Kongeniální dvojice

Oba patří k největším postavám Velké pardubické. Jak nezapomenutelný ryzák Sagar (Gambrinus-Saragosa), tak jeho jezdec Pavel Liebich, trojnásobní vítězové z počátku osmdesátých let minulého století. Současně také, a to přes tři po sobě následující triumfy, i k jejím velkým smolařům. Byli však úplně první dvojicí vůbec, která dosáhla vítězného hattricku bez jediného přerušení. A to v roce, kdy od založení VP uplynulo 109 let, a v jejím 93. ročníku. Na Sagara s Pavlem Liebichem, kteří vyhráli v letech 1981 – 1983, později v tomto ohledu navázali Železník-Josef Váňa (1987 – 1989), Peruán-Zdeněk Matysík (1998 – 2000) a Tiumen-Josef Váňa (2009 – 2011). Dodejme, že jedinečnou možnost rozšířit dosavadní počet těchto čtyř hattrickových dvojic na pět mají letos vítězové předminulého a minulého ročníku Orphee des Blins s Janem Faltejskem.

Z rodu muzikantů

Trojnásobný vítěz VP Pavel Liebich, narozený v roce 1946, pochází z východočeského Letohradu. Pamatuje ještě časy, kdy se toto město jmenovalo Kyšperk a kdy se tu každý rok konaly dostihy. Byl sice hodně malý, ale dodnes si ty rané vzpomínky uchovává v paměti. Tři neděle před Velkou pardubickou se tu konala Velká cena Kyšperku, steeplechase na 3600 metrů, které se zúčastňovali výhradně armádní jezdci – mj. i Miloš Svoboda, dvojnásobný vítěz Velké pardubické z let 1946 a 1952. Byla to jejich poslední příprava před hlavním dostihem sezóny.

Pavel Liebich, jehož otec měl v Letohradě velkou živnost, patřilo mu několik obchodů a také uhelné sklady, pocházel z rodu muzikantů. Tatínek se hudbě věnoval spíš jako koníčku, ale jeho bratr, Pavlův strýc, prof. dr. Bohumil Liebich, rovněž letohradský, vlastně kyšperský rodák, učil dlouhá léta na pražské Akademii múzických umění hru na housle a na klavír a později na Filozofické fakultě Karlovy univerzity hudební vědu. Hudbě se hodně věnovali i všichni tři Pavlovi bratři. Nejstarší z nich, Jiří, byl velmi dobrý pianista a kytarista, i když inklinoval spíš k lehčím žánrům. Později byl v královéhradeckém Petrofu, kde se vyrábějí klavíry a pianina, náměstkem ředitele. 

Druhý na mistrovství republiky

Malý Pavel měl jiné zájmy. Nehudební. Odmalička pro něj nejvíc znamenali koně. Od šesti let chodil v Letohradě do jezdeckého oddílu, v osmi už to v sedle velmi dobře uměl. Oddíl navštěvovali i dva jeho bratři. Šlo jim to také, ale dlouho je to nebavilo. Když bylo Pavlovi deset, jel svůj první závodní parkúr. Protože se jich mohly zúčastňovat až děti od dvanácti let, tak ho o dva roky „ostaršili“. Prvními koňmi, s nimiž se sblížil, byli Lenka a Vítr. Na Lence se především učil, naprosto spolehlivý Vítr byl jeho nejčastějším partnerem při závodech.

V roce 1961 se Pavel Liebich stal žákem jezdeckého učiliště v Kladrubech nad Labem. Měl ovšem možnost jezdit i mimo školní výcvik a bohatě ji také využíval. V roce 1963 reprezentoval učiliště na parkúrovém mistrovství republiky dorostu, kde startoval dokonce v sedlech dvou koní. S klisnou Furioso XIII byl druhý, necelou vteřinu za vítězem, s Floretem čtvrtý.

Tentýž rok jel, rovněž s univerzálním Floretem, který byl výborný kůň pro  military, i svůj první dostih, steeplechase. Dojeli čtvrtí. Pavel tehdy pošilhával i po dostizích rovinových. Jenže už tenkrát, v sedmnácti, vážil při výšce 168 cm 62 kilogramů. A tak se se svým tak trochu tajným snem rozloučil.

