Trenérka Martina Růžičková prožila v roce 2016 z hlediska výsledků svých svěřenců mimořádnou sezónu. Na závěr roku však musí konstatovat, že zdaleka ne všechno v tomto roce vycházelo podle představ a celé období tak hodnotí rozpačitěji, než by se po prvním vítězství jejího svěřence ve Velké pardubické možná dalo čekat. Jenže dostihový život, to zdaleka není jenom Velká pardubická, a ostatně ani ta – jak známo - nebyla tak docela podle představ vítězného týmu…

„Musím říct, že ten rok byl plný událostí a zážitků, a zdaleka nebyly všechny příjemné,“ konstatuje na konto končícího roku bilancující  Martina Růžičková. „Spíš se to tak přelévalo, okamžiky euforie se střídaly s depresí, a to bohužel celkem často, takže bych určitě nic podobného znovu zažívat nechtěla.  Už začátek roku byl pro nás takový hodně nešťastný. Se mnou při tréninku vletěla  naše tříletá kobylka do plotu, zlomila jsem si po pádu tři žebra a převáželi mě tehdy vrtulníkem do nemocnice. No a právě tam mi volali zprávu, že manžel má po pádu krvácení do mozku a musí na operaci, to byla těžká situace.  Pak jsem ho se zlomenými žebry navštěvovala a každý si určitě může představit, jak nám tehdy bylo, navíc se ještě k tomu všemu ukázalo, že ta tříletá kobylka měla vrozenou vadu a byla slepá.  No a nakonec byl celý ten divoký rok pro nás plný podobných průšvihů i radosti, a v celkovém pohledu to nebylo nic, co bych si přála opakovat…“

Divoký běh různých událostí se trenérce nevyhnul ani v osobním životě, v tréninkové centrále na Pohoří ani v celém dostihovém prostředí jako takovém.  „Bylo toho letos vážně spousta, co nebylo pro citlivější povahy. Vezměte si třeba St. Leger. Přišlo vítězství pro Lenku Horákovou, které jsem jí moc přála za to, jak dala koně v BORSu  dohromady, a za pár okamžiků bylo jasné, že místo radosti tam bude smrt, tedy ten nejsmutnější konec, jaký se dal představit. A celá ta hrozná věc se seběhla snad  v pěti minutách.“ 

Největší událostí pro stáje Martiny Růžičkové byla samozřejmě letos Velká pardubická, a to zdaleka ne jen v období bezprostředně před a po dostihu. „Začalo to o moc dřív. Když se zranila Bára, měli  jsme jen pár minut na sehnání jezdce pro kvalifikaci. Tady mi pomohl Josef Váňa a povedlo se jeho zásluhou sehnat Lukáše Sloupa, pak nás ale čekalo další velké rozhodování. Charme Look je sice Bářin, ale  kdyby na ní čekal do příštího roku, přišel by o letošní ročník, a tak  jsme se s ním rozhodli pokračovat. A hned tu byla spousta dobře míněných rad o tom, jak a koho angažovat a koho zase ne. Vím, že to mí známí většinou mysleli dobře, ale vysvětlovat jim, co a proč si myslím, bylo i tady hrozně únavné.  Za sebe jsem ale věděla, že já si na něj v dostihu letos nesednu, to on by si nezasloužil, i když jsem teoreticky mohla zafungovat jako náhrada za Báru. No a pak přišel  celý ten tlak přímo před Velkou. Ani ne tak ten od médií, s tím člověk musí počítat, ale spíš od všech těch známých a přátel. Ale i s tím jsme se vypořádaly, i za cenu toho, že Bára strávila nějaký čas u koně ve spacáku, aby o něj před dostihem bylo postaráno…“

Ani po Velké ale stresy kolem Charme Lookova výsledku nepřestaly, a byly nadále spojené i s Velkou pardubickou samotnou… „Po tom, co se stalo loni, jsem byla nervózní až do dne, kdy se oznámily výsledky dopingové kontroly. Jistě, věděla jsem, že jsme koni nic nepodávali, ale to oni loni taky určitě neudělali, a tak se mi dlouho nespalo úplně lehce. I my jsme přece  krmili jedním krmivem a nic jsme neměnili, ale po tom, co se stalo před rokem, si člověk prostě nemůže být jistý. Kdyby  mělo dojít k něčemu podobnému, jako se stalo tehdy, bylo by to neštěstí. Nejenom pro nás, ale pro celý dostihový sport, a samozřejmě hlavně pro paní majitelku Duškovou, a ta by si určitě nic takového nezasloužila.“

V okamžiku, kdy se od trenérky odvalil dopingový balvan obav, ji ještě v listopadu příliš nepotěšil odchod jezdců ze stájí do zahraničí. „Zůstala tu spousta práce, hlavně s mladými koňmi, a tak mě to zamrzelo, vždyť jsme se celý rok pokoušeli ve stájích vytvořit takové domácké prostředí, aby se v něm všichni cítili co nejlíp. Vím, že takhle to dnes jezdci mají a dělá jich to podobně většina, ale pro nás s Bárou to znamenalo hodně práce navíc. To všechno místo toho, abych si po sezóně trochu odpočinula, chystala se na Vánoce a měla víc času na manžela, který na tom už není dobře, a tak jsem na tom některé dny nakonec byla tak, že jsem únavou už nemohla ani mluvit.“

Z výsledků posledního roku a svých koní vůbec má ovšem Martina Růžičková radost. „Musím za to samozřejmě moc poděkovat majitelům, kteří s námi vydrželi ty doby, kdy se vůbec nedařilo a nebylo to jednoduché. Jsem ráda, že jim to koně začali vracet. To, co Charmík ve Velké dokázal, je úžasné,  navíc je teď už zase veselý a plný síly,  zdá se, že je na tom dobře.  V přípravě ale mám aktuálně třicet koní, a  těším se i na ty další,“ připomíná Martina Růžičková.

I po všech nepříjemnostech roku 2016 se tak těší na nový rok a na jeho dostihové dění. „To, co dělám, mě pořád baví, a tak se i letos v zimě snažím do přípravy našich koní jít naplno.“ Martina Růžičková věří, že i v příštím roce její svěřenci budou dělat výsledky především radost. Pokud možno v méně „divokém“ roce.