Jako vůbec první žena se nesmazatelně zapsala do historie tehdy ještě Československého derby, v němž zvítězila v roce 1972 s ryzákem Crapomem. Miloslava Hermansdorferová-Schulzová, dodnes jedna z nejúspěšnějších jezdkyň působících na českém území, majitelka 150 triumfů a také první dáma, která získala titul žokej, s námi v několika zastaveních zavzpomíná nejen na svou bohatou jezdeckou kariéru, ale také na osobní život, plný veselých příhod.

Jak to celé začalo…
Moje maminka se ze mě chtěla mít houslovou virtuózku. Koupili mi proto s tatínkem housličky a musela jsem docházet do hudební školy. To se mi ale pramálo líbilo, a tak brzy přišel za tatínkem pan učitel se stížností, že na hodiny hudební nauky nechodím… Tatínek záležitost vyřešil tím, že mě začal vozit do školy na motorce. Vždycky mě u hudební školy vysadil, já chvíli počkala, až odjede a šla jsem do parku. Myslím, že nakonec mé absence všichni ocenili.  I inspektor, kterému vstávaly vlasy hrůzou, když jsem mu hrála Ovčáky čtveráky. Jen maminka byla smutná, že jsem se jí nevyvedla. Sama krásně zpívala a jako vlásenkářka olomouckého divadla občas zaskakovala za nemocné zpěvačky (zpívala například i se známým Járou Pospíšilem). Já byla po tátovi a do vínku jsem dostala absolutní hudební hluch (smích).

Koně…
Maminka mi často vyprávěla, že odmalička jsem si přála živého koně. Snila jsem o ježdění, přestože o dostizích jsem nic nevěděla, vůbec jsem netušila, že něco tak krásného existuje. Pamatuji si, že jsem pořád vykřikovala, jak přijedu do Hodonína na koni a v uniformě. To víte, byla jsem ještě děcko, malé a hloupé. Po škole jsem chtěla jít studovat veterinu, nebylo to ale tak jednoduché…

Jízdárna…
Po našem nuceném přestěhování se k maminčiným rodičům (tatínek i maminka byli určitý čas zavření kvůli svým politickým názorům) jsem začala chodit na jízdárnu. Maminka mi to sice nechtěla povolit, ale říkala: „Už jednou jsem ti to slíbila, tak ti to velké přáním splním.“ A tak se také stalo…

Strach z koní…
Ze začátku jsem se strašně koní bála. Vždycky jsem odjezdila, slezla z koně a utíkala za jízdárnu. Tam jsem pak sama sebe přesvědčovala, že už nikdy na hodinu nepůjdu. A přece, nějakým způsobem mě to ke koním stále táhlo a neodradily mě ani pády.

Škola…
Chtěla jsem jít studovat na gymnázium, což s kádrovým profilem mých rodičů nepřipadalo v úvahu. A tak jsem zkusila zemědělskou školu v Olomouci. Dodnes si vzpomínám na trapas s přijímačkami, odkud mě málem vyhodili. Drala jsem se tehdy do učebny, samá mašle, copy, krátké šaty. Volali na mě: „Holčičko, co tady chceš? Tady jsou přijímací zkoušky!“ Nevíte, jak dlouho mi trvalo, než jsem jim vysvětlila, že jdu také ke zkouškám…

O začátcích v učení ve Velké Chuchli i prvních nesnázích v sedle i mimo něj se dočtete v dalším díle.

foto: archiv TMM