Vítězství s Favoritem

Po vyučení ho přeřadili do dostihové stáje v Kolesách. Hodně se tu trénovala tak zvaná přiježděnost, což potom nesmírně ocenil jako dostihový jezdec. Měl k tomu účelu přidělenou remontu, „vysoko v krvi“. V té době se také každý rok pořádaly meziškolní závody v military. Jednou se konaly v Kladrubech, jednou v Albertovci u Opavy, kde bylo rovněž jezdecké učiliště, a Pavel Liebich nikdy mezi jejich účastníky nechyběl.

Svůj první dostih vyhrál, a to je paradox, když byl na vojně. V prezenční službě u koní nesloužil, ti už tehdy v armádě nebyli. Nejdřív kroutil vojnu v Olomouci, pak však byl převelený do Chrástu u Chrudimi, kde byl poměrně benevolentní režim a kde mu také dovolili v době volna jezdit. Jednou, v sezóně 1966, se jel v uniformě podívat na dostihy v Hejlově u Tábora. Došlo tam tehdy ke zranění několika jezdců, a tak mu nabídli, jestli se nechce posadit do sedla koně Favorita. Bylo to sympatické jméno. Řekl si, proč ne. A vyhráli.

Začalo to Neklanem 

Z vojny se vrátil v roce 1967. Krátce na to se jela Velká pardubická. Vítězství Nestora s Tiborem Kňazíkem ještě sledoval z tribuny. Rok na to se Velká nekonala. V devětašedesátém, kdy poprvé vyhráli Korok s Václavem Chaloupkou, jel Pavel Liebich při své premiéře osmiletého Neklana. Sedmé místo nebylo špatný startem do dalších ročníků.

Neklan s Pavlem Liebichem byli znovu „u toho“, když Korok a Václav Chaloupka vyhráli Velkou pardubickou po druhé. Psal se rok 1971, a doběhli na velmi dobrém pátém místě, když před nimi byli ještě tři další vynikající dvojice. Metál s Evou Palyzovou, kteří podlehli jen o dvě délky vítězům, Mor s Karlem Benšem (pozdější vítězové v letech 1974 a 1975) a bulharský pár Vezna II – Nedělko Milev. Ti tehdy obhajovali překvapivé prvenství z předcházejícího ročníku.

Punč, předchůdce Sagara

Potřetí se Pavel Liebich posadil na koně ve Velké pardubické v roce 1974. Bylo z toho sedmé místo s tehdy populárním kladrubským ryzákem Punčem. Následující rok spolu už patřili k favoritům a skončili čtvrtí za Morem s Benšem, Kybem s Kamilem Kuchovským a Dafné s Jiřím Chaloupkou.

V tomto roce 1975 také přišel na svět, ovšem několik tisíc kilometrů od Pardubic, daleko nejdůležitější a nejlepší kůň dostihového života Pavla Liebicha. Sagar se narodil v Hřebčínu Voschod. Původně byl určen pro kariéru rovinového koně, ale na moskevském hipodromu se mu nijak zvlášť nedařilo. Proto byl prodán. Jako tříletý se tak na podzim roku 1978 ocitl v Liebichově působišti, ve stáji PP Kladruby v Kolesách, coby svěřenec trenéra překážkových koní Václava Čermáka. 

Než došlo k prvnímu setkání pozdějších trojnásobných vítězů VP, pokračoval Pavel Liebich na pardubickém závodišti ve své „předsagarovské“ éře. V roce 1976 ho v ní čekalo nejúspěšnější vystoupení. On i tehdy desetiletý Punč byli natolik dobří a zkušení, že se s nimi znovu počítalo na jedno z nejpřednějších umístění. Tehdy však ještě typický dres stáje PP Kladruby s velkými černobílými čtverci jako první cílovou metou v sedle koně neprojel. Těsné vítězství nakonec patřilo Limitovi s Františkem Zobalem. Punč s Liebichem doběhli po boji o půldruhé délky druzí, i když o pouhý krk před třetím Morem. První historické vítězství Kladrub ve Velké pardubické se zrodilo až o pět let později.

