Josef Váňa své sto osmdesáté sedmé vítězství do přehledu bohaté kariéry pro statistiky Jockey Clubu nepřidal. A podle vlastních slov ani nepřidá. Jeho  smutný pochod cílovou rovinou, bez společnosti  prchnuvšího Tiumena, byl určitě  loučením, jaké  si sám nepředstavoval a ani nepřál. Nicméně – stalo se. Tribuny ho oslavovaly ovacemi, jakých se jinde dočká obvykle jen vítěz.  Anebo ani ten ne. A Josef Váňa  tváří v tvář faktu,  že trojnásobný hrdina Tiumen ani letos na Orphee des Blins neměl nárok (a neměl by ani bez pádu)  i pádu na poslední překážce  prohlásil: „Končím.“

Tímhle oznámením se stal pro dostihům jinak nenakloněná média atrakcí číslo jedna.  Jak by ne. Jeho osm vítězství v tom případě zůstává rekordem,  na který si hned tak někdo nesáhne. Ale další nepřijdou. Alespoň podle emotivního prohlášení, s kterým Váňa přispěchal v okamžiku, kdy – pěšky – proťal cílovou  pásku.  „Nemá to cenu,. Je načase  uvolnit místo mladším,“ myslel si v Pardubicích. 

Samozřejmě, v osobě Josefa Váni nelze v tomhle smyslu brát jeho  dušování za bernou minci, ovšem  jeho okolí připouští, že tentokrát je jeho jezdecký konec skutečným koncem.  Samozřejmě ale jeho stájím  bez něj v jezdecké roli nehrozí žádný  kolaps. „Samozřejmě  tím co řekl není míněno, že by  nejezdil koně v práci,  tak si s nimi ještě užije svoje,“ je si jistý Josef Váňa mladší. 

Oba Váňové si v nedělním dostihu užili plnou porci smůly, v případě otce ještě o to větší, že se servírovala na posledním skoku.  „Pád je pád, ať je to kdekoli, měli jsme smůlu, že  nás vyvezl volný kůň,  pak už se s Tiumenem nedalo  moc dělat,“ říká Josef Váňa a upozorňuje, že  i bez něj na scéně je české překážkové nebe plné nastupujících hvězd.

„Máme řadu žokejů, kteří jsou schopní  ve Velké  vyhrávat řadu let, nemám strach, že by se jezdecky přestalo našim stájím dařit. „Je tady řada jezdců a žokejů, kteří určitě mají budoucnost a jezdí moc dobře. Vezměte si  Josefa Bartoše, ten je teď druhý v italském šampionátu a moc dobře jezdí už dlouho i tady. Ale to není jenom on,  třeba právě Honzík Faltejsků, ten se prosazuje i ve Francii, a to je pro nás hodně vysoko…“ uvědomuje si Josef Váňa,  kterého tentokrát z Pardubic neprovázela žádná velká radost.

Té se ale Váňa mohl dosyta nadýchat před dvěma týdny v Itálii a  vzhledem k jeho  výsostné pozici na dostihovém světě současné doby se ani nechce věřit,  že by tamní triumf měl být jeho posledním velkých trenérským zásahem. Selhání  jeho týmu včetně dvojrole pro něj samozřejmě znamenalo  nepříjemné vyvrcholení  odpoledne, na které se česká překážková veřejnost těší celý rok. Ale  protože má Váňa ve své centrále celkem čtyřiašedesát registrovaných koní, je vysoce pravděpodobné, že  na  smůlovatý pardubický den dá vrzy zapomenout.  Aspoň těm, kdo se o dostihový sport nezajímají jen v rámci jediného dne v roce. A kdo ví, třeba ještě letos vytáhne Josef Váňa ze své stáje další trumf, s nímž si třeba do budoucnosti   zapíše další Velkou…. Každý konec může přece být novým začátkem.