PĚTKRÁT CHALOUPKA

Při Velké pardubické 2014 si připomeneme dvě zajímavá půlkulatá jubilea. Uplyne totiž 45 let od prvního vítězství legendární dvojice Korok – Václav Chaloupka a 35 let od triumfu dvojice Legenda – Jiří Chaloupka. Václav a Jiří Chaloupkovi jsou jediní bratři, jimž oběma se podařilo Velkou pardubickou vyhrát. Starší ze sourozenců Václav dominoval jako první jezdec historie v VP čtyřikrát, mladší Jiří jednou. Jméno Chaloupka se tak na listině vítězů, jejíž dlouhý seznam byl založen před sto čtyřiceti lety, skví pětkrát. Pojďme si ony „chaloupkovské“ Velké pardubické, které se do její historie výrazně zapsaly a jsou dnes už vpravdě klasické, připomenout.
První vítězství tehdy sedmiletého Koroka a Václava Chaloupky, který tři měsíce předtím oslavil své dvacáté první narozeniny, se zrodilo v roce 1969. Předcházela mu, jak milovníci a znalci Velké pardubické velmi dobře vědí, těžko uvěřitelná, ale naprosto pravdivá a jímavá historie, kterou nelze tuto část našeho seriálu nepřipomenout.

Přívažek
Poprvé pohlédli jeden druhému do očí hned první den roku 1964. Je dnes možné, s odstupem rovné poloviny století, považovat setkání tehdy dvouletého koníka Koroka a patnáctiletého Václava Chaloupky z jihomoravských Šinkvic za náhodu? Za štěstí, které předurčilo jejich pozdější slávu?  Za dar z nebes, bez kterého by úžasný potenciál, který v sobě měli oba, vyšel nazmar? Nebo byla jejich společná, nesnadná, ale nesmírně úspěšná cesta od samého počátku předurčena? Řízená, nebo alespoň inspirovaná, moudrým, prozíravým osudem?
Ze slovenských Motěšic se tehdy vydalo zasněženou krajinou na zpáteční cestu na jih Moravy, na farmu Státního statku Židlochovice, nákladní auto. Trambus se mu říkalo. V kabině byli ředitel statku Hotový, zootechnik ing. Otáhal a dospívající chlapec Václav Chaloupka. Na korbě opatrně jedoucího vozu jeli vstříc svému novému domovu tři koně narození v roce 1962 – plnokrevní polobratři Kamoš a Korok a polokrevná klisna Láska. Všichni dohromady stáli třicet tisíc korun. Přesněji řečeno, za těch třicet tisíc byli Kamoš a Láska. Korok vlastně nestál nic. Byl to takový přívažek. Václav Chaloupka po letech vzpomínal: „Nenakupovali jsme tenkrát v Motěšicích poprvé. Tehdy ale byla většina jejich koní ve špatném stavu. Celý ročník měl průjmy a Korok patřil k těm, kteří na tom byli nejhůř. Přesto se nám něčím zamlouval. A měl výborný původ, Astyanax – Cosyria.“
Úporný střevní katar, kterým Korok, když si ho prohlíželi, tenkrát trpěl, nebyl ovšem jeho jediným a největším handicapem. Drobný hubený ryzáček, zubožený dlouhotrvajícím průjmem, měl totiž o něco kratší pravou přední nohu, od karpálního kloubu do strany navíc silně vytočenou. Koupě takto postiženého koně, přes jeho slibný původ, byla spíš samaritánským gestem.
