Narodila se v Bratislavě, má ráda adrenalin, dobrodružné filmy a rockovou hudbu, zejména pak legendární skupinu Elán. Ráda také, jako většina jejich jezdeckých kolegů, jí, a to téměř všechno, včetně vajec, která konzumuje ve velkém i při redukční dietě. Dominika Baranová, jezdecký objev ze Slovenska, střídající rovinové a překážkové dostihy a snící o startu ve Velké pardubické.

Domi, kdy a kde jste s koňmi začínala?

V deseti letech v Bratislavě a mám na to moc hezké vzpomínky. Trenérka Jana Januschkeová  na nás byla sice přísná, ale o to víc nás naučila. Všechno muselo být na 100 % a šlapat jako hodinky.

Jak vypadal Váš první start, měla jste trému?

Ten úplně první byl v dostihu poníků, po přechodu k Lydii Hudecové, která působí na závodišti v Bratislavě. To mi bylo 14 let. Můj první oficiální dostihový start se odehrál v září 2012 v Budapešti a jezdila jsem pro trenéra Ludovíta Végha. Trému jsem neměla, protože koně Frankó, kterého mi svěřil, jsem jezdila pravidelně v tréninku a navíc šlo o velmi hodného a klidného koně.

Jezdíte v Čechách i na Slovensku, na malých i velkých závodištích. Která dráha Vám osobně nejvíce pasuje?

Ráda jezdím v Bratislavě, kde jsem několik let pracovala. Tamní dráhu znám, dá se říct, dokonale, a to nejen ze hřbetu koně, ale i pěšky. I po svých jsem se po ní nachodila a naběhala dost. Hodně se mi líbí i v Pardubicích, kde je krásné závodiště.

Kombinujete rovinové a překážkové dostihy, které Vás baví víc?

Asi o něco víc překážky. Je to větší adrenalin a také je zde víc času na přemýšlení. Baví mě ale i rovinové dostihy, do kterých jsem musela donedávna hodně shazovat, abych poté do překážek zase tloustla. Ono pak nést 15 kilogramů olova není pro koně nic moc příjemného.

Jak se udržujete v kondici?

Odjakživa sportuji, chodím do fitka, jezdím na kole, bruslím. Kvůli hubnutí jsem celou sezonu necvičila, jen jsem běhala do kopců a zbytek ladila v sauně. Teď mám celou zimu na to, abych se dala do pořádku. Začnu zase posilovat a k tomu přidám běh. Když jsem totiž cvičila moc, váha mi šla nahoru. Takže teď to musím zkombinovat tak, aby mi bylo dobře a nepřepískla jsem to s nasvalením. Tělo musí být pevné, aby se po prvním pádu hned nerozsypalo.

Jste velice pohledná žena, jak reaguje okolí na to, že děláte práci, která je spíš doménou mužů?

Děkuji za kompliment. V Čechách jezdí spousta žen, vlastně v posledních letech nad muži i početně převažují. Myslím, že i díky tomu jsou už lidé zvyklí a nijak to neřeší. U nás na Slovensku je to jiné, jenže je málo žen, co jezdí, ale zároveň je u nás nedostatek jezdců obecně. Moje okolí mě bere takovou, jaká jsem.

Čemu se ráda věnujete, když máte chvilku času?

Ráda chodím bruslit, běhat, v létě hraji plážový volejbal a chodím plavat do jezera, protože bazény nemám ráda. Ráda také jezdím na motorce nebo lezu po horách. Je toho hodně, co mám ráda, ale ne všechno samozřejmě stíhám.

Nejen v osobní, ale i v profesní oblasti máte ráda výzvy. I proto jezdíte poměrně dost nervózních koní a pullerů?

Můj první start nad překážkami se odehrál vloni v červenci na bratislavské dráze s klisnou Whirten, která měla vždy problémy na startu. Protože ji neměl kdo jezdit, řekla jsem si, že to zkusím, protože za zkoušku přece nic nedám. A dopadlo to skvěle! (Whirten s Doiminikou lehce o pět délek vyhrály – pozn. red.) Od té doby jezdím vše, co mi nabídnou. Neberu v úvahu to, jestli jde o koně problémového, špatně voditelného, a prostě to zkusím. Na všech našich koních, které jsem jezdila v překážkových dostizích, jsem se docela nadřela. A tak když přišla nabídka na angažmá od některého z „cizích“ trenérů, neváhala jsem a šla do toho. Parádně jsem si zajezdila, aniž by koně moc tahali, někam prchali a já neměla čas popadnout dech. Ano, někteří koně nejsou na ježdění jednoduší, ale já mám ráda výzvy, právě ty mě posouvají vpřed.

Jste mladá, odvážná, hodně na sobě pracujete a kariéru máte teprve před sebou. Jaký je váš profesní sen. Meta, ke které byste se ráda přiblížila?

Ráda bych jednou jela Velkou pardubickou. A samozřejmě ji vyhrála (smích). Ale to je ještě dlouhá cesta. Stále mám na čem pracovat, ale jdu do toho a s chutí. 

foto: Miro Abík, Pavla Pechmanová, Lenka Sklenáková a archiv Dominiky Baranové