Je mu sedmnáct let, studuje v Olomouci na střední škole polytechnické a jednou z něj bude autoelektrikář. Ve volném čase jezdí amatérsky překážkové dostihy a jeho snem je vyhrát každý dostih, který pojede na koni své maminky. Maminky, která se tréninku dostihových koní věnuje už sedmnáctým rokem a aktuálně v Penčicích na Přerovsku připravuje jedenáctku svěřenců. Už víte, kdo přijal pozvání do našeho rozhovorového okénka? Naším milým hostem byl vítěz Fegentri dostihu v rámci říjnového pardubického gala-mítinku Jan Ilík.

Jelikož oba vaši rodiče se v dostihovém prostředí pohybují, tipuji, že vaše začátky jsou spojeny právě s jejich stájí…

Ano, máte pravdu. Začínal jsem u nás ve stáji, kde jsme měli jezdecký klub. Ze začátku jsem chodil jen o víkendech a radši než za koňmi jsem tam chodil za děvčaty. Jinak oba dva rodiče mě, co se týče ježdění, naplno podporují, a za to jsem jim hrozně vděčný.

Svůj první start jste absolvoval vloni v Brně. Jaké byly bezprostřední dojmy?

Bylo to ve steeplechase a měl jsem obrovskou radost, že jsem dojel do cíle.

O tři a půl měsíce později jste se radoval z premiérového vítězství…

Jezdil jsem opět našeho Formana v Brně, ve stejně vypsaném dostihu, tedy steeplechase třetí kategorie na 4100 metrů. Pocity? Neuvěřitelné, měl jsem radost, že všechna ta dřina má nějaký výsledek.

V prvním roce jste absolvoval šest startů, letos se jejich počet více než trojnásobil. Co vás na dostizích přitahuje? A chtěl byste časem zamířit mezi profesionály?

Na dostizích mě přitahuje adrenalin a spojení s koněm. V budoucnu bych rád jezdil profesionálně, mám do toho obrovskou chuť. Zatím ale zůstanu amatérem, nijak mě to neomezuje.

Od začátku své kariéry se věnujete překážkovým dostihům, máte nějaký jezdecký vzor, k němuž byste se rád přiblížil? A jak berete své soupeře, cítíte vůči nim respekt?

Mými jezdeckými vzory jsou Jan Faltejsek a Jan Odložil. Když mám čas, sleduji i jak jezdí v zahraničí. A jak je beru? Moji soupeři jsou zároveň i moji kolegové, beru je jako kamarády.

Nejen mezi překážkovými jezdci máte však přátele. Vaší dobrou kamarádkou, která pod křídly vaší maminky odstartovala svou slibnou kariéru, je i novopečená rovinová žokejka Petra Zedková…

Petru mám rád, strávili jsme spolu hodně času a velice jí fandím. Je to velký talent a výborná žokejka, která toho tady ještě hodně dokáže.

A dokázat toho hodně můžete i vy, pokud při vaší výšce dokážete udržet váhu a kondici. Je to boj?

S váhou je to boj veliký, nicméně celá rodina mě podporuje, vaří mi dietní jídla a já se pak těším na zimu, až si všichni dáme svíčkovou. Co se týče kondice, snažím se chodit běhat každý druhý den a zatím ji mám výbornou.

Podle vaší postavy soudím, že vás kromě běhání baví i více sportů, a propos jak rád trávíte volný čas?

Rád snowboarduju a občas si zahraju s kamarády hokej na rybníku. Co mám rád? Mám rád, když odcházím večer ze stáje a vše je hotové. To pak přijdu domů, zapnu si na počítači hru, která mě baví, a relaxuju.

Ve stáji pomáháte denně, máte mezi koňmi, které připravujete, nějakého vyloženého oblíbence? A jaká je maminka podle vás trenérka?

Myslím, že maminka je výborná trenérka. Oceňuji hlavně její vytrvalost a píli. Vyloženého oblíbence ve stáji nemám, všechny koně mám rád stejně, ale je pravda, že velké city chovám k Formanovi. Mnoho mě toho naučil a je to spolehlivý parťák v dostihu.

Do povědomí mnohých jste se letos zapsal tím, že jste vyhrál Fegentri dostih v rámci víkendu Velké pardubické. Co pro vás toto vítězství znamená a jaký je váš dlouhodobý dostihový sen?

Vítězství mě hodně namotivovalo. Původně jsem měl jet jiného koně, takže to byla shoda náhod, že jsem vyhrál zrovna na Decameronovi. A dostihový sen? Tím mým je jezdit jako žokej pro moji mamku a vyhrát každý dostih, ve kterém bude mít koně. 

foto: Pavla Pechmanová, Monika Suchánková, Romana Nevěřilová, Tereza Bartoníčková a Dostihový spolek Pardubice