Má ráda extravaganci, nebojí se experimentovat, je tvůrčí a svá. Možná i proto před lety, tehdy ještě jako brigádnice u Josefa Váni, vytvořila pro svého oblíbence první oplétanou čelenku. Barevně vyladěný doplněk, který se v průběhu let rozšířil i do jiných stájí, a který dnes pyšně nosí i čeští šampioni reprezentující v zahraničí…

Jak jsi přišla na nápad vyrábět barevné dostihové čelenky?

Mojí velkou inspirací byla Anglie. Vždycky se mi líbilo, jak jsou tam dostihoví koně upravení. V té době jsem pracovala u Josefa Váni v Mlýncích. Po předchozí brigádě to bylo moje úplně první zaměstnání po škole. No a právě u Váňových jsme se vyžívali v tom, aby koně běhající za naši centrálu byli dokonale upravení. Koně jsme všemožně zaplétali, ale pořád tomu něco chybělo, taková ta pomyslná třešnička na dortu. A tak jsem se jednou domluvila s hlavní futračkou a svou vedoucí Petrou Jirátovou, sundaly jsme čelenky z uzdeček, nakoupily stuhy a já se dala do oplétání.

Jaká byla první barevná kombinace, kterou jsi vytvořila, a kdo byl jejím nositelem?

Která byla tou úplně první, už si přesně nepamatuji, byly totiž dvě. Po dva koně, které jsem ve stáji nadevše milovala – Pasquinuse (vínovo-bílá v barvách majitele Ivo Köhlera) a Our Majestica (modro-šedá odpovídající barevné kombinaci Stall Dream). Sladění mělo úspěch a tím se „můj vlak“ rozjel. Majitelů stájí bylo ale víc než uzdeček, a tak prostor pro realizaci byl omezený.

Kolik oplétaných čelenek a vodítek jsi od té doby vytvořila a v jakých různých odstínech?

Jé, tak to opravdu nevím. Od první opletené čelenky uběhlo už dvacet let… Na výběr mám cca 46 odstínů barev, takže možných kombinací je opravdu mnoho. Nejvíc mě těší, když při výběru barev přesně trefím odstín daného dresu. To je pak balzám na duši.

Která z nich je tvůj favorit a jaká jde tzv. nejvíce na odbyt?

Miluji černou, takže mým favoritem je jakákoliv kombinace s touto barvou, nicméně líbí se mi všechny. Nejvíc na odbyt jde asi modro-bílá a modro-žlutá kombinace.

Hlásí se ti pořád ti samí zájemci, nebo se základna rozšiřuje? Případně plánuješ do budoucna i další výrobky, třeba do barev laděné doplňky pro vodiče či realizační týmy koní?

Mám své pravidelné zákazníky, ale přicházejí i noví, a to i z jiných odvětví nejen od dostihů, za což jsem velmi ráda. Nějaké nápady na rozšíření činnosti mám, ale zatím si je nechám pro sebe.

Kolik času ti zabere tvorba jednoho výrobku a jak je to s případnými novinkami?

To je různé, každému výrobku se snažím věnovat maximálně potřebný čas. Dost času zabere příprava kůže, dále rozpočet materiálu a nacenění, samotné šití pak je jen pověstnou špičkou ledovce. Svoji nabídku stále rozšiřuji, a to i díky svým fanouškům, kteří mě svými požadavky stále posouvají kupředu. Mám ráda výzvy, a to každý můj nový výrobek je, když ho dělám poprvé.

Tvé čelenky se prostřednictvím svých nositelů už nejednou blýskly za hranicemi. Na jaký úspěch jsi prozatím nejvíc pyšná?

Úspěchů slavily čelenky společně s jejich nositeli již spoustu, jak u nás v České republice, tak i v zahraničí, přičemž mnohdy ani trenéři netuší, odkud pocházejí. Většinou je totiž pořizují ošetřovatelé nebo i samotní majitelé koní. A nejvíc mě pobaví, když ani moji přátelé netuší, že čelenky vyrábím já (smích). Každopádně vždy mě potěší, když někdo prohlásí, že můj výrobek přinesl svému nositeli štěstí. Prozatím nejvíce jsem pyšná na úspěch Talenta ve Velké pardubické, kdy nesl moji čelenku a z poslední doby na vystoupení Ponntose, který se v bílo-oranžové čelence prezentoval v Dubaji.

Oplétání a tvorba čelenek a vodítek jsou zcela určitě krásným zájmem, dá se tím ale při troše dobré vůle i uživit? Pokud vím, máš i další zaměstnání…

Od prosince minulého roku se tomuto projektu věnuji naplno a doufám, že to tak i zůstane, protože výroba se stále rozrůstá. Předtím jsem pracovala u firmy, zabývající se zdravou výživou. Právě tam jsem nastoupila po dlouhých letech práce u koní na pozici skladník/expedient. Ve firmě jsem se časem vypracovala až na post provozního manažera, což pro mě byla obrovská zkušenost. Svoji práci jsem vždy dělala srdcem a jsem vděčná, že nyní mám příležitost se realizovat.

Spoustu let jsi pracovala jako pracovní jezdkyně a ošetřovatelka v různých dostihových stájích. Co tě k těmto ušlechtilým zvířatům, které jsou součástí tvého života dodnes, přivedlo?

