Je jí osmnáct let a na svém kontě má zatím osm startů, tři vítězství a dvě umístění. I přesto, že tato bilance není vůbec špatná, dostihovému sportu se zatím profesionálně věnovat nehodlá, spíš naopak. Ptáte se kdo? Amatérská jezdkyně Tereza Jedličková, studentka čtvrtého ročníku střední zdravotnické školy a další důkaz toho, že s mladými nadějemi to možná v českém turfu nebude až tak špatné…

Řada lidí má vaše jméno spojené především s Ponyligou a rodinou Bartošových… Kudy vedla vaše cesta do Nebuzel, kde Bartošovi své koně připravují?

Ta cesta vedla přes Terezu Winterovou, jejich vnučku. Známe se od tří let, však jsme také spolu chodily do školky. Tereza věděla, že koně miluju a ráda bych se jim věnovala. A tak mě jednou vzala s sebou domů…

V kolika letech jste začínala u dostihových koní? 

V devíti a musím říct, že Bartošovi mi dali do života strašně moc. Nesmírně se nám všem – třem Terezám (Winterová, Podráská a já) – věnovali, a to jak pan Bartoš, tak i Marie a Kamila. Brali nás na dostihy, všechno kolem koní nám trpělivě vysvětlovali, učili nás jezdit.

Vy jste v té době už ale měla základy z parkurové stáje, pokud se nemýlím…

Ano, učila jsem se na staré kobylce, a když jsem přišla k Bartošovým, zjistila jsem, že prakticky nic neumím a všechno se musím naučit od začátku. Hodně mi dalo zejména ježdění na ponících, na kterých jsme všechny trávily spoustu času. Nejraději jsem z nich měla asi Fénixe, to byl takový můj oblíbenec. První pony start? Ten si už vůbec nevybavuju, bylo to pravděpodobně v Lysé nad Labem a jela jsem asi Kessy, víc nevím. Bylo to krásné období, kdy všechno bylo nějak tak přirozené a spontánní.

Po mnoha startech v rámci Ponyligy, jste 9. června 2019 poprvé okusila svět dostihů v sedle anglických plnokrevníků, jak na to vzpomínáte?

Bylo to v Mostě a jezdila jsem Lucifera. To byl kůň, na kterém jsme se vystřídaly všechny tři Terezy. Byl moc hodný a byl to takový náš velký učitel. Z legrace by se o něm dalo říct, že to byl takový živý trenažér. Před startem jsem byla hodně nervózní, nejvíc asi ve vážnici při čekání na dostih a pak ve startovacích boxech, kde mi moc pomohl Honza Rája. Viděl, jak se mi klepou ruce a tak mě uklidňoval. Bylo to od něj milé a nikdy by mě nenapadlo, že mi za pár vstoupí do života.

Po letech strávených u Bartošových, jste v roce 2020, přesídlila za koňmi do Tušimic, do moderní centrály rodiny Nieslanikových. Jak k tomu došlo?

Nejen do Nebuzel, ale i do Tušimic, mě přivedla Terka Winterová, moje kamarádka. Napsala Nieslanikovým, že by se k nim ráda na týden o prázdninách podívala, a když se vrátila, řekla mi, abych to také zkusila, což se i stalo. Letos to budou dva roky.

Tradiční rodinná stáj s pevnými kořeny a menší koňskou základnou versus moderní centrála, kde se připravuje mnoho koní do jedničkových dostihů…

Je to hodně odlišné, to máte pravdu. Co mě ale překvapilo a líbí se mi, že se i tady dělají koně v klidu a zachází se s nimi šetrně. Na koně se nespěchá, dává se jim čas, aby dozráli, a tomu odpovídá i dobře sestavený tréninkový plán. Uznávám, že ze začátku mi práce tady dávala zabrat. Ono jezdit dva klidné loty nebo šest až sedm lotů denně je velký rozdíl. Nicméně začala jsem více pracovat na své kondici – chodím běhat, cvičím, posiluju a navíc koně mi kondici sami zlepšují.

Ke koním chodíte pouze ve svém volnu, jinak studujete střední zdravotnickou školu. Budete právě v tomto oboru hledat své uplatnění?

V září půjdu do čtvrtého ročníku.  Chtěla jsem mít nějakou střední školu, s níž najdu práci vždycky, protože vím, že u koní je to náročné. Navíc mě i tato profese baví a naplňuje.

Už máte představu, kde byste jednou chtěla skončit – pediatrie, interna, chirurgie nebo něco úplně jiného?

Po jednotlivých odděleních jsme absolvovali kolečko v rámci praxe a velmi mě zaujalo novorozenecké. Dokonce mě přivedlo na myšlenku, zda nepokračovat na vyšší odbornou školu a nestát se porodní asistentkou. Ty dámy, které jsem viděla při práci, mě totiž naprosto okouzlily. To jak pracují s rodičkou i dítětem, jak jsou laskavé, empatické. Ráda bych jednou uměla to, co ony.

Profesionální dostihová kariéra vás tedy neláká?

O tom jsem po pravdě zatím vůbec nepřemýšlela. Nikdy jsem si nedělala iluze, že bych mohla v dostihovém sportu najít nějaké větší uplatnění, ale je pravda, že lidé, s nimiž pracuji u Nieslanikových, jsou všichni moc dobří, což je mě velká inspirace. Nejvíc mi v tomhle směru dává Honza Rája, který nešetří kritikou a vyčte mi i sebemenší chybičku. Jsem za to ráda, protože každý kdo začíná, se musí učit, bez toho to nikam nedotáhne.

Máte nějaký jezdecký vzor, kterému byste se ráda přiblížila?

Mým vzorem je Martina Havelková, která má nejen přehled v dostihu, ale i brilantní jezdecký styl.

Častým problémem u mladých jezdců je jejich váha, kterou jak se zdá, vy s padesáti kilogramy, řešit vůbec nemusíte...

Nejím vyloženě všechno, ale moc se neomezuju. Snažím se jíst zdravě a hlavně se nepřejídat. Udržuju si padesát kilo a jsem ráda, že nemusím jako někteří hladovět, nebo se trápit v sauně.

Podílíte se na přípravě koní ve středisku, nabitém hvězdami, na jakém nejlepším koni jste zde seděla?

Jako dvouletého jsem jezdila Ponntose, a několikrát i Achird, což podle mě také velmi dobrá kobyla. Je pravda, že sedíte-li na dobrém koni, třídu poznáte hned.

Slušnou třídu disponuje i Minchir, s nímž jste v neděli zvítězila v Karlových Varech v rámci mezinárodního utkání amazonek…

Měla jsem favorita a ordre bylo takové, žese mám posadit za Monjouet, která půjde zepředu. Hned jak jsme ale odskočili a ona nikde nebyla, věděla jsem, že to musím vzít na sebe. Poslala jsem Minchira na špici a jsem ráda, že jsme to stylem-start cíl dokázali.

Máte za sebou pouhých osm startů, z toho tři vítězné. Jaké jsou vaše dostihové ambice, co se týče počtu vítězství, umístění v amatérském šampionátu, případně účasti v seriálu Fegentri? 

Nemám velké ambice, na každou šanci, kterou dostávám, hledím s pokorou. Vážím si každého rita, které přijde a samozřejmě nebráním se ani ježdění pro jinou stáj, kdyby měl někdo zájem. Dostihy mě baví a jsou pro mě láskou na celý život, o tom jsem přesvědčená. 

foto: Pavla Pechmanová, František Klauser, Dita Doskočilová, Marcela Kozová a archiv Terezy Jedličkové