Přesně 568 stran, více než stovka dobových výstřižků a dokumentárních fotografií, mravenčí práce trvající přes pětadvacet let, která se přetavila ve výjimečnou knihu, a to nejen rozsahem a obsahem, ale i neotřelým grafickým pojetím. Jak vznikala publikace Dostihy o modrou stuhu, mapující historii nejprestižnějšího rovinového dostihu, který si přeje vyhrát každý žokej, trenér a majitel dostihových koní? Co bylo při její tvorbě nejobtížnější a našla se i chvíle, kdy tento projekt šel tzv. k ledu? Na to vše nám odpověděl autor díla, dostihový publicista, moderátor, spolumajitel dostihové stáje Kelso Stables a především skvělý člověk s rozhledem a srdcem na dlani, Martin Cáp…

Jakého materiálu, použitého v knize, si autor nejvíc váží? Pro které období z historie má slabost kvůli půvabnosti ve vyjadřování? A uvažuje už nyní o dotisku? Právě to a ještě mnoho dalších zajímavostí se dozvíte v pokračování 1. dílu rozhovoru.

Během téměř pětadvaceti let, kdy jsi na knize pracoval, se ti podařilo získat řadu i velmi unikátních materiálů. Kterého z nich si nejvíc ceníš?

To je strašně těžké říct, protože při tom množství stran, se tam kombinuje několik věcí. Jednak jsou tam ty soudobé texty o Derby, které samozřejmě jsou můj pohled na ty události. Ale od začátku jsem věděl, že to musím nějak oživit. Když čteš třeba beletrii, všichni čekáme na dialogy, na přímou řeč, protože to oživí. A to je v publicistickém líčení těžké. Takže jsem použil jak citace pamětníků, tak i citace z dobového tisku, protože se mi to jednak líbilo a jednak jsem to odpozoroval ze zahraničních vzorů.

Které období tě z tohoto pohledu nejvíc oslovilo?

Hlavně první republika, ta je velmi půvabná právě i tím slovem. Musím říct, že v knize je hodně ukázek z dobového tisku, které nejsou objevné svým obsahem, ale líbí se mi atmosférou. Třeba v roce 1937 první dostihová novinářka, paní, která se podepisovala pod pseudonymem Ardita (ve skutečnosti to byla manželka armádního důstojníka Jaroslava Kadainky) a pod tímto pseudonymem psala i do módních žurnálů a do časopisů jako třeba Jezdec a chovatel nebo Dostihový a jezdecký sport, dala dohromady sugestivní reportáž z Derby, ale ne z pohledu toho dostihu, to vůbec, ale vyprávění, o tom, jak na závodišti korzují dámy v kloboucích a generálové v uniformách. A to je strašně roztomilé a hezké.

V tvé knize najdeme i citace z článků tvých novinářských kolegů…

V pozdějších dobách jsem zjistil, že by bylo také dobré poklonit se a nějakým způsobem ocenit i práci kolegů. A to jak předchůdců z řad dostihových novinářů, tak i současníků. Proč? Protože každý udělal svůj kus práce a je to hlavně o připomenutí detailů. To, že je i dneska najdeš, za to vděčíme kolegům novinářům – Petrovi Guthovi, Miloslavu Vlčkovi, Petrovi Malíkovi, Petrovi Feldsteinovi, Alešovi Pohořalovi a řadě dalších. I proto mi přišlo hezké jim symbolicky poděkovat citacemi z jejich textů. Nechat je vypovědět o atmosféře časů, které zažili. Mým cílem, který se splnil, bylo, aby se v knize našli všichni – od Přemysla Neumanna, Radovana Šimáčka či Zdeňka Nebeského až po výše vyjmenované kolegy.

Když člověk píše knihu tolik let a ročníky přibývají, nevyhne se přepisování a rozsáhlejším úpravám. Jak ses s tímto vyrovnával?

