29. května uplynulo 115 let ode dne, co se ve Vysokém Mýtě narodil Rudolf Popler. Dvojnásobný vítěz Velké pardubické, jedna z jejích nejvýznamnějších a nezapomenutelných osobností. Hrdina, ale také nejtragičtější postava její historie.
Dědictví po strýci Rudolfovi
Když přišli v rodině mlynáře Alberta Poplera společně se svou sestrou, dvojčetem Annou, na svět, měli už dva dospělé bratry – dvacetiletého Alberta a devatenáctiletého Jana. Pozdější úspěšný a populární sportovec v letech první republiky trávil dětství v nádherném koutě východočeské přírody, v prostředí mlýna Jangelec. Otcova profese ho příliš nezaujala. Daleko více se, pokud jde o zájmy, podobal svému strýci a zároveň kmotrovi Rudolfovi. Zdědil po něm nejen jméno, ale také lásku ke koním, která se později změnila v hluboký, vyloženě osudový vztah.

Byl to právě strýc Rudolf, který v roce 1910 vzal svého jmenovce na někdejší Cvrčkovské pastviny, kde se v té době na podzim už čtvrtou desítku let konala Velká pardubická steeplechase. Viděli tehdy vítězství vraníka Paul Hestona s jezdcem Maxem Seifertem. Průběh dostihů, ale také jejich zvláštní, podmanivá, dosud nepoznaná atmosféra, jedenáctiletému chlapci učarovaly. Brzy si přál mít vlastního koně. Protože měl ve škole výborný prospěch, rozhodl se otec přes svou přísnost, že mu jeho přání splní. Sám ovšem sympatie k tomuto druhu zábavy nechápal. A také si nepřipouštěl, že by v tom mohlo být něco víc než přechodný rozmar. Zato maminka, Anna Poplerová, synovi velmi dobře rozuměla. Vycítila, že nejde o chvilkovou zálibu. Do mlýna pak začal pravidelně docházet první Poplerův učitel jízdy, štábní kapitán Czaban z 2. hulánského pluku ve Vysokém Mýtě.
I to mělo pro další osud Rudolfa Poplera, který se tehdy, ač byl teprve odrůstajícím dítětem, přiblížil polovině celého svého života, rozhodující význam. Po maturitě oblékl i on ve svém rodném městě vojenský stejnokroj u zdejšího pluku hulánů. Potom odešel do Stockerau v Rakousku, do krátkodobé školy záložních důstojníků. Když ji ukončil, chýlila se ke konci první světová válka. Rudolf Popler ovšem ještě stihl strávit její závěr na italské frontě.
Křest ve Velké pardubické
Když padla rakousko-uherská monarchie, bylo Rudolfu Poplerovi devatenáct let. V nově vzniklé Československé republice se rozhodl pro aktivní vojenskou službu v bezprostřední blízkosti bytostí, které miloval a bez nichž si už nedovedl svou budoucnost představit. Zůstal ve Vysokém Mýtě jako důstojník 9. jezdeckého pluku. K armádě a k uniformě přilnul, podobně jako několik let předtím ke koním. Vojenská disciplína, smysl pro kázeň, pro čest, pro spravedlnost a hluboký vztah k ušlechtilým zvířatům utvářely a tříbily jeho charakter.
Brzy se začal na stále vyšší úrovni věnovat tomu, co naplnilo pouhých třináct let, která mu ještě zbývala. Jako jezdecký důstojník zahájil velmi úspěšnou sportovní kariéru, ve které kombinoval jezdecké závody, které zpočátku převažovaly, s překážkovými dostihy. Absolvoval ekvitační školu a pak se stal žákem jezdecké školy v Pardubicích. V parkúrových i skokových soutěžích si vedl skvěle, brzy patřil u nás mezi nejlepší. Současně dělal všechno pro to, aby se mohl co nejdříve postavit také na start Velké pardubické. 21. října 1923 se vydal vstříc jednatřiceti překážkám poprvé. A dokonce v sedle vítěze z roku 1921 Periwiga.
Premiéra se mu nevydařila. Kůň zvučného jména vybočil před obávaným Velkým Taxisovým příkopem a dál už odmítl pokračovat. Ani druhý Poplerův pokus, v roce 1925, kdy jel šestiletého Edypola, se nevyvedl. Kůň padl už na Malém vodním příkopu, když se mu poté, co jej úspěšně absolvoval, připletl do cesty jeden ze soupeřů.
