Přesně 568 stran, více než stovka dobových výstřižků a dokumentárních fotografií, mravenčí práce trvající přes pětadvacet let, která se přetavila ve výjimečnou knihu, a to nejen rozsahem a obsahem, ale i neotřelým grafickým pojetím. Jak vznikala publikace Dostihy o modrou stuhu, mapující historii nejprestižnějšího rovinového dostihu, který si přeje vyhrát každý žokej, trenér a majitel dostihových koní? Co bylo při její tvorbě nejobtížnější a našla se i chvíle, kdy tento projekt šel tzv. k ledu? Na to vše nám odpověděl autor díla, dostihový publicista, moderátor, spolumajitel dostihové stáje Kelso Stables a především skvělý člověk s rozhledem a srdcem na dlani, Martin Cáp…

Martine, kdy poprvé tě napadlo, že budeš psát knihu o Derby?

V roce 1998.  Tedy v roce, kdy jsem v 16 letech publikoval svůj první článek v tehdejším časopise Turf Magazín. Od začátku mě totiž kromě koní, jedinečné atmosféry a faktu, že dostihy se mi prostě líbí, hodně zajímala i historie. A byť jsem tehdy hltal vše, co se kde psalo, neznal jsem ji ještě tak dobře, a proto pro mě tenkrát ta historie měla nádech tajemna. Tajemna, které je podle jednoho okřídleného citátu Alberta Einsteina hnacím motorem pokroku.

A něco na tomto citátu určitě bude, protože i tebe motivoval nedostatek informací a neznalost příběhů jednotlivých derby-vítězů k mnohaleté badatelské misi, jež byla podpořena i prostředím, v němž jsi vyrůstal…

Hodně inspirativní bylo zejména studium na rakouském gymnáziu, které jsem navštěvoval. Nejenže to bylo dvoj- až trojjazyčné gymnázium, ale učitelé nás hodně podporovali i v těch věcech, které jsou teď úplně normální. Jako studenti jsme měli různé projekty, třeba jsme se vydali do domova důchodců, abychom pod vedením našeho třídního mohli interviewovat životní příběhy jednotlivých seniorů. To, co už je nyní bráno jako standardní součást výuky, tehdy bylo nové a objevitelské…

Vraťme se ale ke knize – začal jsi sbírat materiály a pídit se po podrobnostech z historie Derby, z jakých pramenů jsi čerpal?

Začal jsem se shánět po starých časopisech, jako byly bulletin Turf a Dostihové zpravodaje, začal jsem chodit i do knihovny, přičemž jsem se nemohl dočkat osmnáctých narozenin, kdy jako hrdý majitel průkazky budu moci pokračovat v objevování v Národní knihovně v Klementinu. Vždycky, když jsem viděl ve starých časopisech a knížkách něco o Derby nebo jeho přímých aktérech, tak jsem si to založil a už tenkrát jsem začal obcházet pamětníky. Několik dlouhých odpolední jsem třeba strávil u pana Jaromíra Bohuňka, který tenkrát bydlel na Jižním Městě, bylo mu už víc než 80 let, byl velmi nemocný a evidentně osamělý. S dostihovým sportem byl spojený tím, že mu do schránky chodily předplacené domácí a zahraniční tiskoviny. Jen občas se stalo, že ho navštívil některý z jeho dostihových přátel.  Když jsem tam tehdy jako osmnáctiletý kluk přišel, začal mi nadšeně vyprávět. Přesně si pamatuji, že jednou jsem přišel v deset hodin dopoledne a odcházel v sedm večer. Jeho vyprávění jsem si nahrával na velký, tehdy ještě kazetový diktafon, a pak doma přepisoval. Srandovní bylo, že když se on dostal do vypravěčského ajfru, (asi bych měl říct, že čtenáři starých dostihových tiskovin ho budou znát pod pseudonymem Mirek Bojar), začal mi vyprávět úplně jiné věci, než na které jsem se ptal. A když se po dvou větách o daném tématu odrazil někam jinam, už ho nešlo vrátit zpátky. V jeho společnosti jsem strávil spoustu hodin, které mi rozšířily dostihové obzory. A takových případů bylo více.

Ověřoval sis už v té době, zda vše, co ti pamětníci vyprávějí, se skutečně tak událo?

V té době ne, ale později jsem zjistil, že lidská paměť má svá omezení a poznali to už mnozí z nás – někdy by člověk i přísahal, že to takhle bylo, a pak se koukneš a při ověřování v dobových pramenech zjistíš, že to až tak úplně neodpovídá. Samozřejmě v těch 16, 18, 20 letech jsem měl pocit, že všechno, co mi lidé vyprávějí, je stoprocentní pravda a nic než pravda a až později jsem dospěl k metodě, že každou věc, kterou se dozvím, musím protáhnout velkým ověřováním. Ale i vzpomínky, byť nepřesné, jsou svým způsobem důležité, protože zprostředkovávají atmosféru. Atmosféru, která společně s osobním pohledem člověka umí obohatit text úplně stejnou měrou jako fakta.

Návštěvami u pamětníků a svou novinářko-fotografickou činností jsi pomalu a jistě pronikal za kulisy dostihového sportu. Jaký to byl pocit?

