Je překvapením letošní sezóny, stejně jako slovenský mladík Tomáš Roman. S devíti vítězstvími aktuálně figuruje na sedmém místě šampionátu profesionálních jezdců a na druhém místě mezi ženami. K tomu ji významně posunuly i dva srpnové doubly, jež získala na dvou profilově zcela odlišných drahách – v Netolicích a Karlových Varech. Již tuto neděli ve Velké Chuchli bude útočit na zatím nejcennější zásah své dosavadní kariéry, když se ve dvojkovém handicapu na 1800 metrů objeví v sedle „černého koně dostihu“ – Silver Triggera.

Alenko, jak vidíte své nedělní šance se Silver Triggrem, s nímž jste před třemi týdny naplno bodovala v Karlových Varech? Bude mu podle vás vyhovovat jiná půda i prodloužení distance? A koho považujete za největšího soupeře?

Jde o kategorii výš, ale když mu to sedne, určitě může potěšit. Je to hodně specifický kůň, kterému musíte udělat dobrý dostih. Když se to podaří, dokáže vyhrát i s 63 kilogramy, což ostatně už ukázal v Karlových Varech. Měkčí půda by mu neměla vadit, prodloužení distance je otázkou. Míle by mu vyhovovala spíš. Celkově mi dostih přijde dost otevřený a nějakého vyloženého favorita v něm nevidím.

Silver Triggera připravuje na Levíně Michal Kalčík, trenér, který má letos stoprocentní podíl na vašich vítězných startech. Jak k vaší spolupráci došlo?

Dostala jsem od Kalčíkových nabídku, zda bych k nim několikrát týdně nechtěla jezdit na práce. A protože mi dojíždění nevadí, ostatně rok jsem denně takto pendlovala mezi Prahou a Lysou nad Labem, souhlasila jsem.

Ke Kalčíkovým dojíždíte až po práci v Chuchli, pokud se nemýlím...

Přesně tak, primárně pracuji u trenérky Pejškové a podle zájmu chodím jezdit také k Vladislavu Fedorowiczovi a Jaroslavu Drlíkovi. No a pak dvakrát týdně jezdím na Levín, což mám tak dvacet minut autem.

Máte tedy možnost porovnat přípravu koní na závodišti s tou, která probíhá v terénu… V čem je největší rozdíl?

V Praze je to víceméně pořád stejné, koně chodí pod sedlo každý den, někdy se chodí rychle, jindy pomalu. Na Levíně je to hodně specifické, koně nechodí pod sedlem tak často, zato každý den chodí do výběhu nebo do kolotoče. Vypadají moc dobře a myslím, že právě tento systém jim vyhovuje.

O tom není pochyb, zvlášť když Michal Kalčík aktuálně atakuje první příčku trenérského šampionátu...

Práce u Kalčíkových je trochu odlišná a hodně mě baví zejména proto, že všechno dělají tak, aby byli koně spokojení. A tajemství jejich úspěchu? Sama nevím, ale asi bude v individuálním přístupu ke každému koni a ve výživě. Před nedávnem na Levín přicestovala hříbata z DARu, která už po pár týdnech mají krásná „srdíčková“ pozadí a silná krčiska.

O koních mluvíte s nadšením a láskou, máte ať už v Chuchli nebo na Levíně nějakého oblíbence?

Mám koně oblíbenější a méně oblíbené, ale že bych měla některého vyloženě ráda, to ne. Každý kůň je něčím jiný, něčím zajímavý. A protože v českém turfu se všechno rychle mění, koně přichází a odchází, není úplně praktické upínat se na konkrétního jedince.

Sezónu máte skvěle rozjetou a trenéři vás posazují nejen kvůli přemýšlení v dostihu, příznivé úlevě, ale i nízké hmotnosti, kterou dokážete ujezdit. Jste od přírody štíhlá a lehká, nebo tomu musíte někdy i trochu pomoci?

Hodně ráda jím, a tak mi váha mi docela skáče. Nemůžu říct, že na většinu rit musím potit, ale na 51,5 kilogramu se posnažit musím. Přes den na jídlo moc čas nemám, ale když přijdu domů, pořádně se najím.

Jakému jídlu dáváte přednost – české klasice nebo lehčí třeba středomořské kuchyni?

Všeobecně mám ráda Itálii – pizzu, pastu, rizoto, saláty. Mají všechno dobré, a to mi chutná. Ráda bych se tam podívala, možná i pracovně, ale finance už tam také nejsou to, co bývaly, takže z toho asi sejde.

A někam jinam byste se za prací vypravila?

Láká mě Anglie a Francie, kde bych mohla nasbírat zkušenosti a zároveň si vydělat. Dříve jsem si říkala, že až dostuduju, půjdu do zahraničí a budu se vracet na sezónu do Čech. Po letech strávených doma ale už vím, když se vrátíte ze zahraničí, nikdo si z vás na zadek nesedne a neobsadí vás. Takže zůstávám doma a jsem spokojená. Do zahraničí bych šla jedině v případě, že by se objevila opravdu dobrá příležitost ve velké stáji.

Řada vašich mladších kolegyň (Anna Lebdušková, Eliška Janderová nebo třeba Lenka Neprašová) jezdí sice rovinové dostihy, ale sní o kariéře v překážkovém sportu. Jak to máte vy?

Nejsem typ, co by toužil vyhrát Velkou pardubickou. Myslím, že na překážkách nemají holky šanci se prosadit, protože je to hodně o síle a také o hlavě, o jejím nastavení. Překážkoví jezdci to mají v hlavě prostě jinak, jsou hodně tvrdí a nic moc si nepřipouští.

Jste mladá půvabná dívka, na které je vidět, že většinu času netráví jen v teplákách a nenalíčená. Baví vás módní trendy a typicky ženské záležitosti jako je nakupování nebo líčení? A co dalšího naplňuje váš volný čas?

Ráda vypadám dobře – upravit se, hezky se obléct, učesat, vzít si podpatky. Moc si to ale neužiju, vlastně jen na dostihy. Jinak ráda sportuju a chodím s mámou a našimi psy na delší túry. Mám stafordšírského teriéra a ti jsou prostě úžasní.

Většina jezdců ve vašem věku si přeje získat titul žokeje, vyhrát šampionát nebo nějaký významný dostih, jaký je váš cíl?

Ráda bych vyhrála co nejvíc dostihů, ráda bych vyhrála Ladies´ Cup, šampionát profesionálních jezdců, ráda bych vyhrála Derby. Nicméně radost mám z každého vítězství třeba i z obyčejné pětky. Právě v ní se totiž většinou najde majitel nebo trenér, kteří mají z úspěchu tak upřímnou radost, jakou jiní neprojevují ani v případě, že jejich koně vyhrají klasiku. Když se to pak povede, je to skvělé, dokonalé. 

foto: Pavla Pechmanová a Petr Guth