Narodila se v Neratovicích, má ráda červenou a černou barvu a co se týče jídla, miluje netradiční kombinace. Ke koním ji to táhlo odmalička a u manželů Jany a Antonína Manových na Pavlině Dvoře našla nejen zázemí, ale i podporu v cestě za svým snem. Nenápadná drobná blondýnka, letos zažívající zatím svou nejúspěšnější sezónu, kterou navíc zdobí čerstvé vítězství ze závěrečného mítinku v Mostě.

Irenko, začneme tradiční otázkou, co vás přivedlo ke koním?

Moje cesta ke koním byla náročná. Nikdo z rodiny neměl s koňmi ani vzdáleně nic společného, já je ale obdivovala odmalička. A tak jsem rodiče několik dnů a později i týdnů prosila, aby mě vzali do nějaké stáje. Trvalo to tak dlouho, že nakonec povolili a pro svůj klid mě odvedli ke koním do vedlejší vesnice. A tak to všechno začalo. Tenkrát nikdo z rodiny nevěřil, že u koní zůstanu, protože předtím jsem nikde déle než týden nevydržela.

Cesta do dostihového sedla vede většinou přes parkury, někdy i drezúru či voltiž. Jak to bylo u vás? Proč právě tento adrenalinový sport dostal zelenou?

O dostihy jsem se upřímně začala zajímat úplnou náhodou. Ve hřebčíně, kam jsem poctivě docházela od devíti let každý den pomáhat, byli i dostihoví koně. Učila jsem se jezdit na poníkovi, a když už jsem na něm zvládala i spoustu různých věcí a hloupostí okolo, dostala jsem otázku, na co bych se vlastně chtěla zaměřit–jestli na parkur, nebo na dostihy. Do té doby jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, i když k dostihům mě to nějak podvědomě táhlo…

Jak to bylo dál?

Když po mně trenér chtěl odpověď, byla jsem pod tlakem a nedokázala se rozhodnout. Nakonec jsme si s kamarádkou střihly a vyhrály dostihy. Je to až k smíchu, co rozhodlo o tom, čemu se budu v životě věnovat. Nicméně teď už vím, že i kdyby tehdy padla druhá možnost, stejně bych u dostihů časem skončila.

Co vás na nich baví?

Dostihy pro mě byly vždy něco výjimečného, možná proto, že mě vždy přitahovala rychlost, síla koní a neuvěřitelný adrenalin. A já nikdy klidný člověk nebyla. Už od doby, co jsem se učila cválat a sotva se držela na koni, jsem neznala hranice a chtěla s někým závodit. Všichni mě měli jen za blázna, od kterého nevěděli, co čekat. Dostihy mě bavily a moc baví i nyní.

První start jste absolvovala 19. dubna 2019 v Lysé nad Labem, jaké to bylo?

To byl až ten druhý, protože můj úplně první dostih byl bohužel anulován. Tehdy jsem jezdila ještě jako amatér. První platný dostih, už s žákovskou licencí, jsem absolvovala na své klisně jménem Katryen. Dokonale mě provedla celým dostihem a udělala nám průběh nejlepší, jaký mohla. Na tento dostih jsem se neuvěřitelně těšila. Katryen jsem znala od narození a i díky tomu jsem z dostihu žádnou obavu neměla. Jezdila jsem koně, o němž jsem věděla, že mě v ničem nenechá. Pocity byly nepopsatelné. Skončily jsme na třetím místě a já měla neuvěřitelnou radost. Jen co jsme procválaly cílem, věděla jsem, že chci jezdit zas a posouvat se dál.

Vaše první vítězství se zrodilo také v Lysé nad Labem, ovšem o tři roky později v sedle dvouletého Didiera…

Didier běhal poprvé, tak to pro nás pro oba byla vítězná premiéra. Běhal za stáj Hons, která tímto získala taktéž své první vítězství. Bylo to krásné pro všechny. Nikdy nezapomenu na tu obrovskou a upřímnou radost, kterou jsme všichni prožívali. Tímto bych chtěla poděkovat rodině Honsových, kteří mi věřili i přes to, že Didier startoval poprvé a já neměla takové zkušenosti. Za tohle vše vděčím jenom jim. Jejich podpora, kterou mi dávali, byla neuvěřitelná. Velké díky patří zejména majiteli Didiho Antonínu Honsovi –vím, že mu toněkteří rozmlouvali, ale on si přesto stál za svým. Obrovské díky patří i jeho dceři Pavlíně, která se mnou u všeho byla a posouvala mě dál. Její podpora byla jedna z nejsilnějších. To ona mi dávala naději a sílu a říkala, ať se nikdy nevzdám. Bylo to prostě krásné...

Před 14 dny v Mostě jste dokázala zvítězit podruhé, a to v sedle Night Shine. Jak jste si to užila?

S Night Shine se mi bohužel nepovedl průběh dostihu. Všechno jsem viděla trochu jinak a udělala unáhlené rozhodnutí, kvůli kterému jsem zbytečně najela metry navíc. Právě ty mi mohly v závěru chybět… Naštěstí to vyšlo a jsem za to moc ráda, protože Night Shine jsem hodně věřila.

Night Shine, ale i ostatní koně, které jste letos jezdila, připravuje na Pavlině Dvoře Jana Manová. Trenérka, pro níž pracujete, letos bojuje o první příčku v šampionátu rovinových trenérů. V čem podle vás spočívá kouzlo koní trénovaných na Pavlině Dvoře?

U Manových jsem něco málo přes rok a nemůžu říci nic špatného. Je to stáj, ve které jsem maximálně spokojená. Náš tým není početný, o to víc ale drží při sobě. Všichni,kteří tu působí, by pro koně udělali cokoli. Ve stáji panuje přátelská nálada, všichni si pomáháme a podporujeme se navzájem.

Každého se většinou ptám i na nějakého koňského oblíbence, máte i vy nějakého?

Určitě, třeba Magical Love, kterou jsem dříve nemusela. Teď už v ní vidím úplně jiného koně. Dalšími oblíbenci jsou právě Night Shine a dvouletý Minor. U Manových jsem opravdu spokojená, protože pro mě dělají hodně. Dávají mi šance v dostizích, jsou mojí oporou. Za všechno jsem jim neuvěřitelně vděčná, jen díky nim se posouvám dál.

foto: Pavla Pechmanová a archiv Ireny Štěrbové