První vítězství s All Right II
Třetí start v roce 1926 už ale skončil Poplerovým triumfem. Do 45. ročníku Velké pardubické nastoupil se sedmiletou klisnou All Right II proti tuctu soupeřů. Po dlouhotrvajících deštích docházelo k velkému počtu pádů. Ušetřena jich nebyla ani později vítězná dvojice. All Right II měla první z nich na Taxisově příkopu, pak k němu přidala ještě tři další. Přesto s tehdy sedmadvacetiletým Rudolfem Poplerem nakonec o osm délek vyhrála před obhájcem předchozího vítězství Landgrafem II.
V následujícím ročníku to klisně ani jejímu jezdci nevyšla. All Right II nejdříve padla na Taxisu. Za ním na ni ještě Rudolf Popler stačil nasednout. V dalším průběhu se však zranila a musela být zadržena. V roce 1928 byl Poplerovým partnerem Master Billy. V pořadí páté Poplerovo účinkování ve Velké pardubické bylo nejkratší, protože kůň upadl už na druhé překážce, živém plotu s příkopem.  
I v tomto období Popler, jako ostatně také později, prokládal svou dostihovou kariéru s účastí v nejhodnotnějších jezdeckých soutěžích. Zúčastňoval se desítek závodů doma i v zahraničí, byl snad na všech kolbištích Evropy. V roce 1924, deset měsíců po svém prvním startu ve Velké pardubické, se jako člen československého reprezentačního družstva v Paříži účastnil druhých poválečných letních olympijských her. Ve skokové soutěži obsadil 23. místo. Brzy po návratu vytvořil s koněm Cameradem v této disciplíně československý rekord, když překonal výšku 180 cm. Už jako vítěz Velké pardubické 1926 nechyběl ani na dalších olympijských hrách v Amsterodamu 1928.
V parkúrech byl nejoblíbenějším Poplerovým koněm Denk, v dostizích jiných valach, Gyi Lovam!. Ve Velké pardubické společně startovali nejprve v roce 1929 a hned obsadili výborné třetí místo.

Druhý triumf ve VP a start v Liverpoolu
12. října 1930 se Rudolf Popler radoval z druhého vítězství. Gyi Lovam! tehdy neudělal na trati ani jednu chybu. V konkurenci osmi koní proběhl cílem s Poplerem v sedle s obrovským náskokem. Výrok zněl: daleko – daleko. Jejich triumf zprostředkoval i historicky první rozhlasový přímý přenos z Velké pardubické.
Impozantní vítězství ve Velké pardubické Poplera inspirovalo k odvážnému experimentu. Dva a půl měsíce po startu v Pardubicích se on i kůň jako první reprezentanti Československé republiky vypravili za kanál La Manche, do Liverpoolu. Řadu týdnů se tu pak pod vedením zkušeného anglického trenéra připravovali na start ve slavné Velké národní steeplechase, dostihu, který se poprvé uskutečnil už v roce 1839 a bez něhož by patrně nevznikla ani Velká pardubická.
Bohužel neuspěli. Gyi Lovam!, který před startem nebyl zdravotně zcela v pořádku, zvládl sice obdivuhodným způsobem, a anglické obecenstvo i experti to dokázali patřičně ocenit, první ze dvou okruhů, ale v druhé polovině 7200 metrů dlouhého dostihu už přece jen ostrovním crackům a jejich jezdcům nestačili. Nejtěžší překážku celého kurzu,  Becher´s Brook, podobně vyhlášený a podobně obávaný jako ve Velké pardubické Taxisův příkop, sice znovu zdolali, ale s pádem. Kůň už byl hodně vyčerpaný. Jejich zbývající účinkování v Grand National Steeplechase of Liverpool popsal sám Popler později takto:
 „Oba se tedy poprvé seznamujeme s tvrdou liverpoolskou zemí. Vedle nás se válejí favorité Easter Hero a Sir Lindsal, oba vzdávají další boj. Rychle zvedám svého koně a znova nasedám. Naděje na dobré umístění se však rozbíjejí, chci však aspoň dojet do cíle, alespoň čestně dojet. Zbývá nám posledních pár set metrů s pouhými čtyřmi překážkami. Mezi nimi je však zrádná Canal Turn. Oba znovu padáme, tentokrát velmi tvrdě, a kůň klopýtá o nepoddajný val živého plotu, nebezpečně roluje, hlavu pod trupem, a zůstává ležet jako zabitý. S jistým sebezapřením vstávám a jdu k němu. Jen aby to nebyla zlomená páteř nebo vaz! Ne, můj koníček už se zvedá, ale na pokračování v dostihu není ani pomyšlení. Je úplně vysílen, vážně zraněn a krvácí.“
Souboj s Remusem
Na podzim nebyl Gyi Lovam! po jarním účinkování v Liverpoolu a po zranění, které tam utrpěl, ještě zdravý. Kapitán Rudolf Popler proto absolvoval svou osmou Velkou pardubickou v sedle jiného svého koně Gibraltara II. Obsadili spolu čtvrté místo.
