Pochází z Bosny a Hercegoviny, ale už přes 20 let žije v Rakousku ve městě Steyr. Koně jsou jeho láskou odmalička, ale až před čtyřmi lety si splnil svůj sen, když si pronajal ryzáka Hudson Horneta a v barvách své stáje ho viděl závodit na dráze. Smajl Muhič, bývalý profesionální DJ, aktuálně pracující v logistice, nadšený turfman, jehož srdce bije pro české dostihy a chuchelskou stáj Jiřího Chaloupky, kde má aktuálně ustájenu dvouletou klisnu Zendayu, zakoupenou na zářijové dražbě Osarus.

Smajlo, jak ses v ČR vůbec ocitl?

Pocházím z Bosny a Hercegoviny, kterou jsem musel s rodinou opustit v roce 1992. Naše cesta vedla do České republiky, kde jsme nějaký čas žili, ale nyní už víc než dvacet let bydlím s manželkou a dvěma dcerami v Rakousku.

Jaká byla tvá cesta ke koním?

Když mi bylo sedm nebo osm let, začal jsem trávit spoustu času u souseda, který měl tažné koně. Otec a matka příliš nesouhlasili s tím, abych se koním více věnoval, ale zároveň mi slíbili, že až se přestěhujeme, dostanu svého vlastního. Nevěřil jsem tomu, ale pak jsem opravdu dostal hříbě, což byl kříženec Bosenského koně a Araba. Byl jsem nadšený! Jen co skončila škola, spěchal jsem domů, abych ho mohl krmit, čistit… Otec vlastnil menší náklaďák a jednoho dne mi oznámil, že pojedeme na dostihy, protože tam někomu musíme odvézt koně. Nevěřícně jsem na něj koukal a nevěděl, co mě čeká. To byl můj den D a můj zájem o koně a dostihy trvá dodnes…

Proč ses rozhodl pořídit si dostihového koně a umístit ho do tréninku u nás, v ČR?

Můj otec potom už vždycky nějakého koně na zahradě měl, ale já chtěl vlastního. A to nebylo lehké – zakládal jsem rodinu, pracoval denně i 16 hodin, což mi moc prostoru na to, abych se koním věnoval, nedávalo. Když už jsem se rozhodl pro jeho pořízení, zjistil jsem, že v Rakousku už dostihy nefungují a není tam skoro žádný trenér. Byl jsem se podívat v Maďarku i v Německu, omrknout, jak to chodí, ale pak jsem přijel domů a říkám si: „V Praze je přece hipodrom, musí tam tedy být i koně.“ A protože mám Čechy hrozně moc rád, začal jsem shánět tam.

A zakotvil jsi ve stáji u Jiřího Chaloupky…

To byla spíš náhoda. Klisna Hermína, jíž jsem koupil, zůstala v tréninku v místě, kde ji odchovali. Ale podmínky, které tam měla, jsem nemohl akceptovat, a tak jsem hledal rychlé řešení. Nejdřív jsem hledal někoho v jižních Čechách, abych to neměl daleko z Rakouska, ale pan Jelen neměl volné místo. Další, kdo mě napadl, byl Václav Luka mladší. Když jsem se podíval na jeho recenze a ambice, s mojí klisnou to nešlo dohromady. Otevřel jsem si tedy stránky Jockey Clubu a narazil na Jirku Chaloupku. Za pár minut jsme se přes telefon domluvili a on udělal všechno, jak jsem chtěl. Tato akce pak otevřela dveře další spolupráci mezi námi.

Hermína, dcera vynikajícího Ray Of Lighta, se nakonec do dostihů nepodívala, ale žije plnohodnotným životem nedaleko Prahy, kde nedávno porodila i své první hříbě. V roce 2020 sis koupil od Josefa Zeithamera ryzáka Hudson Horneta a předminulý rok tvé barvy reprezentovala Víla Zvonilka. Co ti vlastnění dostihových koní dává?

Tomu budou rozumět asi jen lidé kolem koní. Každá minuta strávená u koní je pro mě odpočinek. Je to můj velký koníček a dělám to pro zábavu. Samozřejmě se vždycky pokouším něco se naučit a rád sleduji koně jak v ČR, tak i cizině.

