Narodila se v České Lípě, kde i žije a přestože teprve nedávno oslavila osmnácté narozeniny, má už konkrétní představu, kam by ráda směřovala své další kroky. Jejím snem je uplatnit se v zahraničí, na čemž už nějaký čas intenzivně pracuje. Nella Beran, žákovská jezdkyně, která hned během své první sezóny dokázala z deseti startů vytěžit jedno vítězství a šest tabulových umístění. Dívka, jež miluje italskou kuchyni, zábavu s přáteli a je součástí šampionského týmu Jany Manové na Pavlině Dvoře.

Nelli, v kolika letech jste poprvé seděla na koni?

To mi byly dva roky a bylo to na mém poníkovi. Jako větší jsem začala jezdit k parkurovým koním do Zákup u České Lípy k panu Janu Chýlemu. Ten mě naučil základy práce s koňmi, které mi daly hodně do života.

Kdy přišli na řadu dostihoví koně?

Moje první setkání s nimi bylo před čtyřmi lety v Německu. Právě tam jsem odjela na celé prázdniny k trenérovi Nedorostkovi, který mě naučil spoustu věcí týkajících se dostihového provozu. Od rychlých prací až po startování z boxů. Za to jsem mu vděčná.

I to možná přispělo k vaší volbě střední školy, nemýlím-li se…

Nemýlíte. Rozhodovala jsem se mezi Kladruby a Chuchlí. Praha zvítězila nejen kvůli lepšímu dopravnímu spojení, ale také proto, že dostihové koně už jsem předtím dělala, praxe u trenérů mě baví a škola navíc umožňuje výjezdy do zahraničí. Rodiče jsou rádi, že studuji a dělám to, v čem jsem dobrá.

V sobotu 13. dubna letošního roku jste v Mostě absolvovala svůj první start, jaké byly první dojmy?

Jezdila jsem Has D´Emru od trenéra Kalčíka a samozřejmě byla nervózní. Nevěděla jsem, co čekat, navíc v dostihu bylo hodně koní. Měla jsem tedy velký respekt, nicméně koník byl strašně hodný a zpětně to vnímám tak, že to byl ten nejlepší kůň pro mé začátky. Je to dobrý učitel a má velké srdce. Vždy, když jsem ho jezdila, byla jsem s ním do pátého místa. Jsem ráda, že mi ho trenér Kalčík půjčil.

Pět měsíců po vašem debutu jste v sedle klisny Magic Diamond slavila své první vítězství…

A byla jsem z něj hrozně nadšená. Nejen kvůli sobě, protože na sobě pracuji, ale hlavně kvůli taťkovi, který mě každý den vozí na praxe. V šest ráno, o sobotách i nedělích, za jakéhokoliv počasí. Tím vítězstvím jsem mu za to vše chtěla poděkovat. Vítězství mi navíc dalo motivaci pokračovat dál v tom, co dělám a co mě tolik baví.

Když jste do dostihu šla, tušila jste, že by to mohlo klapnout?

Holky ve vážnici mi sice říkaly, že mám velkou šanci, ale já byla pořád trochu pesimistická a počítala jsem s tím, že se může stát cokoliv, třeba, že si s kobylou nesedneme… Ona byla stoprocentně připravená, jediné, z čeho jsem měla strach, byly tedy startovací boxy – aby se tam něco nestalo. Nicméně zvládla to na jedničku a poté, co v dostihu našla místo mezi koňmi, do toho v lahovickém oblouku znovu skočila a já se pak už jen vezla do cíle. Ani jsem se neohlížela, kolik délek náskoku máme, protože jsem se bála, abych nakonec neskončila druhá. Nicméně podařilo se vyhrát, za což vděčím trenéru Fedorowiczovi a také majiteli. Jsem ráda, že mi dali důvěru a věřili, že to spolu zvládneme.

Aktuálně působíte u trenérky Jany Manové na Pavlině Dvoře. Jak dlouho už jste součástí jejího týmu a co na práci pro ni oceňujete?

U Jany Manové jsem už třetím rokem, nastoupila jsem k ní ještě předtím, než jsem šla na školu do Chuchle. Mám to k ní asi půlhodinu autem, a abych to u ní zkusila, mi doporučil Václav Janáček, když jsme se potkali v Cagnes-sur-Mer, do té doby jsem dojížděla do Lysé k Ingrid Janáčkové-Koplíkové. U Jany si nemůžu na nic stěžovat, hodně mě toho naučila a jsem ráda, že jsem pro ni mohla odjet i pár dostihů. Na Pavlině Dvoře je dobrý tým, a i když nás není mnoho, jsme silní. Ve stáji máme samé hodné koně a tuto sezónu nám to pěkně šlapalo, což bylo super jak pro motivaci v práci tak i pro ježdění dostihů.

Máte mezi svěřenci Jany Manové, kteří letos získali 17 triumfů a posunuli tak trenérku k prvnímu primátu mezi pražskými rovinovými kouči, nějaké vyložené oblíbence?

Moji oblíbenci jsou American Fly, New Moon a Sirius Red, ale já mám oblíbené vlastně všechny, nejsou koně, co by mi nesedli. Koně máme všechny hodné a dobře jezditelné.

Limitujícím faktorem většiny jezdců je jejich hmotnost, jak si ji udržujete a na čem si nejvíce pochutnáte, když je příležitost?

Váhu mám různou, někdy 57 jindy 56 kilogramů, dost mi skáče. Přes zimu se snažím zhubnout, abych mohla jezdit i menší váhy, ale nemučím se hlady. Když to půjde, tak to půjde, když ne, nic se neděje. Mým snem není jen ježdění dostihů, hlavně bych se ráda stala kvalitním pracovním jezdcem a do budoucna asistentem trenéra. A co mám ráda? Nejraději jím italskou kuchyni, hlavně těstoviny se sýrem, maso totiž nejím už devět let. Jím dost a jím pravidelně, snažím se jíst vyváženě a zdravě. Váhu si udržuji cvičením a běháním, kondici mám dobrou, protože se pořád hýbám a něco dělám. Tak aby to tak zůstalo.

U koní je to práce od rána do večera, neznající víkendy a svátky. Když se přece jen najde chvilka, co vás baví?

Ráda cestuji a objevuji nové věci, ale většinou jsem pořád u koní nebo trávím čas s rodinou a kamarády.

Každý máme v životě nějaký sen, jaký je ten váš, Nelli?

Mým snem bylo a je ježdění dostihů, když mi to váha dovolí. Pokud ne, ráda bych se stala dobrým pracovním jezdcem, výhledově asistentem trenéra. Dostihový svět už jsem trochu poznala i mimo Českou republiku, už tři roky jezdím do Německa k trenérovi Nedorostkovi a druhým rokem i na dva měsíce do Francie do Maisons-Laffitte k trenérovi Bietolinimu. A jelikož po škole nastupuji k Andreasi Suboricsovi do Kolína nad Rýnem, svou budoucnost vidím u dostihových koní v zahraničí. 

foto: Andrea Zavadilová, Petr Guth, Pavla Pechmanová a archiv Nelly Beran