Oba Korokovi rodiče pocházeli z Francie. Z Cosyrie běhalo tehdy na dráze několik výborných steeplerů. A právě překážkové dostihy byly ctižádostí nově vznikající židlochovické stáje i Vaška Chaloupky, nadšeného jezdeckého samouka, který měl už tenkrát za sebou, stejně jako o něco později jeho mladší bratr Jura, řadu odježděných dostihů na tzv. jednodenní licence, které se tehdy vydávaly.
Za nějaký čas mladičký jezdec, a zároveň trenér, tehdy skutečně čistý samouk, vycítil přes Korokův neodstranitelný defekt, že kůň má v sobě velké předpoklady. Díky povaze, v níž se snoubily mimořádná inteligence, ctižádost, vůle i oddanost blízkému člověku. Václav Chaloupka dodnes vzpomíná na spoustu jejich společných, někdy i dost dramatických, ale především nádherných zážitků. Korok, velký koňský džentlmen, byl nesmírně bystrá a vnímavá bytost. Každým dostihem, ve kterém startoval, a většinou velmi úspěšně, získával zkušenosti, které uměl při příštích běháních náležitě využít. Věděl přesně, kdy ze sebe nemusí vydávat maximum sil. Naučil se s nimi hospodařit. Přitom to byl bojovník k pohledání. Když bylo třeba, zapnul na plné obrátky a se svými soupeři se bil o vítězství do posledního metru. Právě pro schopnost umět v pravou chvíli naložit s vlastními silami hovořil o něm Václav Chaloupka často i jako o profesorovi.
Po triumfu zklamání
Korok začínal samozřejmě na rovině, ale prvním jezdcem v sedle při jeho dostihovém debutu nebyl, Václav, nýbrž tehdy teprve 13letý Jiří.
První Korokův start ve Velké pardubické naplánoval Václav na rok 1968. Kůň i jezdec na ni byli připraveni dokonale. Navíc už 8. října 1967, v den předcházejícího ročníku, vyhráli v na pardubickém závodišti v silné domácí i zahraniční konkurenci, náročnou Cenu Vltavy. 
Jenže noc z 20. na 21. srpna 1968 rozhodla o tom, že Velká pardubická se ten rok nekonala.
Korok ale byl ve výborné, ba snad ještě lepší formě i v roce 1969. On i jeho jezdec šli na start naprosto klidní. Václav Chaloupka vzpomínal: „Soustředil jsem se hlavně na Taxis. V poli koní, kteří po pádu zbyli, jsem si našel výhodnou pozici. Mozek pracoval na plnou kapacitu. Velký Angličák jsme skákali jako druzí. Za Havlovým skokem jsem se srovnal pro závěr a schoval se za Mohylu. V oblouku před cílovou rovinou jsme ji podjeli. Korok měl rychlejší speed, v cíli jsme byli před Mohylou o tři délky.“
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Bývá to ovšem i naopak. V roce 1970 nemohli Korok a Václav Chaloupka, který vždy při svých vítězstvích ve VP figuroval ve dvojjediné roli jezdce i trenéra, nepřijmout roli favoritů. Štěstí jim nepřinesla. Mezi třiadvaceti startujícími dvojicemi překonali první tři překážky, ale před tou čtvrtou a nejobtížnější, Velkým Taxisem, se Korok zastavil. Odmítal skočit. Nebyla to však zbabělost, co ho před překonáním vyhlášené propasti varovalo, nýbrž vnímavost a inteligence. Za předešlou překážkou, „malou vodou“, ho jeden ze soupeřů zezadu „zašlápl“. Korok pochopil, že není fit.

