Kolem koní se pohybuje prakticky celý život, ačkoliv nikdy nebyli její profesí. Moc ráda se těší z jejich přítomnosti a touto náklonností „nakazila“ už i svého devítiletého syna Tomáška. Dita Doskočilová, majitelka hned několika „dostihových důchodců“, včetně derby-vítěze z roku 2017 Josepha, nadšená fotografka a také příležitostná vodička, která umí své svěřence před dostihem dokonale zkrášlit, za což získala už několik ocenění.

Dito, jaká byla Vaše cesta ke koním?

Myslím, že s láskou ke koním jsem se prostě narodila. Odmala jsem z nich nemohla odtrhnout zrak a nejlepší hračkou pro mě byl vždy kůň, ať už plyšový nebo plastový. Sešity jsem měla plné výstřižků článků o koních a jejich fotek. Odmalička jsem také všem tvrdila, že až budu velká, budu mít svého vlastního koně a stanu se žokejem.

Podobné sny má spousta dívek ve Vašem věku, jak to bylo dál?

V deseti letech jsem začala navštěvovat jezdecký oddíl ve Vintířově u Radonic, v té době vedený MVDr. Petrem Trýznou. Právě jemu vděčím za ty nejlepší základy, týkající se péče o koně a ježdění. Ve Vintířově jsem měla také možnost poprvé usednout do sedla anglického plnokrevníka, kterým byl bělouš Hans. V oddíle byla spousta zajímavých koní „vysoko v krvi“, například Delrio, Ontário, Hazard, Evans a také několik arabských koní. Oddíl se ale časem rozpadl a já začala jezdit, tzv. kde se dalo.

V devatenácti letech jste se stala majitelkou plnokrevné Lidary, jak to proměnilo Váš život?

Začátky nebyly lehké, ale vše jsme spolu přestály a prožily spolu krásných téměř sedmnáct let. Jsem moc šťastná, že ji ještě zažil můj syn Tomášek. K Lidaře časem přibyla ještě plnokrevná Strumpet City a Century Day, kterého mi daroval Jan Vedral, jemuž nepřestanu být nikdy dostatečně vděčná za to, jaké úžasné zvíře mi věnoval. Ale to je zase jiný příběh. Životem mi prošla i krásná klisna Brittany a teď tvoří naše skromné stádo klisna Siran, Joseph a nejnovější člen Night Moon.

Tři koně, to není vůbec málo… Kolika dostihovými stájemi jste za svůj život prošla?

Možná se budete divit, ale jen jednou. Když mě v roce 2016 pozvala kamarádka Marie Piterková, kterou jsem jako dítě vozila na svých koních, do Tušimic, do tehdy začínající dostihové stáje rodiny Nieslanikových, ještě jsem netušila, že tam budu po dobu následujících čtyř let dojíždět pravidelně každou neděli na výpomoc.

V roce 2020 jste spolupráci s Nieslanikovými ukončila a začala jste příležitostně vodit pro různé trenéry…

Příležitostně vodím koně panu Chaloupkovi, Lence Rájové vodím Tapaja a letos jsem dostala možnost vodit několik koní i u Ingrid Janáčkové Koplíkové. Dá se tedy říct, že jsem takový nájemný vodič, nepohybující se v žádné konkrétní stáji.

Co se týče předstartovní úpravy koní, jste skutečným mistrem „zápletu“. Kde jste se to naučila?

Zaplétat koně a dělat je pěknými mě bavilo už na našich koních. Většinou to ale byly jen jednoduché copánky z hřívy a zapletený ocas. Až v dostihové stáji jsem začala zaplétat tak, jak to dělám dodnes.

Co je z hlediska zápletu nejdůležitější?

Kvalita hřívy a její hustota. Vždy je snadnější zaplétat koně, který má pravidelně protrhávanou hřívu a spíš kratší než delší. Při zaplétání mám dva způsoby tvoření "bobiků" a používám je podle toho, kolik mám času, nebo kolik koní daný den zaplétám. Při úpravě srsti na zádi se většinou držím své oblíbené šachovnice, kterou vyčesávám hřebínkem, šablony nepoužívám. Někdy dělám kostky velké, někdy malé, nebo je zkosím. Některým koním ještě sluší, když jim vyčešu "žraločí zuby" na stehnech.

Kde berete inspiraci? A do jakých detailů úpravu koně řešíte?

Sleduji zahraniční profíky a občas zkusím i jiné vyčesání. Jinak se, pokud koně vedu poprvé, kouknu na web Jockey Clubu, kde zjistím barvy stáje a podle toho si připravím barvy gumiček. Prostě vše musí spolu pěkně ladit, včetně mého oblečení.

Jak dlouho Vám trvá úprava jednoho koně, když spolupracuje?

Na koně, který spolupracuje, potřebuji většinou 30 až 40 minut. Koně vyčistím a pak vždy začínám zapletením ocasu. Až poté se pustím do hřívy a nakonec vyčešu šachovnici. Zatím se mi nestalo, že by nějaký kůň nespolupracoval. Mám ráda ve stáji klid a koním většinou něco vyprávím.  Často se tedy stane, že začnou podřimovat a zcela se při této činnosti uklidní. Pokud je kůň přece jen nervózní, snažím se být sama, co nejvíce v klidu a zaplétat rychleji.

