Má první vzpomínka na tuto mladou dámu je už hodně „vousatá“ a váže se k dnes již zaniklému dostihovému závodišti ve Světlé Hoře. Malá Verunka v sedle poníka s nezapomenutelným jménem Frankenhöh´s True Legend se blíží do cíle. Má v sobě jistou dávku odhodlání a možná i lehkou obavu, jak rozjetý „bílý vlak“ zastaví. Střih, o patnáct let dál, z malého děvčátka s brýlemi, které nábožně chodilo kolem ohrad a naslouchalo svému otci, vyrostla půvabná dívka. Dívka, která má nejen dostatek sebevědomí, ale také umu a kondice k tomu, aby připravovala vítěze do bumperů i překážkových dostihů…

Verunko, když jsme se naposledy bavily, studovala jsi ekonomickou fakultu na Vysoké báňské. Změnilo se od té doby něco?

Bohužel, nebo bohudík, už nestuduji. Pracuji u koní, jako tomu bylo už dříve. Poté, co táta dostal nabídku do Pegasu, jsem se s pár koňmi přestěhovala na Vysočinu a chvíli jsme trénovali tam. Po ukončení spolupráce s panem Trávníčkem jsme se s tátou vrátili domů, ale už ne do Světlé Hory, ale do Rudné pod Pradědem. V areálu u manželů Theimerových, kteří v minulosti připravovali například Klipa, Amant Grise nebo v začátcích Charme Looka, máme ustájených pět koní, o jejichž trénink se staráme.

Pět koní není mnoho pro více lidí, ale pro jednoho možná až moc…

Uznávám, je to náročné, ale já jsem takhle spokojená. Člověk tomu musí hodně obětovat, protože u koní jste každý den, prakticky od rána do večera. Musíte tuhle práci milovat, abyste ji mohli dělat, protože bez toho to prostě nejde.

Jaké to je, pracovat s tátou? Je to on, kdo určuje, co se bude který den dělat, nebo se na všem domlouváte?

Pracovat s tátou je občas těžké, nicméně si uvědomuji, že bez něj bych nebyla tam, kde jsem. Neuměla bych spoustu věcí, které už nyní vím a znám. Myslím, že co se týče tréninku, mi táta věří a rozhodování, jak budou koně pracovat, nechává tedy na mně. Na začátku sezóny i v jejím průběhu se bavíme, co bychom s koňmi rádi běhali, čemuž uzpůsobuji tréninky a snažím se naše svěřence nachystat na tu správnou chvíli. Takže se dá říct, že táta spíš menežuje a dělá papírovou práci a já tu „špinavou“.

A svou práci děláš dobře, což ostatně potvrzuje triumf Ramsye hned při prvním pardubickém mítinku. Od kterých vašich svěřenců si letos nejvíce slibujete?

Takové klenoty máme asi dva. Jeden z nich je Christiano, kůň s velkým talentem, potenciálem a k tomu ještě obrovský srdcař. Vloni se nám zranil, a tak se těšíme, že se předvede letos, i když to bude mít určitě těžké… Druhým je Brexit, kůň, který píše silný příběh již od svého narození. Narodil se v den, kdy Velká Británie oznámila brexit, a i proto dostal toto výstižné jméno. Jeho maminka Beautiful Directa zemřela, když byl Brexit odstaven a další hříbě již nedala… Brexitův bývalý majitel, pan MUDr. Tomáš Gebauer, si odchovával koně sám a jeho velkým přáním bylo, aby některý z nich vyhrál. Bohužel prohrál boj s těžkou nemocí a z Brexitova vítězství už se nestihl radovat…Brexit je pozdní kůň, který začal běhat až ve čtyřech letech, ale vyplatilo se počkat – z pěti svých startů proměnil hned tři ve vítězství. Bohužel tím, jak vyhrál dvojku, jsou jeho možnosti na běhání v Čechách dost omezené, a tak uvidíme, kam s ním dál a jak se tím popere.

Hned tři koně ve vašem tréninku (Brexit, Ramsya a Valencia Rose) reprezentují syndikáty sestavené z vašich fanoušků a nadšenců dostihového sportu. Jak těžko se shánějí lidé, kteří tímto způsobem chtějí vlastnit dostihového koně?

Zájem o syndikáty je, což obdivuji a děkuji všem, kteří nás podporují. Dnešní doba je těžká pro všechny a pro dostihový sport obzvlášť. Syndikát Hvězda-Olehla provozujeme sedmým rokem a Ramsya, jeho třetí členka, po úspěšné Poinsettii a Brexitovi, v neděli v Pardubicích přidala už osmé vítězství. Naším cílem je i nadále dělat radost těm, kteří na pořízení vlastního koně nemají dostatečné prostředky, ale přesto by rádi zažili jaké je to být dostihovým majitelem. Pokud by měl ještě někdo chuť přidat se k nám, má příležitost, syndikát není uzavřený, stále přijímáme nové nadšence, kteří rozšíří jeho řady.

