STARTÉR – REKORDMAN

Psal se rok 1965. Blížila se neděle 10. října a s ní 76. ročník Velké pardubické steeplechase. Populární startér Velké pardubické, člen Kolegia rozhodčích a známý veterinární lékař MVDr. Frantík usoudil, že by měl praporek, jehož odmávnutím odeslal na 6900 metrů dlouhou trať s jedenatřiceti překážkami, předat někomu mladšímu. Tedy někomu…Měl už nějakou dobu vyhlédnuto komu. Chtěl, aby se jeho nástupcem stal Jiří Šindler. Tento sotva osmadvacetiletý zemědělský inženýr, náhradník Kolegia rozhodčích, měl za sebou jako startér dva roky praxe z jiných závodišť, včetně toho nejvýznamnějšího ve Velké Chuchli. Frantíkova nabídka Šindlerovi samozřejmě zalichotila, ale zároveň ho i vylekala. Občas si samozřejmě představoval, že jednou, někdy v budoucnu, bude mít možná i on příležitost vyslat koně a jezdce vstříc tomu nesmírně těžkému, ale současně překrásnému kursu. Že to ale bude tak brzy, ho vůbec nenapadlo.

Fascinace panem Reynoldsem

Po letech přiznal, že se mu po Frantíkových slovech roztřásla kolena. Uvědomil si náročnost a hlavně nesmírnou odpovědnost, kterou funkce startéra Velké pardubické, dostihu s tak úžasnou tradicí a významem. Odmítnout ale nechtěl. Některých příležitostí, které život přináší, není možné se leknout. Respektive je možné se jich leknout, ale nesmí se před nimi couvnout. A tato patřila mezi ně. Aby se uklidnil, ale aby se také o Velké pardubické dověděl více, než co mu dosud bylo známo, zahloubal se do jejích historických análů. Kromě jiných zajímavostí také zjistil, že Velkou pardubickou v jejích tehdy devadesát let starých dějinách, nejčastěji odstartoval jistý pan Rowland Reynolds. Angličan, který byl podkoním u knížete Ferdinanda Kinského a později i u jeho syna Karla. Jediného Čecha, který kdy vyhrál, a to v roce 1883 s klisnou Zoedone, Grand National steeplechase v Liverpoolu. Mimochodem – právě pan Reynolds naučil Karla Kinského jezdeckému umění. Jiřího Šindlera však nejvíc zaujalo, že Rowland Reynolds odstartoval Velkou pardubickou celkem osmnáctkrát. Sedmnáctkrát ještě v devatenáctém století a jednou, hned v roce 1901, na samém počátku dvacátého století. Pomyslel si, že něco takového je naprosto neuvěřitelné a sám sobě si přál, aby to napoprvé úplně nezkazil a mohl si start Velké pardubické alespoň ještě jednou zopakovat.

Křest

Onoho 10. října 1965 svítilo sluníčko a bylo teplo. Téměř letní den. Jiří Šindler, pouze v saku, vyslal tehdy do boje třináct koní a jezdců. Pro naše barvy to byl v tenkrát tradičně prestižním souboji s vynikajícími sovětskými soupeři, další zahraniční ekipou byli Rumuni, vydařený ročník. V cíli byla první klisna Mocná s Františkem Vítkem, který tak dosáhl po vítězství s Koranem v roce 1963 svého druhého triumfu. Dvě délky za ním docválal Calumet s později tak populární korunní princeznou Velké pardubické Evou Palyzovou. Ostatní byli daleko, předaleko za nimi. Úžasná atmosféra Velké pardubické ho vždycky jako diváka povznášela, ale teď to bylo něco ještě mnohem intenzivnějšího. Hned při svém prvním aktivním účinkování, i když ne v sedle, pochopil, že teprve nyní ho její kouzlo naprosto ovládlo.

Léta šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá

A protože se jeho výkonu nedalo nic vytknout, nový startér Velké pardubické totiž projevil rozhodnost, nezbytný cit i potřebnou razanci, mohl si následující rok svou zodpovědnou, ale i nesmírně čestnou funkci, vždy to bral jako velkou poctu, zopakovat. A pak šly, jeden za druhým, starty další. S výjimkou roku 1968, kdy nebylo koho na trať poslat. Velká pardubická se nekonala. Následující rok však byl u prvního vítězství Koroka s Václavem Chaloupkou a pak i u dvou dalších. V roce 1973 se po jeho pokynu vydalo do boje dvacet startujících, mezi nimi i nezapomenutelná anglická dvojice Stephen´s Society a Christopher Collins, která suverénně vyhrála a vytvořila na řadu let nový vynikající traťový rekord. To už byl Jiří Šindler opravdu zkušeným startérem, ke kterému si mezitím našli hluboké sympatie i pocit naprosté důvěry naši i zahraniční jezdci. A tak pomalu, ale jistě, dostávala Velká pardubická po muži jménem Rowland Reynolds další velkou startérskou osobnost. Pražana Jiřího Šindlera, který se tak stal na dlouhá léta její zcela neodmyslitelnou a nenahraditelnou součástí. Po éře dvojnásobného vítěze Mora, čtvrtého prvenství Václava Chaloupky s koněm Václavem a trojnásobném triumfu Sagara s Pavlem Liebichem dohonil v počtu startů nejslavnějšího, tehdy samozřejmě ještě československého dostihu, pana Reynoldse, legendárního lovčího hraběte Karla Kinského, který svého pána o století dříve doprovázel do Liverpoolu a byl přímým svědkem jeho vítězství ve Velké národní s klisnou Zoedone.