O dvanáct měsíců nastala osudná neděle 16. října 1932. V poli padesátého prvního ročníku Velké pardubické bylo 16 koní, včetně uzdraveného Gyi Lovam! s Rudolfem Poplerem v sedle. Když se dostih přiblížil rozhodující fázi, byli v čele českoslovenští koně Gyi Lovam! a Clematis, klisna, která měla v sedle Poplerova přítele a také jednoho z nejlepších armádních jezdců Hynka Býčka, a rakouský valach Remus, kterého vedl vynikající italský profesionál Ruggiero Spano. V závěru se rozhodující souboj zúžil na dvojici koní Gyi Lovam! – Remus. Pro všechny přítomné, jichž se na závodišti sešly desetitisíce, to byl strhující, nevídaný, nezapomenutelný zážitek. Gyi Lovam! s Poplerem nejprve trochu ztrácel, ale v posledních desítkách metrů podnikl na pokyn svého jezdce drtivý útok. Malý náskok koně rakouského majitele se rychle tenčil. Diváci šíleli nadšením v očekávání vítězství populární domácí dvojice a kýženého triumfu miláčka publika Rudolfa Poplera, který v květnu oslavil svá Kristova léta.
Zdálo se, že kapitán Československé armády se stane prvním Čechem, kterému se podaří Velkou pardubickou vyhrát potřetí. I on sám věřil, že to dokáže. A za cílem byl přesvědčen, že se mu to podařilo. Že v poslední možné chvíli, na samé cílové metě, Gyi Lovam! Remuse předstihl.
Trvalo dlouho, než byl oznámen oficiální výrok kolegia rozhodčích. Když se ho stále netrpělivější obecenstvo konečně dočkalo, nastalo zděšení. Nejen proto, že vítězem byl vyhlášen Remus s Italem Spanem. Ještě více proto, že československého koně pocházejícího z maďarského hřebčína v Pešti, a jeho jezdce Rudolfa Poplera, porazili, jak bylo v oficiálním výroku uvedeno, jistě o půl délky. To bylo rozuzlení naprosto šokující, které vůbec neodpovídalo tomu, co viděly, nebo snad chtěly vidět, tisíce párů očí. Cílová fotografie byla tenkrát ještě pouhou science fiction. Popler byl zdrcen. Nemohl uvěřit, že nevyhrál. Nebyl schopen se s tím smířit.
Tragédie na dvojbradlí
Rudolf Popler, který už to odpoledne neměl startovat, se rozhodl, podle některých svědectví ihned po výroku, že to odpoledne pojede ještě jeden dostih, Kinského memoriál. Všichni, kterým to sdělil, byli proti tomu. Viděli v jakém je rozpoložení, jak těžce ho verdikt rozhodčích zasáhl. Rozmluvit si to však nenechal.
Jezdec, který absolvoval celkem 506 dostihů, z nichž 140 vyhrál, 108krát byl druhý a 78krát třetí, zaujal v onom pozdním nedělním odpoledni místo v sedle posledního koně svého života. Byla jím klisna Ella. Ta hned na druhé překážce v pořadí, dvojbradlí, pouhých osmdesát centimetrů vysoké, padla. Plnou váhou svého více než půltunového těla zavalila jezdce, který ležel pod ní. Klisna po chvíli křepce vyskočila a s prázdným sedlem se vydala, hnána stádovým pudem, za svými soupeři. Těžce zraněnému kapitánu Poplerovi zbývalo na tomto světě několik posledních minut, které se naplnily v sanitním voze. Ten dopravil Rudolfa Poplera do nemocnice už mrtvého.
                                                                                                                                Petr Feldstein