Svou postavou a vzhledem patří spíš do světa modelingu než ke koním. Nicméně právě u nich, přesněji v tušimické stáji rodiny Nieslanikových, tráví nejvíce času a nejvíc ji to tam baví. Kohože vám představíme tentokrát? Pozvánku do našeho rozhovorového okénka přijala a milým hostem byla nekorunovaná královna druhých míst (z osmi životních startů jich má na kontě pět), studentka druhého ročníku gymnázia a nadšená amatérská jezdkyně Kateřina Bílková.

Katko, ne každému se poštěstí mít koně doma, vy ale právě tento případ jste…

Ano. Ke koním jsem byla vedena odmalička, u domu máme stáj pro čtyři koně, přičemž tři jsou po dostihové kariéře a zbývající box obývá Holandský teplokrevník.

Tipuji tedy, že v sedle jste prakticky odmalička…

Dá se to tak říct. Už ve čtyřech letech jsem začala chodit na tréninky s poníky. Šlo o různé soutěže, nic vyhraněného, myslím tedy, že to byl skvělý start do světa koní. Těmto soutěžím jsem se věnovala až do roku 2022 a své úsilí jsem zakončila získáním základní licence pro parkury a drezúru. Licenci jsem si dělala proto, abych ji měla, kdybych jednou chtěla vyrazit s našimi koňmi na závody.

Od drezúry a parkurů jste ale poměrně rychle „zběhla“ k dostihům, jak k tomu došlo?

Má to na svědomí má mladší sestra. To ona vymyslela, že budeme chodit do dostihové stáje, a tak když jsme byly na dostizích v Mostě, dohodly jsme se s Nieslanikovými a začaly k nim spolu dojíždět. V té době bylo mým snem, abych jednou mohla vodit dostihového koně v paddocku. Nic víc, nic míň. Že bych jednou jezdila dostihy, to mě upřímně ani nenapadlo.

Nicméně několik let jste jezdila dostihy v rámci oblíbené Ponyligy…

Vždycky jsem si říkala, že bych jednou chtěla vyzkoušet, jaké to je. A protože to bylo dobré, moc dobré, rodiče nám pronajali poničku. Původně na rok, ale nakonec z toho bylo tři a půl roku. Myslím, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat. Začali jsme všichni jako rodina jezdit na vyjížďky, a to i náš táta, který než poznal mamku, vůbec ke koním žádný vztah neměl. To ona ho posadila na kobylku, na které jezdí dodnes, protože si vyhovují. Jinak naši rodiče jsou skvělí – od začátku s námi všude jezdili, doprovázeli nás, fandili nám. Nicméně hlavním tahounem, co se koní týče, byla vždycky moje sestra.

Vaše sestra, s níž máte vztah, který vám mohou mnozí závidět…

Máme společný zájem, a tak všechno probíráme do detailu. V dostihovém prostředí jsme potkaly spoustu lidí, kteří by nám nikdy do cesty nepřišli, nebýt dostihů. A ve stáji, kde jsme, jsme hodně hodně spokojené.

Čím to je, že právě kolem stáje rodiny Nieslanikových je houf mladých děvčat, která chodí pomáhat?

Nela, dcera Petra Nieslanika je ve stejném věku jako my, takže máme ve stáji partu. Rozumíme si, často si povídáme, ve stáji nás to hodně baví, máme to tam rády. Rodinné prostředí, prostě značka ideál. Navíc to máme z domova jen půl hodiny cesty.

Nejen přítomnost Nely Nieslanikové vás však do Tušimic táhne…

Tak to samozřejmě. U Nieslanikových máme hodné koně a pracují tu fajn lidi. No a mezi koňmi je spousta oblíbenců.

Zmíníme některé z nich?

Tím prvním a asi největším je kobylka Beauty Approach. Jezdím ji prakticky od hříběte a moc mě potěšila, když vloni jako outsiderka vyhrála České Oaks. Dalším je třeba Alzir, což byl vůbec první kůň, se kterým jsem cválala na dráze. Ráda mám i dvouletou Miss Of Change nebo River Dawn, s níž jsem vyhrála svůj první dostih. Je to sice dost temperamentní, ale jinak hodná klisna.