Druhé a třetí vítězství
O rok později se oba, on i Václav Chaloupka, vrátili v plné síle. Naprosto zdravý Korok zdolal Velký Taxisův příkop bravurně.  Na 6900 metrů dlouhé trati s jedenatřiceti překážkami si stejně jako dva roky předtím poradili se všemi soupeři. Včetně vynikajícího Metála s Evou Palyzovou, která tenkrát měla jedinečnou možnost stát se po Latě Brandisové, vítězce z roku 1937, druhou ženou v historii, která ve Velké pardubické zvítězí. To by ovšem nesměli mít konkurenty ve dvojici Státního statku Židlochovice, která v cílové rovině odolala jejich drtivému útoku. Korok v sedle s Václavem Chaloupkou vyhrál v roce 1971 o dvě délky.
V komentářích k dostihu se o koni, který svou vrozenou, zdánlivě fatální vadu, vynahrazoval něčím daleko cennějším, než je fyzická dokonalost, mimo jiné psalo: „Vydává jen tolik sil, kolik je třeba.“ Nebo: „Z celého jeho výrazu a pohybu je patrné, že chce do posledního zbytku sil splnit vůli svého jezdce.“
Při svém čtvrtém a posledním startu měl desetiletý Korok sedmnáct soupeřů. V sedle jednoho z nich, Gajuse, absolvoval svůj debut ve Velké pardubické Václavův bratr Jiří. Měsíc před jednadvacátými narozeninami.  Cestu za třetím vítězstvím chtěla Korokovi a Chaloupkovi staršímu co nejvíce znesnadnit, nejlépe znemožnit, celá řada rivalů. I tentokrát však kongeniální a už velmi zkušená dvojice odolala. Václav Chaloupka dovedl svého nejmilovanějšího koně opět k prvenství. Nebylo to snadné, ale o to cennější. Druhý doběhl jeden z pozdější Korokových nástupců na pardubickém trůnu Mor s jezdcem Karlem Benšem.
Ve vynikající formě, snad ještě lepší než rok předtím, tehdy byl opět Metál s Evou Palyzovou.  V tom, aby v závěru dostihu bojovali o vítězství, jim zabránil pád na Velkém anglickém skoku. Skončili nakonec čtvrtí. Mor se ale Koroka držel. V cílové rovině se k němu dokonce přibližoval. Byla to strhující bitva, v níž nakonec byla Korokova vůle neprohrát silnější než Morovo úsilí vyhrát. Na konečné metě je dělila jediná délka.
Václav Chaloupka se tak stal celkově čtvrtým jezdcem, který Velkou pardubickou vyhrál třikrát. Ve dvacátém století dokonce prvním. Korok byl mezi koňmi celkově čtvrtým a ve dvacátém století druhým trojnásobným vítězem Velké pardubické. V listopadu 1972 byl jako vůbec první steepler v historii vyhlášen Československu vyhlášen Koněm roku.
Václav a Václav
Po třech prvenstvích s Korokem na konci šedesátých a na počátku sedmdesátých let vyhrál Václav Chaloupka v roce 1977 Velkou pardubickou jako první člověk v historii počtvrté. Ne už samozřejmě s Korokem, který po svém třetím vítězství ve VP ukončil svou oslnivou dostihovou dráhu a nastoupil kariéru plemeníka, nýbrž v sedle svého jmenovce, hřebce Václava (Detvan – Vakcina), vnuka našeho Koně století masise. Původně velmi dobrého rovinového koně, který mimo jiné obsadil v roce 1971 skvělé čtvrté místo v Československém derby – za Hviezdarem, Flying Starem a Nemere. Od vítěze dělily Václava v cíli pouze čtyři a půl délky. Z koní, kteří se kdy zúčastnili jak našeho nejvýznamnějšího klasického dostihu, tak později ve zralejším věku i Velké pardubické, je Václav nepochybně daleko nejlepší.

Velkou zásluhu na tom samozřejmě měl překážkový trénink v židlochovické stáji pod vedením Václava Chaloupky. Hřebec Václav byl úplně jiný kůň než Korok. Povahově se se svým báječným předchůdcem nemohl měřit. Nebylo to s ním ani trochu lehké. Jeho jezdec a trenér Václav Chaloupka, který se v té době blížil životní třicítce, k němu, proč to neříct, zdaleka tak nepřilnul. Ani nemohl. Korok byl prostě pouze jeden.

Velká pardubická v roce 1977 měla na startu devatenáct účastníků ze tří zemí. Šestnáct československých koní doplnili dva angličtí a jeden bulharský. Václav s Václavem Chaloupkou si vedli suverénně. Cválali po celý dostih ve vedoucí skupině a všechny překážky zdolávali bez problémů. Za poslední proutěnkou v cílové rovině jim zbyl pouze jeden soupeř – Flang s teprve šestnáctiletým jezdcem Miroslavem Kantkem. Ten by se v případě vítězství stal suverénně nejmladším vítězem Velké pardubické vůbec.

Václav a Václav to však nepřipustili. Devítiletý hřebec uplatnil svou rychlost, o dvacet let starší žokej jezdeckou vyzrálost a zkušenost. Zvítězili o pět délek.  

