Renáta Ondráčková: Dostihů se jen tak nepustím

Je studentkou druhého ročníku Střední školy dostihového sportu a jezdectví a na svém kontě má letos už dvě vítězství. Renáta Ondráčková, osmnáctiletá dívka, která začínala původně u parkurů, než jí zlákal svět dostihů…

Co vás přivedlo k dostihovým koním?

U koní jsem odmalička. Máma rekreačně jezdila, já začínala na ponících v malé stáji a jezdila jsem parkury. Pak jsem dostala kobylu, která byla hodně temperamentní a společně nás nejvíc bavilo „lítat“ po poli. Učitelka tělocviku na naší základní škole mi řekla o dostihové škole v Chuchli, kam jsem se nejdřív jela podívat, pak se přihlásila a nakonec mě i přijali. Mou první učitelkou byla mistrová Marcela Sýkorová. Byla to ona, která mi jako první dala šanci do dostihu. Protože má ale žáků v ročníku hodně, nemohla se mi až tak individuálně věnovat, jak bych si přála. Už v prvním ročníku jsem dobrovolně, protože praxe jsou povinné až později, začala chodit k trenérce Martině Havelkové. To byla pro mě první velká zkušenost. O koních a zacházení s nimi mě ona naučila asi nejvíc. U ní jsem také měla možnost vyzkoušet si různé koně, protože na učňovce jsou zpravidla jen ti hodní. No a pak jsem začala vypomáhat u Renáty Pátkové, jejíž klisna Candle In The Wind mi otevřela dveře do dostihového světa a provedla mě jím, tak jak by si to asi každý přál zažít. Jsemjí moc vděčná za vše, co pro mě udělala.

Už nějaký čas vás pravidelně vídáme v dresu ambiciózní stáje Rabbit Trhový Štěpánov. Jak k této spolupráci došlo? 

Vlastně náhodou. Kamarádka jim měla vodit koně, ale udělala si něco s nohou, tak jsem za ni zaskakovala. Místo jednoho, kterého jsem měla vodit, jsem ten den odvodila do dostihu dva, přičemž druhý krásně zvítězil. I z pohledu vodiče to byl super pocit a úplně mě to nadchlo. No a hned po dostizích přišla nabídka, zda bych s Rabbitem nechtěla jet další víkend do Brna, pak nabídka na práci o víkendu, a tak nějak to začalo… Hodně mě to chytlo.

V Rabbitu už jste více než rok, prozraďte, kolik lotů denně odjezdíte a jak se vám v moderní dostihové centrále majitele Zdeňka Jandejska líbí?

Průměrně odjezdím deset lotů, protože koní je hodně a nás je málo. Nicméně nestěžuju si, naopak. Jezdím všechny koně, jak hodné, tak problémové, různých povah, výkonnosti, a myslím, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. I dobré šance v dostizích dostávám, to není málo.

Často dostáváte příležitost i na koních, kteří nosí v dostizích velké hmotnosti, jak to jako padesátikilové děvče vnímáte? 

Jsou to koně, o kterých víme, že vyšší váhu unesou bez problémů. Třeba takový Rabbit Spirit, jehož jezdím teď v sobotu v Chuchli. Je to ohromný kůň, kterému pár kilo navíc nevadí. Jediný problém je, tak těžkou blajdeku unést, když odsedláváte a jste z dostihu vyčerpaná. Do každého dostihu se totiž snažím dávat vše, co nejvíc energie.

Vaším šéfem je Allan Petrlík, bývalý skvělý žokej, který vyhrál v kariéře více než 400 dostihů, a čtyřikrát již byl šampionem mezi rovinovými trenéry. Muž s velkým temperamentem, který nemusí úplně každému vyhovovat… Jak spolu vycházíte?

Máme podobnou povahu, také dokážu být cholerická, také jsem hodně temperamentní, a možná i proto fungujeme v pohodě. Jsem moc ráda za to, jak se mi věnuje. Všechno mi podrobně vysvětluje, jak v dostihu reagovat, co bylo dobře, co špatně, čeho se do příště mám vyvarovat. Velmi si vážím toho, že mi všechno říká narovinu.

Jak je vidno, v Rabbitu jste spokojená a tak se nabízí otázka, jestli právě zde chcete zakotvit po ukončení školy?