Když je člověk mladý turfman, a to ty budeš taky znát, po ničem netouží tolik jako proniknout do zákulisí. A dneska mi to říkají lidé, diváci zvenčí, třeba o generaci mladší než my, kteří se zajímají o sport, že mi závidí to, že se s každým znám a patřím do té „zasvěcené společnosti“. A přesně takhle jsem to měl já. Hrdiny mého dětství byli komentátor Miodrag Mertha nebo třeba novinář Jiří Křepelka. S ním jsem se stihl i skamarádit a dokonce mi nabídnul i tykání, což byla pro mě velká věc. Relativně těsně před jeho smrtí, po mnoha letech přemlouvání, jsem ho dokonce přesvědčil, aby zavzpomínal, takže i nějaké Jiřího vzpomínky jsem zachytil a využil v knize.

Kromě sbírání historických materiálů jsi pravidelně přispíval do měsíčníku Turf Magazín, a to nejen textem, ale i fotkami. Jaké bylo první Derby, při němž jsi fotil mezi ostatními profesionály?

To si pamatuji přesně, byl to rok 1998, kdy mi Tomáš Hora a Jirka Zlámaný, v Chuchli už tehdy velká dvojka, dali průkazku ke vstupu do dráhy za publikované fotky v Dostihovém programu. To Derby vyhrál Temirkanov s Dušanem Andrésem, a na to rozechvění, kdy jsem byl poprvé na dráze, si pamatuju dodnes. Stejně jako na setkání s fotografy Markem Skálou a Otakarem Kroužeckým, což byli skvělí lidé, s nimiž jsem se poměrně rychle spřátelil. Ač byli o několik generací starší, nás mladé neuvěřitelně podporovali. A také si pamatuji své první faux pas, kdy mi Katarína Mišíková přímo na dráze vynadala, že má na doběhové fotce Zlatého poháru moje záda...

Tehdy se ještě fotilo na kinofilm, a tak každé ztracené políčko mrzelo o to víc…

Nebylo to jako dnes, kdy lidi nacvakají plnou paměťovou kartu. Já jako student jsem velmi pečlivě zvažoval, kolik kinofilmu si koupím, jestli 36 nebo 24 políček, a jak s tím budu hospodařit. A pak následovalo napínavé čekání na vyvolání filmu. Já chodil do dnes již neexistující sběrny Na Příkopě, vedle Dětského domu, kde měli otevřeno i v neděli. A právě nedělní otevírací doba inspirovala tehdy Mílu Vlčka z Turf Magazínu k tomu, že Ray Of Lightovo Derby (1999) vyjde už v červencovém čísle. To bylo něco přelomového. Naprosto přesně si vzpomínám, jak jsem tehdy sprintoval na Příkopy, kde garantovali vyvolání filmu do hodiny, což kolidovalo se zavírací dobou, a pak následně utíkal s hotovými fotografiemi za Mílou, který je rychle skenoval, časopis si sám lámal a nosil do tiskárny. To, co je pro nás dnes běžná rutina, že článek píšeme v den dostihu, bylo tehdy mimořádné.

Tvá kniha o Derby, která vyšla letos v lednu a nese název „Dostihy o modrou stuhu“ má i při svém objemu a váze téměř 2,7 kilogramu pro čtenáře velmi příjemný volný koncept, kdy text doplňují různé zajímavosti a dokumenty. Byl tento vzdušný styl jasný od začátku, nebo byla původní představa o podobě knihy trochu jiná?

Tento koncept vznikal pozvolna. V roce 1998, kdy jsem založil svůj první šanon, jsem byl na začátku kariéry a, upřímně, o novinařině jsem toho moc nevěděl. Vymyslet tedy koncept takové knížky, to se prostě nedalo. Nicméně na přelomu milénia jsem si prostřednictvím programu, který uměl lámat textové bloky, vytvořil maketku, která se postupně vyvíjela. Vím, že původně jsem si myslel, že vrcholem všeho bude, když o každém ročníku Derby bude jedna strana textu s jednou až dvěma fotkami. Kolem roku 2009 už byl koncept vymyšlený, ale celou dobu jsem vlastně nevěděl, co bude nebo nebude možné. Výsledná podoba je dílem grafičky Barbory Solperové, protože bylo opravdu neuvěřitelně těžké všechno tam nacpat.

Tvá původní představa, že se svou knihou přiblížíš k zahraničním vzorům co nejvěrněji, vzala za své…

Když jsem byl mladý, snil jsem o tom, že má kniha bude jednou vypadat jako podobné anglické a německé publikace Michaela Churche, Rogera Mortimera a nebo Haralda Siemena. Nicméně postupně jsem doputoval k vlastnímu tvaru, což je samozřejmě dobře, protože to poslední, čím člověk chce být, je plagiátor. 

Jakého materiálu, použitého v knize, si autor nejvíce váží? Pro které období z historie má slabost kvůli půvabnosti ve vyjadřování? A uvažuje už nyní o dotisku? Právě to a ještě mnoho dalších zajímavostí se dozvíte v pokračování tohoto rozhovoru, už příští týden na Dostihovém světě. 

foto: Irena Cápová, Jana Syručková a archiv Martina Cápa