Láska ke koním se vine jejím životem jako červená nit. Prostřednictvím nich se v Austrálii seznámila a dala dohromady se svým manželem a náklonnost a nadšení k těmto zvířatům sdílejí už i Janiny děti, třináctiletá Klaudie a jedenáctiletý Dominik. Nejen kvůli nim, ale také kvůli svému největšímu koníčku, dostihovým koním, před lety změnila zaměstnání, aby vše mohla pěkně skloubit, což se jí nyní daří.

Jani, kdy a kde jste s koňmi začínala?

Začínala jsem ve dvanácti letech na huculech u nás ve vesnici a současně jsem dojížděla do jezdeckého klubu v Hradci Králové. Později jsem se přesunula k dostihovým koním ve Svobodných Dvorech k Františku Charbuskému, kde jsem strávila opravdu nádherná léta. Po maturitě na střední škole mě to táhlo ven, nasbírat zkušenosti v zahraničí.

Od slov nebylo daleko k činům a vy jste odcestovala opravdu daleko, až na druhou stranu zeměkoule…

Vyrazila jsem do Austrálie a na dva roky zakotvila v dostihové stáji Gai Waterhouse v Royal Randwick Racecourse v Sydney. Poznala jsem zcela jiný svět – dostihy se zde běhaly pět dní v týdnu, koně chodili místo kolotoče plavat do bazénu nebo přímo do moře. Byly to úžasné dva roky, během kterých jsem si nejen užila koní a dostihů, ale i našla životního partnera, který u nás ve stáji chodil s koňmi plavat a připravoval jim krmení.

Po návratu z Austrálie jste se na nějakou dobu od koní odpoutala, co bylo příčinou?

Nedostatek času, studovala jsem dvě vysoké školy a zároveň chodila do práce. Deset let jsem pak pracovala ve veřejné správě a vlastně až po mateřské dovolené jsem se opět vrátila do dostihového prostředí prostřednictvím výpomoci u trenéra Tomáše Váni na závodišti v Lysé nad Labem. Právě zde jsem potkala Kopretinu. Klisnu, kterou jsem později zakoupila a jež tři roky běhala v barvách mé stáje Reggie Racing pod trenérkou Lenkou Horákovou.

Poté, co Kopretina absolvovala svůj poslední start a ukončila dostihovou kariéru, zakoupila jste klisnu Daenerys, kterou jste na konci dvouleté sezóny v listopadu umístila do tréninku k Haně Kabelkové…

Vzhledem k tomu, že klisně až tak úplně nevyhovoval náročnější trénink v kopcích, doporučila trenérka přesunout ji do volnějšího režimu k Michalu Kalčíkovi, kam ji sama i převezla. Daenerys se přestěhovala na Levín, absolvovala dva starty, po nichž bohužel přišlo zranění, kvůli kterému ukončila svou kariéru. Nyní je v nájmu a věnuje se parkurům. Věřím, že své jezdkyni udělá ještě mnoho radosti, a těší mě, že si „děvčata“ sedla.

Jako pracovní jezdkyni a ošetřovatelku vás mám spojenu především s lysolabskou stájí Karla Germiče a jeho ženy Jany. Jak došlo k vašemu propojení?

Tak nějak náhodou. U Karla je skvělá parta, s Janou se ve stáji učí i naše dcery Klaudie a Karolínka. Obě holky mají už své poníky a také zkušenosti s dostihovými koňmi. Já k nim pak chodím jezdit ráno před prací, což vyhovuje oběma stranám.

Ani odpoledne však nemáte od koní volno…

Nemám (smích). Přes klisnu Daenerys jsem začala spolupracovat s Michalem Kalčíkem a vzhledem k tomu, že u nich se jezdí práce až v odpoledních hodinách, stíhám dojíždět na Levín po práci.

