Dvojnásobná amatérská šampiónka, jež před třemi lety zamířila mezi profesionály, se letos v dubnu stala první Češkou, která vyhrála black-type dostih a před týdnem v Mostě zaznamenala premiérový hattrick kariéry. V neděli se v sedle ryzáka Moraliste pokusí, jako jediná žena na startu Velké jarní ceny, uspět v silné konkurenci prvního dílu klasické Trojkoruny – Sabina Mokrošová...

Sabi, zimu jste strávila, stejně jako před rokem, s Ponntosem v Dubaji. Jaké to bylo?

Minulý rok jsme se rozhodli to vyzkoušet, a protože nás mile překvapila nejen kvalita stájí, ale i vysoká profesionalita lidí, kteří se tam kolem koní pohybují, naším cílem bylo, podívat se do Dubaje znovu a třeba k Ponntosovi přidat ještě jednoho dalšího koně, který byl tam mohl běhat dostihy. To se bohužel nepovedlo, protože tamní dostihy jsou opravdu těžké a musíte mít vážně dobrého koně, abyste uspěli.

Což se vám povedlo...

Do Dubaje jsme se přesunuli na začátku prosince a hned v prvním dostihu se nám podařilo zvítězit. Bylo vidět, že je Ponntos v dobré formě, což ostatně potvrdil i v dalších dostizích. V Dubaji jsme se měli skvěle – člověk se mohl soustředit pouze na jednoho koně, kterému se mohl plně věnovat, a to v ideálních podmínkách a za přispění kvalitní péče stájového personálu.

Ponntos,držitel titulu Kůň roku 2023 v ČR, zářil nejen na arabském poloostrově, ale i nedávno v Listed v Itálii, kde jste byla v jeho sedle. Jaké to je stát se první českou jezdkyní, která vyhrála black-type dostih?

Pocit je to úžasný. Znám Ponntose perfektně z domova, a ty čtyři měsíce, kdy jsme se mohli v Dubaji věnovat pouze jemu, náš vzájemný vztah ještě utužily. O to víc jsme prožívali jeho vítězství v Miláně, kde jsem mohla být jeho jezdeckým partnerem. Bylo to pro mě jedinečné, nezapomenutelné vítězství…

A na vítěznou vlnu jste se parádně naladila i před šesti dny v Mostě, kde jste v den svých třicátých narozenin dosáhla hattricku…

Bylo to super, tři dostihy v jeden den jsem předtím nikdy nevyhrála. Když jsem vyhrála dvakrát za sebou, moc jsem si přála, aby to vyšlo ještě jednou, a tak když jsem projížděla vítězně cílem potřetí, byl to úžasný pocit. Jsem ráda, že se naší stáji podařila i první česká vítězství, protože začátky sezón obecně nemíváme silné. Už to prostě chtělo vyhrát a i já jsem uspět potřebovala, abych o sobě nepochybovala.

Nadělila jste si tedy originální dárek k narozeninám, a propos byla pak i nějaká oslava?

Oslava úplně ne, ale po dostizích jsme se všichni sešli jako obvykle a pustili si přenos podruhé. Vždy si přitom vykládáme své zážitky, dojmy a pocity a vlastně tak prožíváme celý den podruhé. Regulérní oslava bude až s rodinou na Moravě.

Váš hattrick se zrodil na mosteckém hipodromu, tedy v místě, kde se koním trénovaným v Tušimicích už několik let daří…

Do Mostu to máme kousek a slovy mého přítele Petra, je to naše závodiště, tam jsme doma, tam se nám daří. K úspěchu ale samozřejmě přispěla i aktuální forma koní.

Forma koní, kterou budete moci zúročit i v neděli ve Velké jarní ceně v Praze. Jak vidíte své šance?

Bude to těžké, protože Moraliste proti sobě bude mít hned několik hodně kvalitních koní z Francie. Myslím, že tak dobří tříletí tady dlouho nebyli, nicméně věřím, že se neztratí a nás potěší.

