě a po konzultaci s tatínkovým bratrem, jeho dvojčetem Josefem, který býval v Hradci Králové u vládního vojska, bylo rozhodnuto, že František půjde do učení ke koním do Kladrub. Měl mu k tomu dopomoci známý strýce Josefa, major Synek, dříve velmi dobrý a úspěšný parkúrový jezdec. František za ním byl na jeho pozvání několikrát v Hradci na jízdárně a předváděl, co všechno už v sedle umí. Zajeli spolu také do Kladrub a prošli si tam i řadu stájí. Všechno se zdálo být na dobré cestě a František se na své nové působiště začal těšit.
Zanedlouho se však major Synek nečekaně objevil u nich doma v Puchlovicích a přišel s překvapujícím návrhem: Františku, nepůjdeš do Kladrub, půjdeš do Chuchle. To pro tebe bude ještě lepší.
Tak si František, prvorozený syn Vítků „chalupských“ z Puchlovic, podal přihlášku do UŠZ, zcela nově otevřené Učňovské školy zemědělské se sídlem v Trnové u Jíloviště, obor ošetřovatel dostihových koní a jezdec z povolání. Zanedlouho mu přišlo vyrozumění, že je přijat a že se má dostavit 1. září 1953 do vážnice na závodišti ve Velké Chuchli. Za několik dnů přišel přípis, že se vše o dva týdny odkládá a že má do Chuchle přijet až 15. září.
V ten den ho tam doprovázela maminka. Vážnice byla plná, tísnilo se v ní padesát výrostků. Čtyřicet šest vykulených kluků, čtyři stejně nesvé holky. Do učení přijali zřejmě všechny, kteří se tehdy přihlásili. Šlo o vůbec první ročník tohoto oboru. Malí zájemci o takovou práci byli do té doby přidělováni rovnou k dostihovým trenérům, protože školní výuka se souběžně s tím ještě nikdy nepraktikovala.
Tak uviděl František poprvé pana Jelínka, syna někdejšího slavného chuchelského trenéra. A také svého pozdějšího učitele v Trnové Ericha Čermáka, který už tenkrát, stejně jako potom ve škole, všechny s chutí vážil. František o sobě už předtím při pohledu na ostatní s jistým překvapením zjistil, že patří k nejvyšším. Teď se ukázalo, že i k nejtěžším. To nebylo pro adepta dostihového ježdění právě ideální zjištění.
Však mu také pan Čermák, který si vše hned zapisoval, raději pět kilogramů ubral. Bez mrknutí oka. Vlastně s mrknutím. Na Františka.   

-------------------------------------------------------------------
II.

V neděli dopoledne si František naposledy prošel některá místa na dráze. Pak si v hotelu Grand, kde tehdy bydlel, ještě na chvíli lehnul. Nemyslel na to, jestli vyhraje nebo nevyhraje. Věděl moc dobře, že Velká pardubická je nevyzpytatelná. Že k tomu, aby to dobře dopadlo, nestačí neudělat chybu. Věděl, že musejí mít s Koranem i štěstí, které se ale natrénovat nedá. Buď je mít budou, nebo nebudou. Napjatou, skoro až vyhrocenou atmosféru ve veřejnosti, a nejen dostihové, která, jak se dostih blížil, stále více doufala a věřila, že tentokrát už snad náš kůň vyhraje, si uvědomoval. Ale ani to ho nijak zvlášť z míry nevyvádělo. Buď se to povede, nebo ne. Co jiného může dělat? A pak, v duchu se musel smát, si vzpomněl, jak mu při losování startovních čísel v předešlém týdnu vytáhli třináctku. Tahle Velká se běžela 13. října. A Koran by ještě k tomu měl mít tak nešťastné číslo i na sobě? To na závodišti nechtěli dopustit. Změnilo mu je proto na daleko přijatelnější šestku.
S tou také Koran vyběhl vstříc svému nejslavnějšímu vítězství. Nerodilo se ani lehce, ani samozřejmě. To ve Velké pardubické ani není možné. Stejně jako ji nelze vyhrát náhodou, jak o řadu let později trefně vystihl bulharský jezdec Nedělko Milev. Za chvíli měl František na Koranovi před sebou svůj první Taxis. „Zkus ho najet tak, abys skákal přímo proti té bříze na kraji lesa. To pak přes něj jdeš dokonale kolmo…“ radil mu už o několik dní dříve Karel Stibůrek. František to tak udělal. Koran sice na chvíli zpomalil, ale vedle něho právě probíhal rumunský Ping-Pong s jezdcem Todutou, a Koran se s ním chytil. Chvilka, v níž pozdější vítěz zaváhal, byla ta tam. To byla první kapička toho potřebného štěstí. Pak se přidalo ještě několik dalších. Řada velkých soupeřů, i ze Sovětského svazu, včetně vítěze minulé Velké pardubické Gaboje, který po pádu svému jezdci utekl, a dvojnásobného vítěze Grifela, padla. Koran s nováčkem Velké pardubické Františkem Vítkem však šli cílevědomě a prakticky bez chyby za vítězstvím.
Nejkritičtější okamžik si prožili na Velkém vodním příkopu. Koran v něm, stejně jako dva roky předtím se Stanislavem Bártou, na chvíli uvízl zadní částí svého mohutného těla, ale za Františkovy pomoci se statečně vyhrabával ven. „Jeď, Franto, jeď, jeď, jeď…“ slyšel Vítek povzbuzovat nezištného Karla Stibůrka, jenž tu stál, a kterého nešťastné zranění zapříčiněné tak kuriózní situací, připravilo o jedinečnou, a jak se později ukázalo, i poslední šanci Velkou pardubickou vyhrát.
Koran s Františkem však o ni nepřišli. Zvládli všechny zbývající nástrahy, kterých nebylo málo. Poradili si i s Angličákem, s Havlákem a se zbývajícími, zdánlivě lehkými, ale záludnými proutěnkami na dráze. Do cíle zvýšili náskok na druhého Ping-Ponga na dvanáct délek. Třetí Grifel měl po pádu na Velké vodě, jemuž Koran unikl, ztrátu obrovskou, a zbývající pětice, která ještě dostih z celkově patnácti startujících dokončila, ještě mnohem větší.

