Je dcerou pětinásobného šampiona mezi trenéry na rovině a jezdkyně, jejíž jméno je nejčastěji dáváno do souvislosti s napajedelským odchovancem Bajajou, kterého v roce 2000 dovedla k vítězství v prestižní Ceně prezidenta republiky. Jak dnes čtrnáctiletá Lea vzpomíná na své dostihové začátky v Ponylize? Zůstali jí koně v srdci i poté, co se přestala objevovat v dostihovém dresu? A proč chce být jednou zdravotní sestřičkou? I na to jsme se čerstvé oslavenkyně zeptali v několika otázkách.

Pocházíš z rodiny, kde koně byli a stále jsou alfou i omegou. Jak jsi jako malá vnímala úspěchy rodičů a to, že se každý víkend jede na dostihy a jiná alternativa není?

Mamku ani taťku jsem jako dostihové jezdce už nezažila, nicméně viděla jsem spoustu fotek a videí, z nichž je patrné, že oba byli velmi dobří jezdci. Na dostihy jsem jezdila ráda, ale občas, když bylo víc dostihů, to byl to už trochu opruz. Na druhou stranu bylo hezké, když se dařilo a naši koně vyhrávali.

Pamatuješ si, kdy poprvé jsi seděla na koni a jaký to byl pocit?

Poprvé jsem na koni seděla ve třech letech a nebyl to kupodivu poník, ale kobylka jménem Rabbit Kylachy. Bylo to krásné…

Vedli tě rodiče cíleně ke koním, nebo se spíš drželi zpátky?

Tím, že jsem do stáje odmalička chodila ráda a dobrovolně, žádné přemlouvání nebylo třeba (smích).

Do „dostihového kolotoče“ jsi naskočila poměrně brzy prostřednictvím dostihů Ponyligy. Jak jsi prožívala jednotlivé starty? Byly to velké nervy?

S Čejní, na které jsem začínala, byly starty rychlé a složitější, hlavně pro maminku (smích). Víc než jindy se vyplatilo mít nervy na uzdě. S Nonym už to bylo o něco klidnější, a to nejen díky jeho povaze. Svou roli už hrály i zkušenosti.

Co ti daly dostihy poníků do budoucna?

Umožnily mi okusit správnou dostihovou atmosféru, naučily mě zachovávat klid ve vypjatých situacích a daly mi i spoustu kamarádek, s nimiž se ráda vídám dodnes (Linda Bartošová, Anička Lebdušková, Klárka Chrbolková, Viktorie Janáčková).

Tvým velkým zájmem jsou v současnosti parkury. Čeho bys ráda v tomto sportovním odvětví dosáhla, máš nějaký konkrétní cíl?

Před každou sezónou si dávám jako cíl o stupeň vyšší parkur, takže pro tuto sezónu je to parkur stupně L. Můj parťák se jmenuje Hidden Flame, bude mu 14 let a je to bývalý úspěšný dostihový kůň. Spolu jsme složili ZZVJ (zkoušky základního výcviku jezdce) a „proskákali jsme se“ od hobby parkurů až do parkurů Z/ZL. Doufám, že i nadále se nám bude dařit a oba nás budou závody bavit.

Dostihy jsi tedy zřejmě již natrvalo vyměnila za parkury. Co na tuto změnu říkali rodiče? Souhlasili, nebo by tě raději viděli u dostihových koní?

Rodiče mě vždy podporovali ve všem, co ráda dělám a na tom se nic nemění. Táta byl samozřejmě spíš pro dostihové koně, ale mamka překvapivě pro parkury. Já si ráda sednu na obojí, takže úplný odklon od dostihů se nekoná.

V souvislosti s tvým věkem už je možná na pořadu dne i otázka, kam bys ráda směřovala po škole… Máš už vybráno, jakému oboru by ses ráda věnovala?

Po základní škole bych chtěla studovat Střední zdravotnickou školu. V dnešní době je málo sestřiček a doktorů, a protože si myslím, že je to důležité a potřebné povolání, ráda bych rozšířila jejich řady.

Tvoji rodiče jsou dva profesionálové, plní temperamentu. Komu z rodičů se více povahově podobáš a za jakou svou vlastnost jsi ráda?

Odpovím asi lehce kulišácky - krásná jsem po mamince a chytrá po tatínkovi, to snad mi do života stačí (smích).

Co tě baví, když nejsi zrovna u koní?

Nedávno jsem se opět vrátila k tančení latinsko-amerických tanců s partnerem, což mě hodně baví a mimo to ráda chodím se svými pejsky na procházky.

Je nějaká disciplína s koňmi, kterou bys ještě ráda vyzkoušela nebo parkury a dostihy stačí?

Parkury mi vyhovují, ale ráda bych zkusila i cross.

Mezi rovinovými dostihovými jezdci se letos poprvé prosadila žena. Co na tento úspěch říkáš?

Ženám v dostihovém sportu fandím obecně a Jiřině Andrésové to moc přeju. 

Foto: Pavla Pechmanová a archiv Ley Petrlíkové