Po nedělním triumfu Ramsye v rovinovém dostihu na 2900 metrů zaznělo, že její další kroky budou směřovat do překážek. Zůstaneš i v tomto případě v jejím sedle? A co ty a překážky obecně?

Skákat mě baví, doma skáču se všemi našimi koňmi, ale překážky mě moc nelákají. Je tam větší riziko nějakého zranění a vzhledem k tomu, že dělám sama pět koní, nemůžu si dovolit, aby se mi něco přihodilo.

Když jsi byla mladší, dokázala sis představit, že jednou budeš pracovat s tátou bok po boku? Jaké to má výhody a v čem vidíš možné třecí plochy?

Jakákoliv pracovní spolupráce v kruhu rodinném má svá pro i proti. Vzhledem k tomu, že s tátou pracuji od začátku, myslím, že už jsme se za tu dobu nějak sžili. Samozřejmě se občas stane, že máme každý jiný názor, ale vždycky se nakonec nějak domluvíme. Za tu dobu, co s tátou spolupracujeme, mi předal spoustu zkušeností a cenných rad, za které jsem mu nesmírně vděčná. Výhodu, a to poměrně velkou, vidím v tom, že je táta veterinář. Kdykoliv mám jakékoliv pochybnosti, mám se na koho obrátit – spoustu věcí konzultuji s ním nebo se ségrou, která teď pracuje také jako veterinářka v Praze pod MVDr. Barborou Schillovou. Máma už si zvykla, že má doma tři koňáky. Kdykoli se sejdeme, probíráme převážně koně a ona se smíchem říká: „už zase řehtáte…“

Co nejraději děláte, když se najde příležitost a sejde se kompletní rodina?

Páni, to se stává jen zřídka… Sestra pracuje v Praze a co se týče mě, tak jsem u koní téměř od rána do večera. Ale když se nám to přece jen podaří, nejraději trávíme čas povídáním nad dobrým jídlem a pitím. Máma je výborná kuchařka a kdykoliv se sejdeme, má připraveno jídlo o několika chodech, při kterém si užijeme pravou domácí pohodu.

Tvůj tatínek vyhrál několikrát Velkou pardubickou, vyhrál i prestižní Gran Premio Merano a spoustu dalších jedničkových dostihů, a to jak překážkových, tak i rovinových. Jaký je aktuálně dostihový sen vašeho rodinného tandemu?

Aktuální dostihový sen zatím asi nemáme. Radost by nám určitě udělalo, kdyby se podařilo vyhrát nějaký větší dostih. Máme ale malý počet koní, a tak se radujeme z jakéhokoliv dobrého výsledku. Hlavně chceme dělat radost našim majitelům a syndikátníkům. To si myslím, že je nejdůležitější, aby oni i naši koně byli spokojení.

Zatím máte v přípravě koně primárně směřované do překážek. Co ale, kdyby přišla zajímavá nabídka na trénování rovinových koní? Šli byste do toho?

Taková nabídka by nás určitě potěšila. Ale v dnešní době je spousta trenérů, a koní a majitelů čím dál míň… Takže ano, určitě by nás to potěšilo a co se má stát, to se stane. Takhle to bereme.

Máte už někoho vyhlédnutého, kdo by vám ladil do týmu, kdyby bylo v budoucnu více koní?

Určitě by se někdo našel. Mám kolem sebe spoustu šikovných lidí, kteří mi i teď dost pomáhají, když potřebuji jít rychlou práci nebo když je třeba, aby koně pracovali společně.

Co je z tvého pohledu nejdůležitější pro to, aby koně dobře běhali? Objemový trénink, pohoda při práci, kvalitní krmení, citlivý přístup?

Určitě všechno, co bylo výše jmenováno. Bez objemu a kvalitního krmení by to v žádném případě nešlo. A co se týče pohody při práci a citlivého přístupu, asi ne všichni na to kladou důraz, ale pro mě to jsou jedny z nejdůležitějších věcí… Je pravda, že táta mi občas říká, že to všechno až moc prožívám, nicméně si myslím, že jakýkoliv sportovec, který není fyzicky a psychicky v top formě a je na něj vyvíjený tlak, nikdy nepodá takový výkon, jako když se cítí v pohodě a sám chce. Koně jsou velmi inteligentní zvířata a pokud vás za to, jak se k nim chováte, mají rádi, chtějí pracovat a dělat vám radost. 

foto: Adriana Šmídlová, Romana Nevěřilová a archiv Veroniky Olehlové