Jsou tam texty, a to nepřeháním, které byly třeba dvacetkrát přepsány. První ročník Derby jsem napsal už před dvaceti lety, ale jak se vyvíjel můj novinářský rukopis, ale i to, co jsem ještě dokázal zjistit, tak jsem to různě doplňoval, přepisoval, upravoval, takže půlka knihy je mnohokrát přepsána a ta druhá je nahozená až v posledních deseti letech. Taky mi to tzv. rostlo pod rukama, protože v roce 1998, kdy jsem začínal, nebylo ročníků 103, ale jen 78, a každý ten rok, co se ta kniha nestihla dodělat, znamenal práci navíc.

Má-li člověk hodně zajímavého materiálu, může s ním na jednu stranu čarovat, nicméně musí se naučit i škrtat. Tipuji, že právě to bylo hodně obtížné…

Bylo to strašně těžký. S odstupem času těžší než jsem si dokázal kdy představit. Když toho máš nasbíráno hodně a máš z toho vydestilovat nějakou tresť, údernou a nezkreslenou, vystihnout tu spoustu materiálu na dvou stranách, to je skoro nemožné. A v tom spočívá úpornost té práce. Že jsem třeba nasbíral tlustou složku o příslušném Derby, nebo jezdci a teď jsem musel tu složku zpracovat, udělat si z ní výpisky, posoudit co je podstatné, co naopak spadne pod stůl, a pak to napsat. A výsledný text ještě cizelovat. Já myslím, že nikdy jsem na ničem nepracoval tak pečlivě a poctivě jako na této knize. Kromě textu byly samozřejmě samostatnou kapitolou fotky a ilustrace. Obrovská část se do knihy nedostala a byly ročníky, kdy jsem si opravdu zoufal, že nádherné fotografie, které jsem tam za každou cenu chtěl mít, se prostě nevešly.

Byla někdy doba, kdy sis říkal, že už své snažení vzdáš a kniha světlo světa nespatří?

Z těch pětadvaceti let nejmíň dvacet let jsem nepochyboval, že ji jednou vydám. Ale když přišel covid, kdy ceny papíru a tisku vystřelily do nebes, tak to byla chvíle, kdy už jsem si hodně zoufal. Plus to, že to byl stále jen volnočasový projekt a bylo nutné vedle toho pracovat. Ve chvíli, kdy se nám narodilo druhé dítě, tak stále častěji docházelo k momentům, kdy jsem tloukl hlavou do zdi a říkal si: „To není možný, já to snad už fakt nedodělám…“

Tvá kniha má po dvou měsících spoustu pozitivních ohlasů a pomalu mizí zásoby ze skladu. V případě, že by to takto šlo dál, uvažoval jsi už o dotisku?

Uvidíme. Je to samozřejmě i záležitost vydavatele, a tady musím velmi poděkovat Martinovi Bláhovi a jeho firmě Maentiva Management a. s., která vydání zaštítila. V zásadě bych řekl, že dotisky se dělají, když vyprodáš původní náklad, a tam ještě nejsme. Za dva a půl měsíce jsme prodali polovinu výtisků, takže ještě něco máme a až začne sezona, nějaké knihy určitě ještě budou. Nicméně samozřejmě bych byl rád, kdyby dotisk byl. Naše grafička Barbora, která je velmi žádaná a ve svém řemesle hraje první ligu, říkala, že dotisk se ve vydavatelské branži považuje za metu úspěchu. Jestli k ní dospějeme, to je zatím ve hvězdách. Nicméně já už teď mohu říci, že jsem rád za každou prodanou knížku a vážím si každého jednoho člověka, který si ji koupil. Těší mě i hezké ohlasy a zbytek se uvidí. Určitě bych ale upozornil „váhavé střelce“ mezi zájemci, že ta kniha není v knihkupectvích, takže opravdu jedinými dvěma způsoby jak se dá pořídit, jsou online přes e-shop www.cupto.cz nebo v sezóně na pražském závodišti. 

foto: Tomáš Cáp, Tomáš Holcbecher, Stanislav Mikule, Frank Sorge a Irena Cápová