Popáté Chaloupka, ale Jiří

O dva roky později nastoupilo do Velké pardubické 1979 19 koní. Dostih měl velkého favorita v Lancasterovi, obhájci vítězství z předešlého ročníku. Klisna Legenda v sedle s Jiřím Chaloupkou, patřila mezi ty, kteří teoreticky mohli Lancasterovi předpokládané vítězství zkomplikovat. Její šance však hodně snižovala skutečnost, že byla jedním z deseti nováčků tohoto dostihu a že jí bylo pouhých šest let.
Na Taxisu tehdy ztroskotalo patnáct koní z devatenácti, včetně Lancastera. Legenda byla jedním z pouhých čtyř, kteří se přes něj přenesli čistě. Tím byl položen základ jejího nečekaného úspěchu, i když někteří padlí koně, včetně Lancastera, pokračovali dál.
V dalším průběhu se na vedoucích pozicích nejčastěji objevovala tři L – Limit, Lancaster, Legenda. Vítěz z roku 1976 s Františkem Zobalem, vítěz z roku 1978 s Jiřím Kasalem a drobná debutující klisna v sedle s jezdcem považovaným až dosud především za talentovaného mladšího bratra slavného Václava Chaloupky. Tato trojice postupně dostih ovládla.
Boj o vítězství se odehrál až na travnaté dráze. Jako první odpadl Lancaster, který měl za sebou pád na Taxisu a hodně sil také asi ztratil následným rychlým stíháním koní, kteří před ním už měli značný náskok. Zato Limit si počínal suverénně a zdálo se, že se po třech letech dočká vítězné reprízy. Jenže Legenda takticky perfektně jetá Chaloupkou mladším, v polovině cílové roviny na lídra původně devatenáctihlavého pole nekompromisně zaútočila. A Limit už na to nedokázal odpovědět.
V cíli měla Legenda s Jiřím Chaloupkou, stejně jako v případě jeho bratra Václava jezdcem a trenérem v jedné osobě, náskok tří délek. Její vítězství bylo vůbec ve znamení trojek. Velká pardubická 1979 byla třiatřicátým startem v její kariéře. A v poválečné historii tohoto dostihu byla teprve třetí klisnou, která jej dokázala vyhrát.
Chaloupkovské statistiky
Na závěr trocha čísel.
Václav Chaloupka jel Velkou pardubickou osmnáctkrát. Poprvé v roce 1969, naposledy v roce 1991. Vedle čtyř vítězství byl ve VP ještě třikrát druhý (1989 s Frází, 1990 opět s Frází, 1991 s Korokovým synem Drakem), dvakrát čtvrtý (1974 s Veloxem, 1978 s Tanjou) a jednou pátý (1976 s Flangem). Jedenáctkrát ji dokončil, z toho desetkrát na dotovaném místě, jednou (1980 s Monzou) na místě nedotovaném, devátém. Sedmkrát se s koňmi, které vedl, do cíle Velké pardubické nedostal.
Jiří Chaloupka startoval ve Velké pardubické osmkrát. Vedle vítězství s Legendou získal ještě dvě třetí (1975, 1978) a jedno páté místo (1977), a to vždy s klisnou Dafné. Přičemž absolutní triumf už mohl slavit při svém druhém startu v roce 1975, kdy Dafné vedla na Havlově skoku před svými pronásledovateli o šest délek, ale nakonec byla jen třetí, protože v závěrečné fázi dostihu ji postihlo zranění mezikostního svalu. Čtyřikrát VP nedokončil.
Společně se Václav a Jiří Chaloupkovi zúčastnili Velké pardubické osmkrát – v letech 1972, 1975, 1976, 1977, 1978, 1979, 1980 a 1981. Pětkrát byl úspěšnější Václav, dvakrát Jiří, v jednom případě cíle nedosáhl žádný z nich.
Pokud jde o předcházející odstavec, v tomto smyslu si Václav s Jiřím určitě skóre nesledovali. Nikdy nebyli rivalové, vždy přáli jeden druhému to nejlepší. Dýchali by za sebe. Byli to až do Jirkovy tragické smrti v listopadu 2012 bratři se vším všudy.
 Petr Feldstein