Už mám tady byt a neměnila bych. Kdybych měla tyto tendence, určitě bych zde dobrovolně netrávila celé prázdniny. Uznávám, že začátky nebyly jednoduché. Když na učňovské stáji jezdíte pár hodných koní, je to pohoda, ani extra fyzičku na to nepotřebujete. Tady je to jiné, deset lotů, ranní a odpolední směna, zdánlivě nekončící práce, na kterou si ale rychle zvyknete. Teď můžu říct, že čím víc lotů jezdím, tím víc mi to vyhovuje. Jsem ráda, že mám šanci vyjezdit se, a to na špičkových koních, které tu máme.

Na špičkových koních, jako je třeba i vítěz Velké jarní ceny Zamico…

To je moje jednička. Je to mazlík největší, který vždycky čeká, až za ním přijdu. Má rád jablka, mrkve, ale hlavně trávu, kterou mu nosím.

Letos už jste dvakrát vyhrála, jak vzpomínáte na svůj premiérový start, tehdy ještě v barvách SŠDSaJ?

Vzpomínám ráda, i když se to seběhlo strašně moc rychle. Absolvovala jsem ho hned v prvním ročníku, tři čtvrtě roku poté, co jsem k dostihovým koním nastoupila. S dostihovými koňmi jako takovými jsem do té doby zkušenost neměla, poprvé jsem se s nimi setkala až v Chuchli. Na start jsem se moc těšila, ale zároveň jsem měla velkou trému, co boxy, aby se nic nestalo… Upřímně? Nevěděla jsem, co čekat. To, co přišlo, mě ohromilo, naprosto super zážitek, který mě utvrdil v přesvědčení, že dostihy jsou pro mě to pravé.

První vítězství přišlo 1. května v Lysé nad Labem v sedle čtyřletého Mikropa…

Jeli jsme tam s tím, že bych mohla vyhrát. Měli jsme jedničku, kůň nechtěl do boxů a já sebála, že zůstaneme za mašinami. Když jsme pak odstartovali, tušila jsem, že to bude dobré. Že Mikrop má svůj den a dobře se vyspal. Průběh dostihu byl ideální, ale pak se najednou před nás posunulo hned několik koní. Neztratila jsem nervy a počkala na jeho zlepšení v cílové rovině. Poprvé jsem viděla kolem sebe koně bojující o vítězství a celou dobu jsem křičela… Když jsme vítězně projeli cílem i slzička ukápla. Byl to neuvěřitelný pocit. Každému bych to přála zažít.

O dva měsíce později jste přidala druhý životní triumf, a to v Karlových Varech…

A ani tentokrát jsem nemohla uvěřit, že to vyšlo a ještě k tomu na kobylce, kterou mám moc ráda. Myslím, že na vyhrávání si člověk nikdy nezvykne, každé vítězství je jiné a stojí za to si ho užít naplno.

Spolu s Annou Lebduškovou a Eliškou Janderovou patříte k neobsazovanějším a také nejúspěšnějším žákovským jezdkyním. Jak vidíte svou budoucnost? Pokud vím, obě zmiňovaná děvčata by se ráda časem věnovala překážkám…

Také bych si je někdy ráda zkusila zajet, ale s mojí váhou bych přece jen zůstala na rovinách, ty mě baví. Nejvíc mi pak sednou dostihy na 1600 metrů, které nejsou ani moc krátké, ani moc dlouhé. Člověk v nich musí přemýšlet a zároveň se úplně nevydá ze všech sil.

Dříve jste jezdila parkury a nyní se naplno věnujete dostihům. Jsou ještě nějaké disciplíny s koňmi, které byste ráda vyzkoušela?

Ani ne. U dostihů je adrenalin, který miluju a jen tak se jich nepustím. Doufám, že časem bych to mohla dotáhnout na padesátku vítězství a titul žokeje, to je můj sen.

U koní na jiné záliby moc času nezbývá, přesto, jak trávíte své volno?

Devadesát procent času trávím u koní a vůbec mi to nevadí. Po odpolední ve stáji jdu na chovnou, pomazlit hříbátka. A když mám volno, jezdím do Brna za rodinou, kde odpočívám. Chodím také běhat, ale trenér nechce, abych zbytečně hubla, protože na koně z Rabbitu to zpravidla není potřeba. Vypocený, vysílený jezdec totiž nikdy nepodá tak dobrý výkon jako ten, který je v pohodě a dá si třeba tři obědy, jako já. 

foto: Pavla Pechmanová