Než se budeme věnovat vašemu premiérovému vítězství, zajímají mě dojmy z prvního startu mezi „velkými koňmi“. Jaké to bylo ve srovnání s Ponyligou?

První start? Ten byl v září na klisně Trezy Lady. Dostihem mě sama provedla, jak nejlépe mohla. Mým jediným úkolem bylo, abych jí to moc nepokazila.

V poměrně krátké době následovaly další starty a sezónu jste zakončila s unikátní bilancí – tří druhých míst ze tří pokusů. Byla někdy chvíle, že jste si říkala: „Dnes už to musí klapnout.“?

To byl můj třetí dostih, ve kterém jsem shodou okolností jezdila opět Trezy Lady. Už už to mohlo být, ale v cíli mě prostě a jednoduše ostatní přejezdili.

Před necelými dvěma týdny jste poprvé naplno bodovala v Mostě. Přišla vítězná euforie hned, nebo až se zpožděním?

Kdy jsem si uvědomila, že jsem vyhrála? Když jsme projížděli cílem, ani když jsme cválali zpět, nemohla jsem tomu věřit. Ptala jsem se vodičky, jestli jsem opravdu vyhrála, a když mi to potvrdila, byla jsem strašně ráda, že to vyšlo. Ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli všem ze stáje, za to, že mi dali šanci, že mi věřili, podporovali mě. Tomu, že jsem vyhrála, v podstatě nevěřím ani teď, dochází mi to tak nějak postupně.

První životní triumf by se měl řádně oslavit, už něco takového proběhlo?

Hned jak jsme přijeli z Mostu a složili koně do stáje, mě postříkali šampáněm, a pak jsme s rodiči a rodinou Nieslanikových seděli před stájí a povídali si dlouho do noci. Bylo to nezapomenutelné.

Tomu věřím. Je vám 16 let a jste opravdu hodně vysoká. Jaký je váš fígl, jak ujezdit jen 52 kilogramů?

To, že jsem opravdu hodně vysoká, mi často připomínají i rodiče. Váha je zatím v pořádku, jen před dostihem v Karlových Varech, když jsem se obávala, abych danou hmotnost ujezdila, jsem jedla střídměji než jindy. Jinak hodně pracuji na své kondici. Dost mi dává práce ve stáji, kde jezdím denně a někdy třeba i pět lotů. Večer chodím běhat, a když jsem doma, jezdím na kole nebo na bruslích. Když vím, že pojedu dostih,čtrnáct dní makám tak, abych si pak mohla říct, že jsem udělala opravdu vše, co se dalo.

Máme za sebou prázdniny, dobu dovolených. Byla jste někde s rodiči?

S rodiči jezdím v zimě lyžovat, ale léto trávím prakticky celé u Nieslanikových, kromě jednoho týdne. Doma se většinou stavím jen na otočku pro čisté věci. I během roku se snažím práci ve stáji skloubit se školou, tak aby to pěkně vycházelo. V Tušimicích máme kde přespat, a tak člověk nemusí řešit přesuny mezi domovem a stájí brzy ráno a pozdě večer. Navíc je mi tady dobře, ostatně většina mých přátel, je právě odtud.

Jste mladá, v dostihovém sportu se teprve rozkoukáváte. Máte už nějaký cíl, ke kterému směřujete, nebo je na něj zatím brzy?

Nemám žádný konkrétní cíl nebo sen. Ráda bych každého koně, kterého dostanu, odjela na sto procent, abych měla ze sebe dobrý pocit. Abych si byla jistá, že jsem udělala vše, co se dalo pro vítězství udělat. Kdyby se mi tohle povedlo, byla bych spokojená.

A váš plán v dlouhodobějším horizontu? Uvažujete třeba o tom, že byste se koním věnovala profesionálně?

Chodím do druhého ročníku na gymnáziu, ráda bych pak šla na vysokou školu a našla si nějaké sedavé zaměstnání. Abych měla finance a energii na dostihové koně, protože, upřímně, když jste na nohou od rána, a večer už občas přijde chvilka, kdy jste unavení a nic moc se vám nechce. Ráda bych tedy z koní měla stále jen radost a potěšení.

foto: Marcela Kozová, Pavla Pechmanová a Bohumil Křižan