Pochází ze Slovenska, jezdí třetím rokem a už vloni o sobě dal náležitě vědět, když získal titul mezi českými amatéry na rovině a jen o fous mu utekly medailové pozice v šampionátu mezi profesionály. Tomáš Roman, šestnáctiletý mladík s velkými sny a plány, jenž si svou slušností a milou otevřenou povahou získal přízeň mnoha českých trenérů i majitelů, kteří s ním počítají i letos. Jeden z největších jezdeckých talentů posledních let, který kromě chuti na sobě pracovat disponuje i ideálními tělesnými proporcemi pro dostihový sport…

Tomáši, jak hodnotíte uplynulou sezónu?

Dostal jsem se nahoru vlastně ani nevím jak (smích). Přibylo koní, šancí, začal jsem víc trénovat, a když jsem se v šampionátu dostal na druhé místo, přál jsem si ho udržet. To se pak nepodařilo, protože jsem nejel do Koles, kde vyhráli jak Martina Havelková tak i Petr Foret, kteří mě přeskočili. Trochu mi to tedy uteklo, ale i tak jsem byl spokojený. Však to byla teprve má druhá dostihová sezóna…A byla, dá se říct, nadmíru úspěšná.

Které vítězství vás osobně vloni nejvíc překvapilo?

Vítězství s Bundeskanzlerem v Německu. Odskočili jsme na poslední pozici, protože zůstal v boxech, a tak jsem si říkal, že to jenom nějak docváláme domů. On však vytočil do roviny a zabral. Vytáhnul jsem ho do vnější stopy a jel, bylo to něco neuvěřitelného, protože takto jsme předběhli celé pole. Kůň byl skvěle připravený a byl to skutečný zážitek.

Který ze 14 triumfů, které jste získal, vás nejvíc potěšil?

Asi vítězství v Ceně běloušů s Parigim v Chuchli a pak triumf Welschtina ve dvojkovém dostihu v Bratislavě. Jsem rád za každé vítězství, ale tyto dvě dvojky, které už mám na kontě, jsou pro mě svým způsobem speciální. A jsem rád, že jsem se mohl odvděčit trenérům Jirkovi Brožovi a Mariánu Štangelovi za důvěru, kterou do mě vložili, když mi své koně svěřili.

V průběhu sezóny jste odjezdil celkem 216 dostihů, včetně několika nejvyšší kategorie. Jezdí se v nich jinak než v dostizích provozních, teď když máte již možnost srovnávat?

Jezdit dostihy vyšších kategorií je určitě trochu jiné, koně se lépe hýbou, lépe reagují na jezdce, průběhy dostihů bývají poklidnější, takže pro jezdce určitě pohodlnější.

Za velkým množstvím vašich startů stojí kromě nízké váhy, úlevy a vašeho nepopiratelného talentu i přesvědčovací schopnosti manažera, jímž disponujete…

Rád bych mu moc poděkoval a velmi si vážím toho, že se mnou strávil celou sezónu. Ve spolupráci pokračujeme dál, jen si to teď po přesunu do ČR, asi budu víc menežovat sám. A myslím, že by to mělo být dobré.

Před pár dny jste se přesunul natrvalo do České republiky, kde aktuálně působíte a jak jste spokojen?

Pracuji v Krabčicích u Jirky Brože, máme 28 koní, z čehož někteří by měli být i do klasik a plánujeme s nimi i časté výjezdy do Německa. Koní je hodně, lidí, co s nimi pracují také, takže letos bychom se, myslím, mohli prosadit i víc než vloni. Stojí tu kvalitní koně od pana Kociána i majitele Krabčic pana Kopeckého, který nás podporuje.

Je právě Německo, kam Jiří Brož s koňmi často směřuje, tím největším lákadlem, které vás přesvědčilo k radikální změně?

Dá se říct, že ano. Právě proto jsem přestoupil na školu v Chuchli a přijal nabídku Jirky Brože. Máme to tam opravdu kousek a netajím se tím, že bych se tam rád v budoucnu prosadil.

Je vám teprve šestnáct let, nechybí vám nadšení, ale i pokora. Jak se těšíte na nové výzvy spojené s přesídlením do Čech? A jak těžké bylo pro vás opustit rodné Slovensko?

Bylo to těžké, to víte, jsem ještě hodně mladý, na Slovensku mám rodinu, kořeny…Dlouho jsem přemýšlel a snažil se rozhodnutí oddálit, ale ptal jsem se různých lidí kolem, kteří mi shodně řekli, že taková nabídka se neodmítá. Nicméně teď je pro mě prioritou škola v Chuchli, kterou budu dělat dálkově. Budu se tedy učit doma a dojíždět tam jen na zkoušky, asi to bude docela náročné.

Máte celou jezdeckou kariéru teprve před sebou. Je už teď nějaké místo, země, kde byste si rád vyzkoušel jezdit dostihy a zkusil se prosadit?

Dostihy bych rád jezdil úplně všude. Tedy všude, kde je to možné, kde o mě bude zájem. Rád bych zkusil Anglii, Francii, ale třeba i Afriku, pokud se tam někde pořádají dostihy (smích). Prosadit se? Nemám konkrétní cíl, rád bych jezdil dobře a všude, kde je to jen možné.

Jako snad jediný muž jezdec v ČR ujezdíte i nejnižší předepsanou hmotnost 48 kilogramů. Dá vám práci nízkou váhu udržet?

Mám k tomu rodinné dispozice, maminka je ještě o nějakých 10 centimetrů menší než já a má stejně drobnou postavu. Jak řeším váhu? Stále jím. Rád si dám maso, slaninu, jím všechno a nejraději mám brynzové halušky. Jen mastnému se vyhýbám. Nechávám to tak nějak plynout a ono to funguje. Jezdím malé váhy a díky tomu mám tolik příležitostí, snad to vydrží.

Už za dva měsíce odstartuje tuzemská dostihová sezóna, s jakými cíli do ní jdete?

Neskromnými, ale přece se s nimi svěřím. Rád bych letos dodělal žokeje, aktuálně mi zbývá nějakých 24 vítězství, a kdyby se to povedlo, překonal bych zatím nejmladšího českého žokeje, Davida Lišku. Ohledně vítězství nemám konkrétní představu ani sen, každé mě těší a všechna mají velkou cenu. A co se týče šampionátu, rád bych skončil do třetího místa, to bych byl moc spokojený. 

foto: Pavla Pechmanová, Petr Guth, Andrea Zavadilová a archiv Tomáše Romana