Setkala jste se už s nějakým bouřlivákem, který by zapletení nesnesl?

Zatím ne. Ale ne všechny koně, které vodím, také zaplétám. Občas je to totiž přání trenéra nebo i jezdce. Některým jezdcům totiž „bobiky“ při vyjíždění vadí. V tom případě se alespoň snažím o to, aby měl kůň hřívu i ocas pořádně rozčesané a nevypadal jako mustang. Většinou ale dostávám od trenérů i majitelů důvěru a úprava koní je zcela v mé režii. Snažím se, aby kůň vypadal vždy co nejlépe, a je jedno, zda jde o listed nebo dostih páté kategorie.

Lásku ke koním s Vámi sdílí i Váš syn, bylo to tak odmalička?

Můj syn Tomášek vlastně neměl moc na výběr. Ale tak to funguje u většiny dětí lidí od koní. Ve stáji byl od narození, naštěstí byl hodně spavé miminko, takže já měla čas o koně pečovat. Jakmile začal chodit, už měl v rukou malé kolečko a pomáhal s kydáním. Ale do ježdění ho nenutím. Rád jezdil po pastvině na Céďovi (Century Day), ale od té doby, co nám umřel, už jezdit moc nechce. Koně ale celkově miluje a ví, co práce kolem nich obnáší. Vždycky mě dojímá, když si s nimi povídá nebo když vezme kolečko a lopatu a jen tak spontánně jde vybírat bobky z výběhu. Nicméně si myslím, že teď ho víc než koně zajímají balíky a skákání v seně.

Váš syn vás pravidelně doprovází i na dostihy…

To ano a našla jsem v něm super parťáka. Podává gumičky, přidrží koně, dojde mi pro pití, když je potřeba, a dokonce už pomáhá se sedláním panu Chaloupkovi. To pak vidím, že z toho má opravdu radost. Letos mě začal na dostizích i fotit, a vytvořil tak pár krásných momentek. Jsem za něj moc šťastná. Držíme se vzájemně nad vodou.

Vzájemně nad vodou, po tragické smrti vašeho manžela…

Už dva roky pořád tak trochu bojujeme o normální život, který díky koním a možnosti jezdit na dostihy, kde se dá zažít spousta úžasných okamžiků, je pro nás přece jen snesitelnější. Snažím se, aby měl Tomášek hezké dětství, a věřím, že i na tyhle dostihové zážitky bude třeba jednou rád vzpomínat.

Stejně jako na chvíle, které trávíte ve společnosti vašeho psa nebo na výletech…

S čistokrevným bernským salašnickým psem „Frederickem Kostofrankem“ jezdíme i na výstavy a moc nás to baví. Baví nás ale i cestování po české krajině a objevování nových míst, hlavně kopců.

Závěrem se ještě vraťme k hlavnímu tématu našeho rozhovoru, kterým byla estetická úprava koní před dostihem. Kolik ocenění už jste za svou dobrou práci získala?

Certifikáty za nejlépe upravené koně paddocku mám dva a nesmírně mě potěšily, vlastně až dojaly k slzám... První jsem dostala s krásným vraníkem Shahbandarem trenérky Ingrid Janáčkové Koplíkové a druhý s mým oblíbeným Lucasem Warriorem od Pavla Hořčičky. Oba koně jsou nádherní sami o sobě a zapletení vypadají úchvatně. Myslím, že všechny nás vodiče moc těší, že se mediální skupina A 11 rozhodla oceňovat naši snahu a práci.

Koně máte opravdu ráda, jsou někteří, kromě vašich vlastních, na které nezapomenete, ať už z jakéhokoliv důvodu?

Mým úplně prvním koněm, kterého jsem vedla do dostihu, byl Nagano Gold. Byl to první dostihový den v sezóně 2017, první dostih, Nagano běžel s číslem jedna a zvítězil. Byl to úžasný den, na který nikdy nezapomenu a právě Nagano Gold je jedním z výjimečných koní, kteří prošli mým životem. Ráda si vzpomenu také na Iwnianku, Bukhariho, Dalandiho, v současné době jsem si velmi oblíbila Tapaja a Admiral Pietta, kterého jsem v letošní sezóně "neopustila" ani jednou a odvodila ho ve všech jeho jedenácti startech. A pak nádherný Lucas Warrior, který umí pozlobit, ale už jsme si na sebe zvykli.

Dostihový svět je pro Vás místem, kde se můžete nejen realizovat, ale i na chvíli zapomenout na to, co vás trápí…

Ano. Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří mi umožňují vytržení z reality všedních dní a svěřují mi své koně. Někdy jsou ty dny opravdu náročné, ale neměnila bych. Mám moc ráda celou tu mojí dostihovou rodinu. Aniž by tušili, pomohli mi překonat jedno z nejtěžších životních období, a za to jsem jim všem moc vděčná. Nejvíc asi Leničce Rájové, protože to byla ona, která mě doporučila jako vodičku a díky níž se mi naskytlo tolik příležitostí setkat se s báječnými lidmi a vodit výjimečné koně. 

foto: Jana Syručková, Monika Vodičková a archiv Dity Doskočilové