Dvakrát to ale Punč a Pavel spolu ještě zkusili. Ani v roce 1977, ani v roce 1979, kdy už bylo Punčovi 13 let, se však nedostali do cíle. Po osmé a naposledy před tím, než se na scéně našeho nejslavnějšího dostihu objevil Sagar, byl Pavel Liebich mezi účastníky Velké pardubické v roce 1980. Jako jezdec Lahira. Jenže tento šestiletý valach se poté, co startér Jiří Šindler mávnul už podruhé praporkem (start totiž musel být opakován) odmítl společnost dalších dvaceti koní, kteří se vydali na trať. Neodskočil, zůstal tvrdohlavě stát.  

Probuzený skokanský potenciál

Sagar a Pavel Liebich absolvovali svůj první společný dostih, proutěné překážky v Hluboké nad Vltavou v roce 1979. A ještě velmi nenápadně. Kůň nijak neexceloval. Do cíle doběhli sedmí, předposlední. Úžasný skokanský a vytrvalostní potenciál v ryzákovi z Voschodu v jeho československé premiéře dosud dřímal. Brzy se však, ještě v této sezóně, začal probouzet.

Bylo před nimi dalších dvacet šest dostihů. Už jen samé steeplechase. V Sagarově sedle nikdy nebyl nikdo jiný než Pavel Liebich. V roce 1979 stačili ještě dvakrát vyhrát. V roce 1980 vytěžili z šesti startů pět vítězství. Nejprve dominovali 9. května v Pardubicích. Pak o měsíc později v Hluboké. Po třetím místě v Benešově přišla série tří prvenství v místě jejich pozdějších největších triumfů. Toho nejcennějšího dosáhli v prestižní Ceně Vltavy při devadesátém ročníku Velké pardubické. V tu chvíli bylo zřejmé, že už jsou připraveni na ten následující.

Než se poprvé postavili na její start, absolvovali v třetí Sagarově sezóně v Československu nejprve s negativním výsledkem květnovou Steeplechase města Pardubic. Pak však vyhráli Alberoveckou cross country a v Pardubicích Steeplechase Epigrafa i Steeplechase Koroka.

Poprvé…

V roce 1981 se Velká pardubická běžela 11. října. Na start se postavilo 22 koní, nejvíce od roku 1970. Po sedmileté přestávce přijela sovětská ekipa, jejíž členové se netajili tím, že chtějí vyhrát. Naposledy to dokázali Dresděn s A. Sokolovem v roce 1967. O drama a napjatou atmosféru tedy bylo postaráno, i když do samotné Velké poslali naši soupeři pouze dva koně, Diafa a Agabu. Do trojice zahraničních účastníků je doplnil bulharský Mirabel s Nedělko Milevem.

V průběhu dostihu se ukázalo, že optimismus ze sovětské strany byl opodstatněný. Diaf, původně výborný rovinový kůň, předvedl s jezdcem Chusejem Kasajevem dobrý výkon. Některé skoky mu však dělaly velké potíže, měl i několik pádů. Přesto dokázal v závěru vybojovat druhé místo. A mohl i vyhrát. Nebýt ovšem jedné „maličkosti“. Přítomnosti Sagara s Pavlem Liebichem a jejich suverénního vítězství – o 12 délek. 

Sagar se díky vysoce taktickému vedení svého jezdce dostal na první místo krátce po překonání Hadího příkopu a zůstal na něm až do cíle. Na poslední proutěné překážce sice klopýtl, oba, ryzák i jeho jezdec, to však zvládli. A tak se nejen oni dva a Sagarův trenér Václav Čermák, nýbrž celá kladrubská stáj, resp. Plemenářský podnik Kladruby, mohli radovat z historicky prvního vítězství. Před Sagarem a Liebichem usilovalo marně o vítězství ve Velké pardubické steeplechase dvacet šest kladrubských koní a patnáct jezdců. A tak to pro celou obec, celým světem chovem koní tak respektovanou, byla opravdu velká sláva. 

Podruhé…

Obhajovat je vždy těžší než dobývat. Tato stará, nezpochybnitelná zkušenost platí i pro Velkou pardubickou. Platila i pro Sagara s Pavlem Liebichem. Sovětská účast se oproti předcházejícímu ročníku více než zdvojnásobila. Porazit Sagara se mělo pokusit hned pět jeho původních „krajanů“. Byli mezi nimi znovu Diaf a Agaba, ke kterým ještě přibyli Nabor (s jezdcem Kasajevem, který jel rok předtím Diafa) Věk a Algir. Mezi startujícími byl i anglický hunter Pahang s 61letým britským dobrodruhem ruského původu Georgem Saundersem. Jistou kuriozitou byl i start tehdy už 16letého veterána Flanga, patrně nejstaršího, nebo jednoho z nejstarších koní, který kdy ve Velké pardubické startoval.

