Návrat Josefa Váni do sedla? Je tady.  Nic víc a nic míň nelze po dnešním  počinu v Memoriálu Kamila Kuchovského a Váňově výkonu v sedle jeho stálého partnera Tiumena konstatovat.  Josef Váňa se prezentoval v dostihu tak, jak jsme na něj s Tiumenem zvyklí. Nikam se nehnal, vše zvládal s jistotou a v cílové rovině se k radosti zaplněných tribun přihnal na třetí místo, když za sebe odsunul neježděného Shamana. Zatímco bělouš kouzelnického jména po dostihu absolvoval vyšetření, skutečný  dostihový kouzelník se nevyhnul tradičnímu přívalu mediálních otázek  třeba i ze strany  nejsledovanějších  televizních stanic, pro které je jinak dostihový sport španělskou vesnicí . S médii si ovšem umí dnes poradit stejně snadno jako s překážkami, takže mu ani tato patálie nedělala problémy.

„Můj výkon?  To byl Tiumenův výkon, já jsem   v jeho případě jen ten, kdo se veze,“ komentoval spokojeně celkový výsledek. „Je fakt, že v prvních fázích Tiumen v dostihu tak docela nestíhal, ale zůstali jsme v klidu a nikam jsme se nehnali.  Spolehl jsem se na to, co Tiumen umí, a on to na trati dobře osvědčil,“ pochvaloval si Josef Váňa. Tiumen si počínal  celkem profesorsky, takže  Váňu pro tuto příležitost  ušetřil loňského pochodu cílovou rovinou, což  bylo samozřejmě něco, co pramálo vyhovovalo oběma. A že stihli v cílové rovině „jen“ třetí místo?   Tohle je asi ta nejmenší věc, která by Josefa Váňu  staršího trápila… 

„Chtěli jsme zkusit, jestli to půjde, a ukázalo se, že to jde, takže  musím být spokojený. Pokud bude kůň v pořádku po dostihu, není důvod se s ním nepokusit o kvalifikaci do Velké. Jak se ukázalo, pořád ho to  v dostizích baví, takže  není důvod si  tu kvalifikaci nevyzkoušet,“ je přesvědčen Josef Váňa. Loňské prohlášení o konci kariéry v sedle je pryč, dnes je jiný rok a jiný den, a jak se dnes ukázalo, s koněm typu Tiumena pro něj není  problém dostih absolvovat.

„Samozřejmě, fyzicky to cítit je, ale není to nic hrozného. Vždyť jsme odjezdil jeden dostih, a máte tady kluky, kteří jedou šestkrát sedmkrát za odpoledne.  Před nimi  já musím jenom smeknout,  vždyť i v nejlepších dobách jsem jezdit třeba čtyři dostihy za odpoledne,“ vzpomíná Váňa. „Víc jich tehdy ani nebylo, ale obvykle jsem toho měl potom vážně dost, že bych jel  sedm, jako ti dnešní kluci, to by měl  moc ani nenapadlo,“ připouští Josef Váňa, jehož jízda se stala i přes nevítězný pokus v rámcovém dostihu jednou  z vrcholných události odpoledne