Karolína Hrošková: Na Levín se pokaždé ráda vracím
Je jí 20 let, miluje zvířata, citáty a zábavu se svými vrstevníky. Původně studovala Střední zemědělskou školu v Mladé Boleslavi, odkud pochází, nicméně po roce studia, poznala, že to pro ni není to pravé a přestoupila na SŠDSaJ do Velké Chuchle. A jak se zdá, volba to byla dobrá –v sobotu 29. října 2022 zaznamenala premiérový triumf v sedle bělouše Sorbeta trenéra Michala Kalčíka a učinila tak první krok k vysněné kariéře v dostihovém sportu.
V kolika letech a kde jste s koňmi začínala?
Poprvé jsem na koni seděla u pana Josefa Bajtla. V té době jsem ještě neuměla ani chodit (smích). Pan Bajtl se zabýval především chovem, ale ve stáji měl i pár ex-dostihových koní.
Kdy padlo rozhodnutí věnovat se dostihovým koním profesionálně?
Poměrně brzy. To, že chci do Chuchle, jsem věděla dlouho, ale musela jsem přemluvit rodiče. To víte, nejsem pražská a rodiče z internátu nadšení nebyli… Nicméně podařilo se a já mohla nastoupit na svou vysněnou školu.
V dostizích jste debutovala před třemi lety v sedle ryzáka Johannese Keplera z tréninkového lotu Františka Mourka, jak na to vzpomínáte?
Na debut mám jen hezké vzpomínky. Byla jsem až nečekaně klidná a soustředila jsem se na svou první šanci. Přesně si vzpomínám i na ordre od trenéra – neboj se a hlavně si to užij!
V témže roce jste absolvovala ještě jeden start a pak následovala poměrně dlouhá pauza…
Pauza byla delší, než jsem původně plánovala, a to z důvodu studia. Nejdřív mě to štvalo, ale teď jsem ráda za to, že jsem dostala čas vyjezdit se a něco se naučit.
Všech pět letošních příležitostí jste dostala od trenéra Michala Kalčíka…
K Michalu Kalčíkovi dojíždím ve volném čase a musím uznat, že Levín je krásné místo, kam se pokaždé ráda vracím. Obdivuji, jak je jeho styl přípravy dostihových koní odlišný od ostatních trenérů, a hlavně s jakým nasazením to celá rodina Kalčíkových dělá.
S běloušem Sorbetem jste skončila těsně druhá týden předtím, než jste v jeho sedle zaznamenala premiérový životní triumf. Dalo se už tehdy vyhrát?
Jestli se dalo vyhrát? Těžko říct… Snažili jsme se až do konce, bohužel vítězství nám o nos uteklo. O to větší ale byla naše motivace, aby to příště už vyšlo.
V Mostě jste už nikoho nenechali na pochybách a lehce jste zvítězili…
Doufala jsem, že to dáme, ale byla tady spousta pro mě neznámých a nových věcí, třeba závodiště v Mostě, kde jsem ještě nikdy nejezdila. Jela jsem na pocit a vývoj dostihu byl až nečekaně dobrý, jela jsem ve vnitřní stopě a čekala, až se mi to otevře, což se stalo.
Jste teprve na začátku, nicméně už asi víte, co byste do budoucna ráda dokázala…
Po ukončení školy bych ráda zůstala u dostihových koní a pokud to bude možné, jezdila dostihy. A kdyby pak vyšlo ještě nějaké to zahraničí, nezlobila bych se.
foto: Pavla Pechmanová