Ferdinand Minařík jako žokej triumfoval v tuzemském žokejském šampionátu dvakrát. Jeho syn Filip si v roce 2017 zapsal v Německu šampionský titul už počtvrté, a mezi  prvními gratulanty byl samozřejmě i pyšný otec.  Ferdinand Minařík si ze svých žokejských dob velmi dobře pamatuje, jak  velká dřina a odříkání za šampionským titulem stojí. Zvlášť v zemi, která je – nejenom v dostizích – ve srovnání s Českem tak trochu napřed.

„Je to neuvěřitelný úspěch,“ hodnotí Ferdinand Minařík Filipovo německé počínání. „Když do Německa odešel, ani nás nenapadlo, že by se dostal tak vysoko.  Už zisk prvního titulu byl úžasný, a  že ho dokázal získat už počtvrté, to ten úspěch ještě umocňuje.  Udělal obrovský výsledek.“ Proč? Pro to má Minařík jednoduché vysvětlení.  „Německé dostihy mají vysokou úroveň.   Nejenom koně, ale i žokejové, vždyť  jejich šampionát  přináší velký mezinárodní souboj, kluci od nás tam zdaleka nejsou jediní cizinci, kteří se na drahách objeví.“ Minařík nemusí pro příklady chodit daleko,  vždyť jen od nás vpluli do německé špičky nejenom Češi, ale i Slovák Bojko nebo Kazach Murzabajev, německou elitu ale tvoří i Italové, Holanďan de Vries nebo Panamec Pedroza…

A co je potřeba pro to, aby žokej v Německu vystoupal na šampionský stolec?  „Samozřejmě především výkonnost koní i jezdce, to je základ všude na světě. Ale v Německu ti kluci navíc najezdí nesčetné kilometry v autech, ta závodiště tam jsou často hodně vzdálená jedno od druhého a  to všechno vyžaduje spoustu času  a dlouhé řízení.  I to je něco, co k tomu německému titulu patří, i když se o tom moc nemluví a nepíše,“ myslí si Ferdinand Minařík.

A vidí Minařík otec mezi žokejem Filipem Minaříkem z dob prvního titulu v Německu a jeho nynější podobou nějaký zásadní rozdíl? „Všechny ty tituly stojí obrovské úsilí, ale samozřejmě člověk vždycky nejvíc chce ten první, je to něco, na co zatím v životě nedosáhl, úspěch, po kterém touží. Obhajoba bývá samozřejmě těžší, ale zase už před vámi není  ten úkol, že musíte ten šampionát stůj co stůj vyhrát, v tom je ta situace jiná.“

Ferdinand Minařík samozřejmě také registruje změnu Filipova věku mezi jednotlivými tituly a upozorňuje. „Po čtyřicátém roce vám už pomalu začíná docházet fyzický fond, na druhé straně ale mát v dispozici  mnohem větší zkušenosti, bez kterých se dostihy vyhrávat nedají.  Ježdění s postupující věkem je pak už mnohem víc o hlavě.  A nejde jenom o tom, jak si to jezdec srovná v dostihu, ale také o tom, aby se motivoval vůbec k dalšímu ježdění.  Tělo je totiž čím dál bolavější, a  každý další pád už může  přinést ten poslední signál, že je třeba skončit.  Hlava  a to, jak si to člověk srovná a jak se dokáže motivovat, je čím dál důležitější,“ dodává bývalý žokej a trenér na okraj dalšího velkého úspěchu svého syna, který je z hlediska počtu vyhraných dostihů nejúspěšnějším jezdcem české historie.