Teoreticky největšího Sagarova konkurenta Diafa vyřadilo z boje velmi brzy zranění. Byl zadržen ještě před třetí překážkou, Malým vodním příkopem. Jeho roli však převzali Věk a Nabor, kteří chtěli boj se Sagarem rozhodnout už za Velkým anglickým skokem. Obhájci vítězství se však nenechali znervóznit. Za Havlovým skokem a hlavně na travnaté dráze nenechal Sagar nikoho na pochybách, kdo je nejlepší. Kdo je daleko nejlepší. Před výběhem do cílové roviny už byl v čele a do konečné mety vystupňoval svůj náskok na osmnáct délek na Věka a na dalších šest na Nabora. Sagar prostě své konkurenty jedním slovem řečeno rozdrtil.

Potřetí…

Před startem 93. ročníku si asi málokdo uvědomil, že Sagar s Pavlem Liebichem, dvojice, která si tak dokonale sedla, má obrovskou šanci jedinečným způsobem vstoupit do historie. Stát se úplně prvními, jimž se něco takového podařilo. Ne třetím nepřerušeným vítězstvím koně či třetím nepřerušeným vítězstvím jezdce. To už tady v minulosti přece jenom bylo. Ale třetím nepřerušeným vítězstvím společným. Jednoho a téhož páru.

Bylo však mnoho těch, kteří jim to chtěli a mohli znemožnit. Mezi osmnácti soupeři bylo šest zahraničních. Tři ze SSSR, Erot, Algir a Kapellan, a tři z Ostrovů. Beginagin, Wells Fargo a French Pop. Posledně jmenovaný byl nástupcem Pahanga, který rok předtím přišel o život na páté překážce, Irské lavici. Ani s ním se pan Saunders, toužící po nemožném – vyhrát, nebo alespoň dokončit Velkou pardubickou – nedostal daleko. Pouze na Popkovický skok, překážku číslo šest. Na rozdíl od svého předchůdce však zůstal French Pop naživu.

Nejdůstojnějšími soupeři Sagara a Pavla Liebicha nakonec byli Jawan s Jaromírem Štohanzlem. Stali se jedinou dvojicí, která od nich nebyla daleko. Teď už trojnásobní vítězové Velké pardubické jim při svém bohužel posledním startu v tomto magickém dostihu nadělili „pouhých“ dvacet délek.

Po hattricku odchod ze scény

Sagar a Pavel Liebich byli v dostizích, ale snad i mimo ně, jedno tělo a jedna duše. Patřili k sobě. Jako kdyby si byli souzeni už dávno předtím, než se jejich cesty potkaly. Při prvním vítězství ve Velké pardubické bylo Sagarovi teprve šest let, při posledním osm. V devíti letech v roce 1984 byl stále ve vynikající formě. Mohl mít před sebou v našem nejslavnějším dostihu ještě další starty. A v sedle s Pavlem Liebichem patrně i další vítězství. 

Dva měsíce před svým čtvrtým účinkováním ve Velké pardubické, na počátku srpna 1984, se Sagar v Pardubicích v dostihu, který už měl jasně vyhraný, těsně před absolvováním poslední proutěné překážky na dráze, která byla po dlouhodobém suchu tvrdá jako beton, vážně zranil. Zůstal naživu, ale jeho dostihová kariéra velmi předčasně skončila. 

S dostihy se navždy rozloučil i jeho tehdy osmatřicetiletý jezdec Pavel Liebich. Bez svého milovaného ryzáka už nechtěl v jezdecké kariéře pokračovat. A to přesto, že mu tehdy chybělo jedno jediné vítězství k titulu žokeje. V jeho případě více než zaslouženého.

Tato vskutku kongeniální dvojice neměla tenkrát rovnocennou konkurenci. Nelze to samozřejmě doložit, a nechceme tím také nikomu ublížit, ani se nikoho dotknout. Nicméně: v dalších třech ročnících, v letech 1984 – 1986, vyhrávali Velkou pardubickou koně evidentně slabší výkonnosti, než jakou prokazoval nezapomenutelný ryzák Sagar.

Petr Feldstein