Má ráda dobrodružství, ráda poznává svět a nebojí se změn.Možná i proto se před lety vydala z Moravy až do Německa, kde v současnosti žije a pracuje společně se svým partnerem Martinem Seidlem v dostihové stáji Andrease Suboricse v Kolíně nad Rýnem. O lásce ke koním, rodinném soužití dvou jezdců, ale i budoucnosti mimo dostihový svět jsme si povídaly s pětadvacetiletou rodačkou z Vizovic, Míšou Maláčovou…

Míšo, kdy a kde jste s koňmi začínala?

Jako malá holkajsem začínala ve Slušovicích. Nejprve u Radima Bodláka, později u Jana Demeleho. Tam jsem byla opravdu dlouho a i teď, když mám cestu do Čech, se tam ráda zastavím.

V květnu 2016 jste v sedle tříleté klisny Rusalky absolvovala svůj premiérový start. Jaké byly bezprostřední dojmy?

Na svůj první dostih jsem se hodně těšila. Po dostihu jsem měla celkem smíšené pocity, ale věděla jsem, že chci jezdit dál.

Na první životní triumf jste si musela několik roků počkat, přišel 1. května 2021 v Mnichově v sedle šestiletého Luzuma…

Bylo to pro mě opravdu něco výjimečného. Šli jsme start-cíl a ke konci už jsem jen doufala, že nás nikdo nechytne. V Mnichově je totiž opravdu strašně dlouhá cílová rovinka.

Mezi vaším posledním startem v ČR a prvním v Německu je čtyřletá pauza – působila jste i během ní u koní nebo jste se věnovala jiné profesi?

Byla jsem u koní. Do Německa jsem původně odcházela pracovat jen na půl roku s tím, že pak půjdu na vysokou. Nějak se to ale změnilo a v Německu žiju doteď. Časem jsem se tady naučila jazyk, zabydlela a poznala nové lidi. Díky výpomoci u menších trenérů-majitelů jsem vlastně dostala šanci obnovit si licenci a zase jezdit dostihy.

Za svou kariéru jste jezdila celkem na dvanácti různých závodištích v ČR, SR a Německu. Kde se z vašeho pohledu jezdí nejlépe?

Ráda jezdím ve Velké Chuchli. V Německu pak patří mezi mé oblíbené Baden-Baden, Mnichov, Dortmund a Hamburg.

Aktuálně pracujete ve stáji Andrease Suboricse v Kolíně nad Rýnem…

…a jsem opravdu velmi spokojená. Dostávám šanci jezdit dostihy a ve stáji máme fajn koně.

Jak už jsme zmínily, žijete s žokejem Martinem Seidlem, jak často doma probíráte koně a dostihy? Jsou vaším hlavním společným tématem?

Práci řešíme ve stáji a snažíme se nebrat si ji domů. Ohledně dostihů si ráda poslechnu Martinovy rady, občas probereme taktiku nebo po dostizích koukneme na záznam, při kterém mi radí, co bych měla zlepšit. Je to pro mě výhoda, učit se od někoho, kdo patří už nějaký ten čas mezi špičku německých žokejů.

Práce u koní je všude hodně, nezáleží až tak úplně na tom, jestli pracujete v Německu, Anglii nebo v Čechách. Když se ale najde volná chvilka, jak nejraději ji trávíte?

Ráda chodím na procházky se psem, do přírody, v létě k vodě anebo do kina s kamarády. Taková klasika…

Před odchodem do Německa jste vystudovala střední veterinární školu v Kroměříži. Plánujete třeba do budoucna, se k tomuto oboru vrátit?

Když mám čas, chodím odpoledne vypomáhat na veterinu jako sestřička. Myslím, že v budoucnu bych se mohla této profesi věnovat, zatím ale chci jezdit.

V Německu žijete a pracujete už osm let. V čem nejvíc se podle vás liší německé dostihy od těch českých?

Samotné dostihy jsou víceméně podobné, jezdí se v tempu, bývají rychlé. Co mě osobně přijde skvělé a v ČR chybí, že na každém závodišti funguje tzv. jockeyservice. To znamená, že někdo vám přinese olovo, blajdeky, podložky pod sedla a nachystá za vás vše potřebné, abyste mohli jezdit. Úroveň jezdců v ČR a Německu je těžké porovnávat, v Německu se běhá mnohem víc dostihů, a to i těch na úrovni black-type, tudíž tady je také mnohem víc žokejů. Největší rozdíl pak vidím v dotacích dostihů, které jsou podle mě v ČR opravdu nízké. 

foto: archiv Michaely Maláčové