Tvá stáj nese název Sana, má to pro tebe nějaký hlubší význam, nebo byl název zvolen náhodně?

První možnost. Tam, kde jsem se narodil, teče řeka jménem Sana, která je velmi čistá, v létě tichá a na podzim bouřlivá. To se mi líbilo.

Má i modro-žlutý dres, v němž tvoji zástupci běhají, nějakou zajímavou historii?

Myslím, že tím se všichni pobaví (smích).

Jirka: Potřebuješ dres.

Já: Tak ho objednej.

Jirka: Co za barvy?

Já: Mně je to jedno…

Jirka: Chceš stejný jako Pepa? Ale červenou mít nemůžeš…

Já: Tak mi tam dej žlutou.

Tak nějak takhle přibližně to bylo… Osobně proti modro-žluté nic nemám, ale už se mě pár lidí ptalo, zda to má souvislost s Ukrajinou. Nemá, i když doufám, že brzy válka skončí a vše bude v pořádku.

Jaké české nebo moravské závodiště máš nejraději a proč?

Velkou Chuchli. Na dostihy sem chodím skoro pravidelně už pár let, je to taková tradice. Když tam nespím, vstávám ve tři ráno, udělám si kávu a jedu směrem na Prahu. Kolem šesté jsem u Jirky, a buď se dívám na trénink, nebo překážím ve stáji (smích). Asi to bude tím, že tam mám koně, a tak čas trávím nejraději u nich. Rád se ale podívám i jinam, když je možnost.

Jaké jezdce na svých koních vidíš nejraději a kteří z těch dalších se ti líbí třeba jezdeckým stylem, nebo tím, že si umí jít za svým?

Tak já těch koní tolik neměl. Většinou je odjezdil Jirka nebo Eva Buriánková. Kdybych viděl, že kůň má větší potenciál, asi by kvůli docílení lepších výsledků došlo k častější změně jezdce. Kromě Jirky se mi líbí, jak jezdí David Liška nebo i Petr Foret dělá svou práci skvěle. Vždycky se mi líbil i Jan Verner, u kterého doufám, že se zase vrátí na dostihy jako jezdec.

Děti odrůstají, a tak se nabízí otázka, zda do budoucna neplánuješ třeba i větší rozšíření stáje…

Myslím, že když má majitel více koní a není zrovna miliardář, snaží se, aby se mu investice vrátila zpátky. A jelikož je to v dostihovém sportu skoro nemožné, rychle to z vás může udělat někoho, kdo dostihy a koně časem přestane mít rád. To bych si nepřál.

V září jsi v on-line aukci Osarius zakoupil velmi zajímavou ročku z rodiny, z níž pochází i vítězka Oaks, Lázeňské míle, Velké dubnové ceny i Velké aprílové ceny v Bratislavě Zariyannka. Jaké s ní máš plány?

Líbila se mi od začátku, ale uvidíme, co dokáže na dráze. Zatím se to vyvíjí dobře. Jestli toho ukáže na dráze málo, půjde ke mně a dcery budou mít radost (smích).

Jak je vidět, lásku ke koním spolu s tebou sdílí i celá rodina. Jak často si jen tak rekreačně vyjedete do přírody?

Starší dcera a já aspoň jednou měsíčně. Jsou tady pěkné jezdecké stezky a dělá nám to radost.

Máte nějaký rodinný dostihový sen, který byste si rádi splnili?

Momentálně ne, ale možná za x let odchovat několik hříbat někde v krásné přírodě.

Co vás všechny kromě koní a dostihů baví ve volném čase?

Tak dřív jsem profesně hrál v klubech jako DJ, a to mě baví dodnes. Samozřejmě už to není tak často, ale někdy na menších akcích, většinou v létě, si rád zahraju. Doma mám menší studio, kde se pokouším vytvářet zajímavé skladby. Jinak jako rodina velmi rádi a i často jezdíme do Českých Budějovic, třeba jen na zmrzlinu. Jindy zase do Prahy, podívat se po městě a návštěva vídeňských vánočních trhů, to už je taková naše tradice po mnoho let. Vícekrát za rok také navštěvujeme rodiče v Bosně, takže nakonec toho volného času na další aktivity zůstává jen velmi málo. 

foto: Pavla Pechmanová a archiv Smajla Muhiče