V neprůstřelné vestě

Po dosažení kdysi nepředstavitelného cíle však neměl Jiří Šindler na ukončení své startérské kariéry ani pomyšlení. Následovala mj. éra čtyřnásobného vítěze Železníka a Josefa Váni. A startér par excellence si postupně vytyčoval další mety. Po dvaceti následovalo dvacet pět. A pak třicet. Než však dosáhl tohoto, už tak neuvěřitelného čísla, byl například jednou nucen obléknout si, i když vehementně protestoval, při startu Velké pardubické v roce 1992 neprůstřelnou vestu. Tenkrát vrcholila zrůdná aktivita tzv. ochranářů, kteří chtěli Velkou zlikvidovat a jejímu startérovi vyhrožovali dva dny před startem kulkou. Jenže pak ho zradilo zdraví. Krátce po 104. Velké pardubické a jeho, v roli startéra, devětadvacáté, Jiří Šindler nesmírně vážně onemocněl. Těžkou chorobu přežil téměř zázrakem. První myšlenkou, když se dostával z nejhoršího, bylo, že po třicáté už Velkou pardubickou, mělo k tomu dojít následující rok, schopen odstartovat nebude.

Světový rekord

Ale dokázal to. U vítězství anglického koně It´s a Snipa s Charliem Mannem v roce 1995 byl opět ve své tradiční úloze. A řekl si dost, to opravdu stačí. Jenže krátce nato si přečetl, že jistý muž odstartoval Velkou národní v Liverpoolu dvaatřicetkrát. Tehdy se rozhodl, že jeho světový rekord překoná. Přes silně podlomené zdraví, nemoc na něm zanechala zjevné následky, dokázal Jiří Šindler zmobilizovat síly, kterých už neměl mnoho, a své předsevzetí naplnit. V roce 1997 při pátém vítězství Josefa Váni s koněm Vronskym, světový rekord vyrovnal a v následujícím odstartoval Velkou pardubickou po třiatřicáté a naposledy. Jeho posledními „startérskými“ vítězi byli při prvním ze svých tří triumfů Peruán se Zdeňkem Matysíkem. I další statistika Jiřího Šindlera jako startéra je obdivuhodná. Celkem za svůj život odstartoval více než šest a půl tisíce dostihů – kromě jiného i 26x Československé, resp. České derby. Jsou to přesná, nenadsazená čísla. Jiří si pečlivě vedl statistiky úplně ve všem, co se týkalo jeho velice rozmanitých a četných dostihových aktivit.

Kvůli Velké pardubické…

V roce 1999 nebyl ještě nijak starý. Bylo mu dvaašedesát, ale v důsledku svého chatrného zdraví tento muž, který před svým onemocněním překypoval energií a temperamentem, už bilancoval. Všichni, kteří ho znali a měli ho rádi, si přáli, aby to byla rekapitulace hodně předčasná. Věřili, nebo spíš doufali, že se ještě dokáže se svou nemocí poprat a na delší dobu ji přemoct. On ale sám nejlépe věděl, proč se za svým životem ohlíží stále častěji. Při jedné příležitosti prohlásil: „Za dostihy jsem vždycky nejraději jezdil do Pardubic. Kvůli Velké pardubické, samozřejmě. Ať už mi osud dopřeje ještě jakýkoli čas, vždycky se budu ve vzpomínkách nejčastěji vracet právě k ní.“ Po tom, co tato slova pronesl, mu osud dopřál už jen necelé tři roky. Třiatřicetinásobný startér Velké pardubické ing. Jiří Šindler, ale také výborný klusácký amatérský jezdec, dostihový zpravodaj deníku Svobodné slovo, významný dostihový funkcionář i dlouholetý předseda Sdružení českých amatérských dostihových jezdců, zemřel 15. června 2002. Tři měsíce před svými šedesátými pátými narozeninami. Petr Feldstein