Ve své době byla doslova zjevením. Drobná dívka ze Slavičína s ideální výškou a proporcemi pro kariéru rovinové jezdkyně, jež se dokázala prosazovat v konkurenci špičkových žokejů, jakými byli například Jan Rája, Dušan Andrés či René Koplík. Svou otevřenou povahou a se stálým úsměvem na rtech si během několika let získala mnoho příznivců, kteří pak sledovali, jak se populární „Ivi Mili“  vydala do světa.  O tom, co ukončilo její profesní kariéru u koní i o tom jak nyní žije a s partnerem a dětmi ve Francii a co plánuje do budoucna, jsme si povídaly během jednoho příjemného večera…

Ivi, do Anglie jsi odešla po úspěšné sezóně v roce 2007, co bylo impulzem?

Po předchozí zimě strávené v Anglii jsem věděla, že je to moje poslední sezóna v ČR. Pracovala jsem pro pana Šatru a byl to moc fajn rok. Práce mě opravdu bavila, protože všechny koně ze stáje jsem si připravovala pro sebe, což dá práci úplně jiný rozměr. Nicméně byla jsem pevně rozhodnutá. Těšila jsem se na nový život a nové výzvy.

Jak vzpomínáš na roky, které jsi pak pracovně strávila v Anglii?

Na Anglii vzpomínám moc ráda. Poznala jsem spoustu fajn lidí a měla možnost jezdit na mnoha skvělých koních. Nejraději vzpomínám na práci pro Rogera Variana. Právě u něj jsem si vybudovala pozici top pracovního jezdce a dostala šanci jezdit nejlepší koně, třeba šampionku Nahrain.

V kolébce turfu sis vyzkoušela i ježdění dostihů, v čemž ti výrazně pomohla trenérka Jane Chapple-Hyam…

Spolupráce s Jane byla super. Vyhrála jsem pro ni dva dostihy, nicméně právě u ní se mi stal vážný úraz nohy, kvůli kterému jsem musela úplně přestat jezdit na koni. Ale jak říkám, všechno se děje z nějakého důvodu, tak to prostě mělo být…

Z Anglie jsi zamířila do Francie, kde jsi našla velkou lásku, a nyní i novou práci i zázemí…

Se Stephanem jsme se seznámili u trenéra Francise Graffarda, u něhož jsem po příchodu do Francie začala pracovat. A je to paradox, protože než jsem do zahraničí odešla, zapřísáhla jsem se, že s žádným žokejem nikdy chodit nebudu.

A nyní už máte dva kluky… Kolik jim je a umí alespoň trochu česky?

Luky, ten starší, měl v srpnu sedm a Tomíkovi jsou tři. Česky kluci umí, protože já na ně doma mluvím jenom česky. Jejich prvním jazykem bude sice francouzština, což je logické vzhledem k tomu, kde vyrůstají, ale česky se domluví úplně v pohodě.

Jaký je jich vztah ke koním, když jsou oba dva rodiče žokejové? 

Luky dva roky jezdil na poníkovi a moc ho to bavilo. Pak ale přišla jiná lákadla a jiné zájmy. Mladší Tomík by rád jezdil a už jsem s ním byla několikrát i v jezdeckém klubu, který máme nedaleko. Nicméně protože jedna hodina jízdy vyjde na nějakých 20 eur, s pravidelným ježděním prozatím nepočítáme. Ale mám plán do budoucna – ráda bych pořídila vlastního ponyho, aby měli kluci na čem jezdit, když budou mít chuť. 

Jaká je současná práce Ivy Miličkové, kam se letos chystá na dovolenou i v čem spočívá její comeback u koní, se dozvíte ve druhém díle našeho povídání. 

foto: archiv Ivy Miličkové