Ke každému sportu patří emoce. Kromě výkonů samotných jsou tím, co nás na sportu přitahuje. Dívka, kterou vám představíme, umí ty své vyjadřovat tak, jako málo jiných – živelně a bezprostředně. I proto po „obyčejném“ učňovském dostihu 1. června 2024 a triumfu Chasmara zavládla na dráze taková radost, která se mnohdy nevidí ani u dostihů nejvyšší kategorie. Postarala se o ni Hanka Minaříková, žákovská jezdkyně, která hned svůj druhý životní start proměnila ve vítězství a jež si školu v Chuchli vybrala tak trochu stylem pokus-omyl.

Hani, začneme obligátní otázkou, proč vy a koně?

Na koni jsem chtěla jezdit odmalička, ale nikdy nebyla příležitost. I proto jsem s koňmi začínala až v 15 letech, tedy v době, kdy jsem nastoupila na Střední školu dostihového sportu a jezdectví v Chuchli.

Takže tzv. „nepopsaný list“. Proč právě na Chuchli padla vaše volba?

Na tuto školu jsem přišla úplně náhodou. V posledním ročníku na základce jsem ještě vůbec nevěděla, co by mě mohlo v životě bavit. Kamarádka se zmínila o Chuchli a já si řekla: „No, proč ne, zvířata mám ráda a nebudu muset pořád sedět ve škole, protože u koní je hodně praxe.“ Když jsem šla na tuto školu, žádná velká očekávání jsem neměla, nevěděla jsem, jestli mě to bude bavit nebo ne. Ale teď jsem moc spokojená a jsem hrozně ráda, že jsem si právě tohle vybrala.

Jak jsme zmínily v předešlé otázce, součástí studia jsou povinné praxe u trenérů. Kde všude už jste byla a co vám to dalo do života?

V prváku se mě ujal Karel Dobrovolný a měl se mnou velkou trpělivost, protože začátky byly těžké. Hodně si ho za to vážím a kdykoliv je potřeba, ráda k němu zajdu. Půl roku jsem byla na praxi v Bošovicích ve stáji Lukaracing. Dalo mi to hodně – především disciplínu a zodpovědnost. Bylo to fajn a hodně mi to pomohlo i po psychické stránce. Momentálně jsem v Okrouhle u Vocetků. Právě u nich jsem se našla a za tři měsíce, co tam jsem, vidím neskutečný posun. Dávají si na mně záležet, věnují se mi a já si toho hrozně moc vážím. Cítím z jejich strany velkou podporu a dá se říct, že pro mě dělají první poslední…

Svůj první start jste absolvovala 12. května letošního roku v sedle Notexe. Jaké to bylo?

Byla jsem nadšená, že mohu jet, ostatně čekala jsem docela dlouho. A i když jsem dojela jako poslední, zase mě to o kousek posunulo. Postavila jsem se k tomu čelem a dalo mi to ještě větší motivaci bojovat.

Po posledním místě, přišlo v dalším startu místo první, jaké byly bezprostřední dojmy po minutí cílového mezníku?

Do dostihu jsem nastupovala bez trémy a hrozně jsem se těšila. Na to, že jinak jsem docela stresař, v dostizích to tak není. Když jsem projela cílem, vůbec jsem netušila, kolikátá jsem dojela. Až když jsem jela nazpátek, kde na mě čekali Kája Hrošková a Vašek Vocetka, oba nadšení z mého vítězství, propukla neskutečná radost. Byla jsem ráda, že je mám po svém boku, a hlavně, že jsem to zvládla.

Alfou i omegou dostihových jezdců je nízká hmotnost, dá vám práci si ji udržet?

Váhu mám tzv. zadarmo, nemusím se skoro vůbec hlídat. Když bych měla jezdit méně kilogramů, omezila bych jídlo jen na snídaně a obědy a vím, že uvážím.

Na škole dostihového sportu studujete teprve druhým rokem, nicméně už nynímáte asi nějaký profesní cíl, něco, co byste ráda dokázala…

Chtěla bych se co nejdéle udržet v dostihovém světě, který mě baví. Vím, že je dost co zlepšovat, i proto jsem v sedle každý den a učím se, abych to dotáhla daleko. Neumím přesně říct, kolik bych ráda v budoucnu vyhrála dostihů, hlavně když budou jezdecké příležitosti. Po škole bych ráda zůstala v dostihové stáji, kde působím, zatím nemám v plánu nic měnit.

Bavily jsme se o škole, o práci, ale ještě jsme neotevřely otázku volna. Co vás baví, když máte chvilku čas?

Moc volného času nemám, ale když se najde, snažím se věnovat především sobě. Sportuju, chodím běhat, jezdím na kole nebo na bruslích. Nebo jdu jen tak ven s kamarády.

foto: Tomáš Bernat, Pavla Pechmanová a archiv Hanky Minaříkové