Vyučil se u koní a následně si dodělal školu, protože už tehdy věděl, že bez maturity to nepůjde. Jako absolvent Střední zemědělské zamířil na vysokou, odkud ho vyhodili. „Brácha utekl a mě zavřeli,“ uvádí náš rozhovor chovatel Zdeněk Berka.

Po propuštění opustil republiku a zakotvil v Německu. U našich západních sousedů strávil patnáct let, aby se poté vrátil domů. Od roku 1956 se zabývá chovem anglického plnokrevníka, protože jak sám tvrdí: „Ostatní koně se mi líbí, ale nic mi neříkají. Jedině anglický plnokrevník je kůň, se kterým umím pracovat, tedy alespoň si to myslím.“ V Čechách je Zdeněk Berka znám především díky svému plemennému hřebci amerického chovu Wallacemu, kterého však dle jeho názoru čeští chovatelé neprávem opomíjejí.

Proč myslíte, že Wallaceho čeští chovatelé nevyužívají?
Wallaceho nevyužívají, protože stojí u mě, a to je malý chov. Kdyby stál na Moravě nebo v Napajedlích, vše by bylo o něčem jiném a dostal by větší příležitost. Wallace běhal pouze velké dostihy, neběhal jenom kolem baráku. V době, kdy jsme ho přivezli, vyhrál jeho brácha v Hongkongu dostih o 10 miliónů. Wallace byl přitom rok předtím ve stejném dostihu třetí. O vítězství ho připravila chyba jezdce. Prakticky celý dostih odfíroval, pak začal brzdit a závěr už nestihnul.

Jak jste se k tomuto hřebci a jeho koupi dostal?
Původně jsem chtěl koupit od Alexe Gorrieho Beccariho, protože u nás v chovu nebyli žádní kvalitní hřebci. Žádní takoví, kteří by běhali velké dostihy v zahraničí. Tam totiž podle mého soudu musí ukázat třídu. Ne v Chuchli nebo Karlových Varech, aniž bych chtěl těmto závodištím upírat jejich význam. Jak jsem se k Wallacemu dostal? Začalo to tím, že mnou přišel Chris Richner s nabídkou, že je možné tohoto hřebce koupit. Majitel pan Tanaka se dostal do finančních potíží a zbavoval se koní. Původně měl jít připouštět do Brazílie nebo do Austrálie, ale zřejmě potřeboval peníze rychle, tak ho nabídnul nám. A my ho půlku skutečně koupili. Později jsem pak odkoupil i půlku od Chrise Richnera, takže ten kůň je celý můj.

Čím vás nejvíce Wallace jako potenciální plemenný hřebec oslovil?
Za prvé svými výsledky na dráze a za druhé svým perfektním pedigreee. Jeho matka byla jednou z nejlepších kobyl, které Aga Khan vůbec vlastnil, a jeho pravá sestra byla svého času nejlepším dvouletým koněm Evropy. Wallace startoval jako dvouletý v Breeders' Cupu a na míli vyhrál. Proto nebylo co řešit, za ty peníze, které za něj chtěli. Stál sice dost – 90 tisíc dolarů, ale většinou když chcete skutečně dobrého koně, zpravidla ho nedostanete. My měli štěstí. Že se potom situace vyvinula tak, že vlastně v chovu pořádně nedostal příležitost, je věc jiná. Lidé se dnes domnívají, že když si koupí kobylu v Irsku, Anglii nebo Německu za pakatel, dostanou kvalitu. V žádném případě ji ale nedostanou. A i když méně kvalitní klisnu připustíte slušným hřebcem, zpravidla nedostanete lepšího než průměrného koně. Proto celý český chov upadá. Nehledě na fakt, že do chovu anglického plnokrevníka mluví lidé, kteří o něm nevědí zcela nic. Chov by podle mého názoru měl být o tom, aby perfektní kobyly připouštěli ještě lepší hřebci. To se tady ovšem neděje.

Zmínil jste nedostatek příležitostí, kolik má tedy Wallace potomků?
Přesně nevím, ale u mě má tři kobyly, hřebce jsem prodal. Minulý rok připouštěl v Hřebčíně Křenek, kde připustil pět kobyl. Já to moc takhle nepočítám. Jde tady o to, že i kdyby připustil třeba dvacet kobyl, problém je jinde. Hlavním problém vidím v tom, jestli se ti koně vůbec dostanou na dráhu. Alfou a omegou jsou finance. Provoz dostihového koně něco stojí a jeden kůň ve stáji být nemůže. Dalším faktorem je trenér. Kůň se musí svěřit trenérovi a otázkou je, jakému. Problémem je i nedostatek pracovních jezdců. Dělat u nás dostihový sport a chov tedy v podstatě dobře nelze. Člověk by musel být multimilionář. A není to pouze trend Česka, týká se to celé Evropy. Někteří chovatelé v Německu už vůbec kobyly nepřipouští. V Anglii se jich připustí třeba jenom 30 % a podobná je situace i v Irsku. Chov je velice těžká disciplína a musí reflektovat na ekonomické podmínky.