Ke koním jsem se dostala přes mé sestřenky ze Šumavy, kam jsem jako malá jezdila na prázdniny. Každý den ráno jsme běhaly přes les do stáje, kde byli dva tažní koně, kteří v lese stahovali dřevo. Jeden se jmenoval Unkas, na jméno druhého už si nevzpomenu, je to spousta let. Po večerech mě pak sestřenka učila koně kreslit, a tak když jsem jejich podobizny namalovala doma na zeď, bylo „vymalováno“. Ve Znojmě jsem začala chodit do jezdeckého oddílu a od čtvrté třídy jsem vyrůstala v Lechovicích u pana Kroutilíka, kde jsem získala potřebné zkušenosti a začala jezdit v práci i dostihové koně…

Po škole jsi zamířila na střední zemědělské učiliště do Kroměříže, ale pak ses najednou ocitla v Chuchli…

V Chuchli jsme nastoupila až do třetího ročníku. V Kroměříži jsem sbírala zkušenosti nejprve ve školní stáji, a pak v Napajedlích, kde jsem jako druhačka dostala možnost jezdit hříbata na Pěnném pod vedením Jaromíra Šafáře. Díky tomu jsem byla u prvních krůčků Radbeca a mnoha jiných skvělých koní. Praxi jsem absolvovala také v Tlumačově, kde jsem nejvíce času trávila u tažných koní. Láska k plnokrevníkům a dostihům ale byla stále silnější, a tak jsem na konci druhého ročníku ještě s jednou spolužačkou požádala o přestup. V Chuchli se ve třetím ročníku chodilo už jen k trenérům, a jelikož výběr proběhl už v druháku, přiřadily nás k Tomáši Šatrovi. V druhém pololetí jsem pak přestoupila k Romanu Vítkovi, který mě brával na práce do Lysé nad Labem. Škola v Chuchli byla skvělá, s klidem můžu říct, že jsem si ji užila. Nejvíc vzpomínám na hodiny ekonomiky s ředitelem Václavem Kolečkem v pátek odpoledne před odjezdem domů. Na nich většina z nás pravidelně usínala (smích).

Kam směřovaly tvé kroky po škole?

Po ukončení školy jsem nastoupila na Radopex, kde jsem ale byla jen chvíli, protože majitel koně rozprodal. Poté jsem pracovala u pana Váni a po pár letech přešla k Václavu Lukovi staršímu, pro kterého zprvu trénoval Honza Blecha a pak jeho syn Václav. Na zkušené jsem byla i u Martiny Růžičkové a poslední roky před odchodem mimo dostihy jsem tři sezóny působila ve stáji pod vedením Václava Chaloupky. Několikrát jsem chtěla i do zahraničí, ale nikdy to nevyšlo.

Co tě přimělo k tomu opustit povolání, které tě naplňovalo tolik let?

Od koní jsem odešla ze zdravotních důvodů, protože jsem se obávala zranění. Nikdy jsem si nezlomila nic „banálního“ jako je ruka, klička nebo noha, našim vždy rovnou volali ze špitálu, když jsem měla naštípnuté obratle nebo pneumotorax. Záda mě bolí dodnes, a i proto jsem práci u koní vzdala. Koně a dostihový provoz mi samozřejmě chybí a jsem ráda, že můžu s nimi být v kontaktu aspoň takto.

Koně ti chybí, čemuž se nelze divit. Neuvažovala jsi třeba o nějakém syndikátním majitelství, případně o pořízení vlastního koně, který by ti dělal radost?

Vlastního koně už jsem měla. Byl to takové kouzlo okamžiku, týden jsem se chodila dívat do stáje, jestli tam stojí a patří fakt mně. Byl to ryzák River Kwai, který vyhrál svůj debut v Chuchli, já ho však získala až po dostihové kariéře. Teď díky mé kamarádce, jež mu dávala lásku spoustu let, tráví důchod v Domově pro koně.

Co kromě tvorby doplňků pro koně a zvířat tě baví, když se najde chvilka volna?

Ve volném čase se věnuji rekonstrukci svého domečku, v němž, krom zapojení zásuvek a tahání potrubí na topení, si dělám vše sama. A kupodivu, domeček zatím stojí (smích). V nejbližší době mě čeká realizace nové dílny, protože vymezený prostor v rohu ložnice mi již nestačí. Kůže mě tak trochu z ložnice vystrnadila, což jí nehodlám trpět (smích). Téměř vše ale strpím od svých tří psů, kteří jsou největším koníčkem.

A právě i na psy a jejich páníčky cílí rozšíření tvé tvůrčí činnosti, nebo se mýlím? 

Nemýlíš. Kromě výroby cajků pro dostihové koně už dávám dohromady také čelenky zdobené štrasovými kameny, čímž zabředávám už do jiných odvětví sportu s koňmi. Co se týče pejsků, už nyní se věnuji výrobě obojků a vodítek a mám v plánu ještě spoustu dalších věcí, které si můžete prohlédnout na mé facebookové stránce „Čelenky LM“. 

 Foto: Monika Vodičková, Petr Guth a archiv Lídy Mrázkové