Kdo další z tříletých, stojících ve vaší stáji, by letos mohl na dráze překvapit?

Třeba Hingland Sweet. Má za sebou dva starty v zahraničí, debutoval v Německu v Hoppegartenu a pak byl v Miláně sedmý. Myslím, že je to dobrý kůň a měl by být vytrvalý. Pak je tu Dancing Light, vlastních odchovanec rodiny Nielanikových, který se nyní ukázal dobře v Mostě. Z klisen pak River Down, jež vyhrála vloni trojku v Praze. Nicméně Petr Foret, který byl v jejím sedle, říkal, že kvalita do jedničkových dostihů tam asi úplně nebude, tak uvidíme. Lépe by na tom měla být pravděpodobně La Latifa, kterou máme přihlášenou do Oaks. V práci chodí dobře a vypadá, že by mohla být „dokola“.

Do dostihů jste naskočila brzy po narození syna, bylo to vaše přání nebo spíš jste byla přemluvena okolím a rodinou?

Začala jsem jezdit brzy, protože jsem sama chtěla. Hodně mi pomohla Dubaj, kde jsem měla spoustu času na sebe a nemusela jsem řešit domácí práce, jako je uklízení a vaření. Zatímco dopoledne jsem trávila s Ponntosem, odpoledne jsem se mohla naplno věnovat Nelče a Šimonkovi. V Dubaji jsme byli tři měsíce, kromě krásného bydlení v apartmá, jsme měli k dispozici bazén, vířivku a fitko, ve kterém jsem mohla být každý den. U jednoho fitness trenéra jsem si koupila speciální tréninkový program pro žokeje, který využívá například i Hollie Doyle nebo Antonio Fresu. Chtěla jsem se vrátit zpátky do kondice, což se mi snad i trochu povedlo. Tělo si odpočalo, ale zároveň začalo znovu používat svaly, o kterých devět měsíců prakticky nevědělo. Je pravda, že poměrně brzy jsem začala jezdit koně v práci, ale ježdění dostihů je o něčem úplně jiném. Chtěla jsem, abych si na konci svého snažení mohla říct, že jsem udělala maximum a nic nepodcenila. Čas strávený v Dubaji mě ale posunul jak fyzicky, tak i psychicky. Ono když každý den sledujete profesionály, kteří tam jezdí, a bojují až do konce na 100 %, vám dá hodně. Nakopne vás to.

Změnilo se něco ve vašem přístupu k ježdění, poté, co jste se stala maminkou? Jste třeba opatrnější?

Myslím, že se nezměnilo skoro nic, dravost je tu stále, ježdění si užívám a chci jezdit co nejlépe.

Máte pro letošní sezónu nějaký konkrétní cíl?

Jeden velký jsem si letos už splnila, a to vyhrát Listed dostih, což se mi podařilo s naším Ponntosem. To je takový můj osobáček. Co mě teď trochu mrzí, že ho nebudu moci jezdit v Longchamp, kam je přihlášený, protože mi neobnovili včas jezdeckou licenci. Jinak před sezónou jsem si říkala, že Ladies Cup bych vyhrála ráda, a s Nelou,dcerou mého partnera Petra, která jezdí úspěšně poníky, jsme si daly za cíl, že bychom obě rády vyhrály šampionát. Ona ten Ponyligy a já profesionálních rovinových jezdců. Vím, že je to troufalý cíl, ale budu se snažit se k němu co nejvíce přiblížit. Je mi jasné, že ti dobří kluci, kteří tady jezdí, po něm také půjdou, ale já neskládám zbraně a budu bojovat také, co nejlépe to půjde.

A malý Šimonek bude určitě fandit…

Na mé narozeniny mu bylo přesně 10 měsíců. Je to človíček, který obrátil život naší rodiny na sluníčkovou stranu. Od rána se na nás směje a nic mu neschází. Je moc šikovný a máme ho všichni moc rádi. 

foto: Petr Guth a archiv Sabiny Mokrošové