Druhý dostihový rok spojuje své jméno z dostihovým provozem v Hongkongu Jiří Palík. Jezdec, který v roce 2005 v sedle Ready for Life vyhrál pro trenéra Josefa Váňu České derby, se sice letos v létě mihl na českých drahách, jeho posledním trvalým evropským působištěm bylo ale Německo, kde byl dlouhodobě druhým nejúspěšnějším Čechem po Filipu Minaříkovi. Přesto ale odešel do Hongkongu za kontraktem pracovního jezdce. Jak se mu v jihovýchodní Asii daří? I o tom jsme s Jiřím Palíkem mluvili poblíž moderního závodiště Sha Tin…

l Začněme vaším hongkongským začátkem. V Německu jste patřil k poměrně úspěšným jezdcům, proč a jak došlo tedy k vašemu odchodu do takhle exotické destinace?

„Těch důvodů je několik. Tak předně jsem už byl hodně unavený, potřeboval jsem tak říkajíc dobít baterky a odpočinout si od toho, co bylo v Německu. Člověk si musel pořád držet váhu, k tomu všechno to cestování a stresy při ježdění, chtěl jsem prostě zkusit něco docela jiného a nového. Navíc v Německu se dostihy stávají v posledních letech víc a víc amatérským sportem, ani nejlepší žokejové nemají o živobytí postaráno, když se třeba pár týdnů nedaří. Když jsem si to vzal jedno s druhým, byl jsem předloni zralý na změnu. O Hongkongu jsme u nás hodně slyšeli, a když přišla příležitost, prostě jsem ji využil…“

l A jak se naskytne taková příležitost?

„U mě to bylo tak, že v Hongkongu působí německý trenér Schütz. Před dvěma lety byl doma na dovolené a ptal se na dostizích, jestli by někdo nechtěl Hongkong zkusit. Tehdy jsem si řekl – proč ne. Šel jsem, a nelituju toho. Je to tu určitě finančně zajímavé a samotná práce se dá lehce zvládat. Když si vzpomenu, jak nebezpečné byly dostihy v Německu na pískových drahách touhle roční dobou, určitě jsem rád, že jsem tu změnu udělal…“

l Co si vůbec můžeme přesně představit pod zařazením pracovního jezdce v Hongkongu? Jaké jsou tu vaše povinnosti?

„Je to právě a jenom to pracovní ježdění. To je ale o docela něčem jiném než v Evropě. V Hongkongu je v tréninku asi 1500 koní a ti všichni jdou v průběhu dopoledne ven právě na tu jedinou dráhu v Sha Tin. Otvírá se to tu pro práci před pátou a zavírá v devět, za tu dobu musí všichni koně odpracovat, pokud tedy nestartují odpoledne v dostizích. A to je někdy pěkný chaos. My jako pracovní jezdci máme jedinou povinnost, a to je samotné ježdění. Koně dostáváme v práci už nasedlané a nachystané, a když s nimi pak přijdeme z dráhy, zase už se o ně dál nestaráme, jen se předají do stáje… Konkrétně já jsem na kontrakt u místního Jockey Clubu a jezdím pro stáje trenéra Schütze, jenže s koňmi se vlastně do žádného bližšího kontaktu nedostanu…“

l Kolem dostihů se tu vyskytuje řada cizinců – komunikační bariéře tedy nečelíte? 

„Kdepak, to ne. Jenom s některými Číňany u koní někdy není úplně jednoduchá domluva…“

l A jaká je náplň dne pracovního jezdce po deváté? Jste ještě v kontaktu s koňmi?

„Jenom když jsou dostihy, jinak je volno, a to trávíme různě – na pláži, po Hongkongu, hodně času strávíme díky Skypu s různými kontakty, ale je fakt, že po tom roce člověk cítí, že vyžití v Hongkongu není až tak pestré…“

l Koně jsou tu ale výborní… Dostanete se taky do sedla nějakých zdejších hvězd?

„U Schütze dnes moc dobří koně nejsou. Když do Hongkongu přišel, měl výborného Good Ba Ba. Toho už jsem já ale nepotkal a od té doby žádného podobného netrénoval, výsledkově se mu spíš nedaří a možná bude mít problém s obnovením licence.. Ti koně, které jezdím v práci, se většinou perou o místa v nejnižších kategoriích.“

l Jak taková dálka ovlivnila vaše kontakty s přáteli a rodinou? 

„Pokud jde o rodinu, letos je tu se mnou i brácha Jan, dělá taky pracovního jezdce pod Jockey Clubem. Jemu jsem tu práci zase už dohodil já. A jinak – díky Skypu a dalším komunikačním kanálům jsme v kontaktu s řadou přátel a řekl bych, že je na kontakty dokonce víc času, než když byl člověk v Německu a pořád se za něčím honil….“

l Ale přece jenom – netáhne vás to přece jenom do Evropy? Nechybí vám domov? 

„Musím se přiznat, že už mě takovéhle myšlenky napadají. Ono to ani tak není o nějakém stesku, ale tady člověk v devět ráno odjezdí, a ani toho přes den není tolik co na práci. Smlouvu tu mám teď podepsanou do února, ale předpokládám, že tu zůstanu ještě druhý rok do konce zdejší sezóny. Pak ale nevylučuji, že bych se po něčem poohlédl zase v Evropě…“

l Máte na mysli návrat do Německa? A vaše myšlenky jdou spíše směrem k uplatnění jezdeckého, nebo třeba trenérskému?

„Trénovat koně je složitější, jednou bych se tomu třeba rád věnoval, ale momentálně jsem měl na mysli návrat jako jezdec. Ježdění dostihů už mi začíná chybět, a myslím, že těch 55 kilo, co jsem jezdil, budu zase schopný odjezdit. A pokud jde o to, kde by to mělo být? Já se pořád považuju především za Moraváka, a kdyby se našlo nějaké uplatnění u nás, myslím, že bych nebyl proti. Kdo ví, třeba tu zůstanu další rok a příští rok si v létě udělám delší přestávku tak, abych si zajezdil v Evropě dostihy. Zatím jsou to ale všechno jenom úvahy, nebyli jsme o to s nikým v žádném kontaktu…“

l Jezdit dostihy v Hongkongu, to se vám ale zřejmě nepovede? 

„Ne, ty tady jezdí nasmlouvaní žokejové. My jsme tu jenom jako pracovní jezdci, při dostizích tak maximálně pomáháme u startovacích boxů. Žokejové tu mají zase jiné smlouvy. Je jich tu asi 15 místních a 15 cizinců, hlavně z Austrálie a z Jižní Afriky, těm se tady docela dobře daří.“

Jiřímu Palíkovi ale prozatím nechybí, že není příslušníkem tohoto exkluzivního spolku, a hodnocení v jihovýchodní Asii hodnotí se spokojeností. A kdo ví, třeba s v příštím roce objeví na našich drahách v rámci tamní „letní pauzy“. Kdyby se tak stalo, mohl by teoreticky být druhým držitelem hongkongských „papírů“ třeba na startu českých klasik. Tím prvním byl mimochodem Stanley K. M. Chin. Vítěz derby z roku 2002 v sedle Darsalama…