Kolik v současné době máte koní a jaká je jejich skladba?
Svých vlastních mám osmnáct. Z toho je deset chovných klisen a zbytek jsou jejich potomci. V minulém roce nám uhynula nejkvalitnější klisna mého stáda Thibuti, ale získal jsem za to jinou velice slušnou klisnu jménem Alfa Sun. Ta dala v Německu hříbata, která se všechna vyšplhala v generálním handicapu přes 80 kg, mimo jiné je jejím potomkem i vítěz Derby. Nechal jsem ji připustit Next Desertem, což je další vítěz Derby a momentálně stojí ve Starém Městě na Moravě. Next Desert je kůň špičkové výkonnosti a také má jen pár klisen.

Ani jedna z vašich chovných klisen není českého původu. Kde a na základě jakých kritérií jste je pořídil?
Kobyly do chovného stáda jsem si vyhlídnul v Německu přes jejich pedigree. Zkontaktoval jsem známé v Německu a žádal pouze ty z prověřených rodin. Nikdy jsem si nekupoval v Německu ročka nebo dvouletka, ale vždycky jen kobylu, která měla už hříbě nebo hříbata, která se dobře ukázala na dráze. Tímto způsobem jsem si vybíral své koně. Skladba mých koní odpovídá mé představě. Chtěl jsem, aby měly dobré pedigree, výborné výsledky na dráze a byly tedy kvalitními představitelkami plnokrevného chovu. Většinou mám v chovu klisny na střední tratě, kolem míle, jediná do dálky byla Weisensturmerin, matka Weismüllera, který vyhrál v Pardubicích.

Vzhledem k faktu, že Wallacemu je již 18 let, má otázka bude víceméně hypotetická. Kdyby přišla nabídka na jeho umístění v Hřebčíně Napajedla, přijal byste ji?
Za současného vedení bych svého koně do Napajedel nedal. Dříve byla Napajedla českou vlajkovou lodí. Nynější vedení ale chov totálně zničilo. Ze současné skladby plemenných hřebců se mi zamlouvají pouze dva – Egerton a Ryan. Nejvíce postrádám dobré napajedelské rodiny, které tam dříve byly a nyní už tam vůbec nejsou.

I přes současnou ekonomickou krizi, nezvažujete přece jen rozšíření svého chovného stáda?
Ne, o tom uvažovat nemůžu. Už jsem do chovu investoval hodně. Abyste mě ale správně pochopili, o ty peníze mi nešlo, šlo mi o výsledky a ty se dostavily, ať už to jsou Siboney, Sidonka nebo třeba Luculus. Zájem o koně není všeobecně to, co býval a abych prodával pod cenou, to po mně nemůže nikdo chtít. Kdo to dělá, ničí český chov.

V čem vidíte největší rozdíly mezi chovem a dostihovým provozem v Čechách a v zahraničí?
Hlavní rozdíl vidím v přístupu lidí ke koním, především však v kvalitě lidí, kteří s nimi pracují. S tím úzce souvisí i problém nedostatku kvalitních pracovních jezdců. Pracovní jezdec je ten, který o koních něco ví a trenérovi řekne co a jak. Trenér pak může mít třeba 200 koní a o každém ví, co dělá. Každý trenér má v zahraničí asistenta, který mu dá přesné informace a na kterého se může spolehnout. To u nás není. Ten kdo je šikovný, tak se sebere a jde do zahraničí. To je na jednu stranu dobře, protože většina lidí se časem vrátí a přijdou se zkušenostmi, které u nás zúročí.

Je nějaký český chovatel, kterého uznáváte?
Já jsem taková samostatná jednotka, samorost. Nikoho nenavštěvuju, nikoho nekritizuju. Každý by si měl rozvážit, jestli má tolik peněz, aby své koně uživil. A slušně uživil. Aby byli koně v perfektním stavu a ne jen živořili. Pokud nejsou koně v perfektním zdravotním stavu a nejsem schopný jim takový servis zajistit, nemůžu chov anglického plnokrevníka dělat. Plnokrevník není žádný lední medvěd, aby byl od rána do rána venku.

Wallace - leden 2013 (foto: Lenka Lojová)