Je jí patnáct let, narodila se ve znamení Panny a má ráda sport, který společně s koňmi vyplňuje veškerý její volný čas. Na českých, ale i německých drahách se objevuje druhou sezónu a ze šestnácti absolvovaných startů zatím vytěžila sedm tabulových umístění a jedno vítězství. Vítězství, které se zrodilo před čtrnácti dny v Karlových Varech v sedle svěřenkyně Jiřího Brože, hnědky Aniely a udělalo radost mladé amatérské jezdkyni Elišce Fialkové i její mamince, která za jejím zájmem o dostihový sport stojí.

Eliško, jaké byly vaše začátky u koní?

U koní se pohybuji odmala. Občas mě mamka vzala k paní Faltové do Bezděkova, kde mě i svezla. Aktivně jsem začala jezdit až v dostihové stáji Zámek Domoradice, kde jsme dříve působili. Začátky byly krušné, na koních jsem se bála a odmítala jezdit, ale časem se vše otočilo. Jako první mě zajímaly parkury, kterým jsem se ale věnovala jen chvilku a brzy změnila názor. Dostihy mě chytly hned po prvním kentre na dráze a pak už to šlo postupem času samo. U rodičů jsem si vyprosila poníka, se kterým jsem absolvovala tři dostihy poníků. Chvilku mi to s ním vydrželo, ale velcí koně byli pro mě přednější.

Dostihový křest na „velkém koni“ jste absolvovala vloni v říjnu v Mostě na zkušeném Top Gunovi…

Důvěru mi dal Jirka, ale hlavně rodina Rulíčků. Stres jsem měla, vše jsem pořád dokola probírala s Jirkou, který musel na poslední chvilku odjet na badenskou dražbu. I tak mi byl velkou oporou. Řekl, ať se z toho „nepos*ru” a svůj první dostih si hlavně užiju. A moje dojmy? Vše jsem si moc užila, jen než jsem se rozkoukala, byla jsem v cíli. (smích)

Jak z vašeho vyprávění vyplývá, trenér Jiří Brož, u něhož působíte, je vaším velkým rádcem i oporou. Aktuálně nejenže změnil působiště, ale přibylo i koní v tréninku. Jaké jsou podle vás přednosti a specifika této stáje a máte mezi koňskými obyvateli některé, o nichž by se dalo říct: to jsou moji nej?

Na jaře 2023 jsme se přestěhovali z Domoradic do Krabčic za lepšími tréninkovými podmínkami. Máme zhruba třiadvacet dostihových koní. Jezdím denně, ale každý den je to jiné. Někdy mám šest lotů někdy taky jen dva, záleží na tréninkovém plánu. Specifikem této stáje určitě je, že máme super majitele, kteří po dohodě dávají šanci mladým jezdcům. Mám moc ráda všechny naše koně, každý je něčím jedinečný, ale pár větších oblíbenců tam samozřejmě je. (smích).

Každý, kdo v nějakém odvětví začíná, má zpravidla vzor, ke kterému by se rád přiblížil. Kdo je tím vaším?

Vyloženě, že bych měla nějaký jezdecký vzor, se říct nedá, ale v Německu se mi líbí, jak někteří žokejové jezdí např. Bauyržan Murzabajev, Andrasch Starke nebo Sibylle Vogt. Z každého se snažím kousek si vzít.

Váš premiérový triumf přišel před dvěma týdny ve sprinterském Memoriálu Josefa Dolejšího na 1000 metrů. Jaké byly bezprostřední dojmy?

Aniela je šestiletá kobyla stáje Ladies Racing, které dlužím velké díky. Tento rok odběhla v Německu tři starty a vždy dokončila na dotovaných pozicích. Do tohoto dostihu jsem tedy šla už více v klidu. Věděla jsem, že mám hodnou a zkušenou kobylku, která si vše udělá sama, stačí jen jí naslouchat a splnit ordre od Jirky. V dostihu byl i její stájový kolega Steppingstone, kterého jezdil Tomáš Roman, naše stájová jednička, i proto jsem dostala šanci si na Anielu sednout. Dostih měla klidný a 400 metrů před cílem zabrala. V té chvíli jsem věděla, že vítězství je naše. Emoce přišly až při přicválání k vodiči (majitelce). Že jsme vyhrály, jsem si definitivně uvědomila, až když jsme šli na předávání cen a všichni mi gratulovali.

Plánujete se věnovat koním i v budoucnu a třeba i profesionálně?

Ještě přesně nevím, co bych chtěla dělat za práci, ale vím, že u koní se pohybovat v nějaké roli budu. Už jen kvůli mamce a Jirkovi, kteří koňmi žijí. V současné době se do toho snažím dávat vše a tak ani žádné jiné hobby pořádně nestíhám.

Přesto, když se najde volná chvilka, čím se bavíte?

Ráda si zacvičím, jdu si zaběhat nebo něco podniknu s kamarády.

Zatím jezdíte jako amatérka, máte nějaký konkrétní cíl, čeho byste ráda v dostihovém sportu dosáhla?

Ráda bych se víc prosadila a jednou jezdila Fegentri dostihy, nicméně vím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu.

Dlouhou cestu, kterou může pozitivním způsobem ovlivnit i to, že práce jezdíte bok po boku jednoho z největších tuzemských talentů, žákovského jezdce Tomáše Romana…

Tomáš je nejen nesporný talent, ale zároveň kluk, který stojí nohama na zemi. Často mi radí a učím se od něj. Váhově jsme na tom stejně, a tak většinou i rychlé práce jezdíme spolu.

A spolu možná časem zamíříte i za hranice sbírat zkušenosti. Je to v současné době aktuální a která země vás láká?

Už jsem byla na týden v Rakousku u Markuse Geislera a jezdila jsem už i u Petera Schiergena. Zatím máme doma tolik koní, že zahraničí musí počkat. V příštích letech bych ale určitě ráda vyzkoušela i jiné tréninkové centrály, ať už v Německu nebo ve Francii.

Foto: Marcela Kozová, Bohumil Křižan a Jana Syručková