Takže v jednom kole, dá se říct… Vaši stáj, pojmenovanou Reggie Racing, budou letos reprezentovat tříletý bělouš Astorys Jimmy a šestiletý valach Wopart…

Astoryse Jimmyho jsem zakoupila na on-line dražbě v prosinci 2022. Jeli jsme tehdy pro něj do Německa s Karlem Germičem a Janou Bečkovou. Na místě nás čekal uspaný, rukou nepolíbený hřebec, který neznal nic jiného než traktory a psy. Lidi ne. Začátky byly krušné, nešel ani chytit v boxe… Nicméně během měsíce se z něho stal ochotný koník, který však, protože je pozdní, začínal pracovat jen zlehka. Na podzim jsem ho umístila na pastvu, aby trochu dospěl. Za měsíc se bude vracet do tréninku a uvidíme, jak si povede, zda dokáže letos vyběhnout. Podle mě je to spíš kůň až pro příští rok.

Což znamená, že letos budou veškeré vaše ambice směřovat k Wopartovi, který původně působil na překážkách v zahraničí…

Když přišla v červenci loňského roku možnost pronajmout si ho od Michala Kalčíka, neváhala jsem. I přes náročný zimní program, který absolvoval u trenéra Váni na překážkách, dokázal stabilně běhat celou sezónu až do listopadu a nadělal mnoho radosti. Letos je odpočatý, měl tři měsíce zimní pauzu a těšíme se, co předvede.

Vlastníte malou stáj, jejíž barvy hájí jeden či dva svěřenci, přesto určitě máte nějaký dostihový sen jako všichni ostatní…

Koně dělám pro radost a všechno podřizuji tomu, aby pracovali rádi a byli spokojení. Nejdůležitější je samozřejmě zdraví, a pokud se podaří i nějaké pěkné umístění, je to už jen ta pomyslná třešnička na dortu.

Do dostihového sedla kromě vás už míří i dorost, konkrétně vaše dcera Klaudie, co na to říkáte?

Dceru chytla Ponyliga, takže letos budeme mířit hlavně tam. Na závodišti v Lysé má ustájeného poníka Ostwinda, s nímž se kromě Ponyligy věnuje i parkúrům a vytrvalosti. Velký dík za to patří především její trenérce Julii Míchalové. Jinak žádnou profi koňařskou budoucnost u dcery neplánujeme, zaměstnání u koní v ČR je dlouhodobě podhodnocené, a tak bychom byli rádi, kdyby měla koně jen pro radost. Ostatně jak často říkávám – na ten dostihový blázinec musí člověk někde vydělat (smích).

Samozřejmě, a není to jednoduché… A propos, který kůň, ze všech, které jste během svého života poznala, zanechal ve vašem srdci stopu nejzřetelnější?

Jednoznačně Kopretina. Byl to první vlastní kůň, kterého jsem zakoupila na konci sezóny 2017 od chovatele Jiřího Dvořáka. Dcera úspěšné Ketty Sharp, v tréninku u Lenky Horákové odběhala za moji stáj Reggie Racing tři sezóny. Dokázala jednou zvítězit v Karlových Varech a často též startovala v Magdeburku a Lipsku. Po ukončení dostihové kariéry jsem s ní aktivně jezdila tři roky hobby vytrvalost, kde taky jednou vyhrála. Tyto výlety se mnou podniká a pomáhá při nich celá rodina. Letos hodláme zase alespoň dvakrát vyrazit spolu s poníkem Ostwindem, kterého jezdí dcera Klaudie.

Kromě dostihové majitelky, pracovní jezdkyně a ošetřovatelky jste i nadšenou fotografkou. Kdy jste s tímto koníčkem začínala a jaké typy koní před objektivem preferujete?

Focení dostihů jsem se začala věnovat někdy kolem roku 2016. Poslední dva roky však stíhám fotit jen sporadicky, většinou totiž spíš vodím koně v paddocku. Jednou se ale zase k focení hodlám vrátit, nyní je to v mém časovém programu odsunuto tzv. na vedlejší kolej. A jaké typy koní mám ráda? No jednoznačně šimly. Též se mi líbí tmaví koně s odznaky a bílýma nohama typu Black Canyon. Aktuálně je alemým favoritem barevný dvouletý hřebec s originálním jménem A je to tu (Silvery Moon(FR)-Airfare (Fairlypi(IRE)) v majetku a tréninku Karla Germiče. Na toho se těším. 

foto: Marcela Kozová, Monika Smolková, Pavla Pechmanová, Andrea Zavadilová, Jiří Jirsa a achiv Jany Vargové