__________________________________________________________________________-

 III.

Vlasta Smolík patřil do okruhu jezdců, které si Vítek vyhlédl od chvíle, kdy si uvědomil, že už dál nemůže v tomto ohledu improvizovat. Čekat, kdo zrovna zůstane volný. I když si v mnoha takových případech stěžovat nemohl. Vedle Ferdinanda Minaříka, který několikrát odvedl pro Vítka v dostihu výbornou práci, získal do sedla třeba i Františka Huleše, Josefa Šacha, Miroslava Šustu, Vladislava Fedorowicze. Právě Feďa, který v roce 1973 slavně vyhrál se Sealem Československé derby, byl teoreticky k dispozici nejspíš. Působil také u Napajedel, v chuchelské stáji, v níž trénink koní vedl Jaroslav Mašek. Stejně ale praxe najímání jezdců, de facto případ od případu, byla hodně na náhodu. I jezdecké obsazení chtěl Vítek řešit trvale. 

Prvním, kdo ho na Smolíka navedl, byl trenér a bývalý velmi dobrý rovinový jezdec Adolf Rada. František pak svou budoucí dlouholetou dostihovou jedničku bedlivě sledoval. Vlasta byl jezdec kvalitní, o tom nebylo pochyb. František nejvíc oceňoval jeho skvělé vyjíždění rukama v cílové rovině. Po této stránce se Smolík podobal Josefu Šachovi, zatímco Minařík Vítkovi zase lecčím v dostihu připomínal Karla Havelku. 
František si Vlastu „oťukával“ i jinak. Než mu místo ve stáji v Lysé definitivně nabídl, mnohokrát s ním mluvil. Leccos se o něm i dověděl, něco si dokázal domyslet. Pochopil, a to bylo vedle nesporného jezdeckého umění také důležité, že Smolík je skromný, upřímný a přátelský člověk, povahou spíše ještě kluk. Sympatický, a v porovnání s některými svými konkurenty i důvěřivý. Jednou, jak se tak i bez svého přičinění občas něco dovídal, se ovšem k Vítkovi dostala „hláška“, že Smolík, který měl jet při nejbližším dostihovém dni v Chuchli jednoho favorizovaného koně, určitě nevyhraje. Že ho, jak se říká, „cukne“. K ničemu takovému však nedošlo, Smolík byl v cíli první. Předpověď z „dobře informovaných kruhů“ se nevyplnila. 
Vítězství v Jarní ceně klisen s Flexaretou, které bylo i pro Vlastu první klasické v kariéře, dosáhl Smolík ještě jako jeden z jezdců angažovaných jednorázově. Krátce na to na Vítkovu oficiální nabídku, který se předtím dohodl s tehdejším Vlastovým „šéfem“ Havelkou, bez velkého rozmýšlení kývnul. Vůbec mu nevadilo, že bude muset z pražských Vinohrad, kde bydlel s rodinou, denně dojíždět do Lysé vlakem. Smolík byl, mimo jiné, a v následujících letech to potvrzoval, i úžasně obětavý, ochotný, pracovitý, a také pořádkumilovný. Ve stáji mu nevadilo dělat naprosto cokoli – zametat, skládat balíky slámy, vymistovat box. A to i v době, a že to bylo hodně let, kdy byl nejen jezdecká jednička v Lysé nad Labem, ale v celé republice.
Dohodli se na nástupu 1. srpna 1974. Do té doby bylo jasné, že Vlasta bude plnit především své povinnosti k zaměstnavateli, u kterého končil, k Zákupům. A tak když Vlasta k dispozici nebyl, najímal si František do sedla často Jiřího Hurta. Hurta také „posadil“ na Flexaretu, která ovšem po vítězství v Jarní ceně klisen dostala vysoké horečky a dávala se jen velmi zvolna dohromady, do Československého derby. Tak to také vyšlo v Dostihovém programu. Jenže Havelkův kůň nakonec v derby nestartoval. Trenér se v neděli dopoledne před dostihem octnul v nezáviděníhodném dilematu. Hurt už „papírově“ na Flexaretě seděl, ale Vlasta byl najednou volný. A byl to lepší jezdec. Navíc měl být už za měsíc „jeho“, Vítkův. František se rozhodl pochopitelně pro Smolíka a Hurtovi to šel hned vysvětlit. Ten nic neřekl, nezpěčoval se, neprotestoval, nenadával, jak František možná i trochu čekal. Ale rozplakal se. Na to František připravený nebyl a Hurta mu najednou bylo strašně líto. Chtěl ho utěšovat, že kobyla stejně není po nemoci v kdovíjaké formě, že velké naděje v derby nemá. Což byla pravda. Nakonec ale neřekl nic. Jen si pomyslel, že by určitě bylo lepší, kdyby ho Hurt proklel, než aby mu tu brečel jako malý kluk. A také si uvědomil, že podobných situací by v budoucnu chtěl zažít co nejméně, že to je právě tím, že pořád ještě stálého jezdce nemá. A že bude jenom dobře, až se to brzy změní.

PETR FELDSTEIN