Letos absolvoval svou pátou sezónu, která mu přinesla jak nejvíce startů v kariéře, tak i nejvíce vítězství. S celkem čtyřmi triumfy získal titul slovenského překážkového šampiona, což je v jednadvaceti letech více než slibný začátek. Začátek cesty k tomu, aby se časem vyrovnal svému otci a třeba dokázal i víc než on. To je totiž jeho velké přání, stejně jako účast ve Velké pardubické. Už víte, koho jsme si pozvali na kus řeči? Naším velmi milým hostem byl mladík, jemuž nechybí odvaha, odhodlání, ale i potřebná dávka citu a empatie, Marcel Novák mladší.

Marceli, jaká byla pro vás sezóna 2024?

Byl to pro mě pěkný rok. Úspěchů bylo víc než v předchozích letech, zranění téměř žádná, jezdil jsem pro trenéry, kteří předtím asi ani nevěděli, kdo jsem. Začalo to tím, že mi pan Bodlák dal do Šuran dobrého koně. Měl jsem tedy šanci trochu se na Slovensku představit. Pak jsem tam začal jezdit pravidelně, a i pro jiné trenéry, protože byl zájem. A pak to už šlo tak nějak samo od sebe. Začalo se mi dařit a začalo se mi tam líbit. No a pak se ozval pan Štangel, že by mi chtěl dávat své koně pravidelně, nabídku jsem samozřejmě rád přijal. Mít šancového koně prakticky v každém dostihu bylo víc, než jsem očekával.

Které letošní vítězství vás nejvíce zahřálo u srdce?

Jsem rád za každé vítězství, ať je to dostih druhé nebo páté kategorie, všechna jsou pro mě cenná a udělají radost. Kdybych měl ale přece jen vybrat jedno jediné, tak asi s Dumonem Roclay, naším rodinným koněm. Dumon dobře skákal, dobře cválal, mohl jsem se na něj tedy plně spolehnout a dostih si užít. Dá se říct, že to pro nás dva byla jen taková procházka. Po dostihu mi i táta řekl, že to bylo perfektně odjeté, což mě potěšilo. A moc potěšil také Maranello Rosso. Jezdil jsem ho při jeho debutu v Pardubicích, a jsem rád, že díky němu jsem mohl na tomto závodišti vyhrát. Ježdění tam je hodně specifické a uznávají to i všichni cizinci, kteří sem s koňmi jezdí, třeba Poláci nebo Britové.

Když jsme před dvěma lety povídali, studoval jste střední záchranářskou školu v Liberci…

Tu jsem dodělal a pak nastoupil do Rabbitu. Hodně jsem se tam toho naučil, ale tím, že se stáj specializuje na rovinové koně, nebylo to po mém gustu. Odešel jsem do stáje Valencio a aktuálně působím u Radka Holčáka ve Velkých Karlovicích.

Jak se vám na Valašsku líbí?

Určitě se to s jinou stájí, kde jsem byl, nedá srovnávat. Jsem tu rok a půl a jsem tu strašně rád. Je tu krásná krajina, kvalitní skoky, koně mají kde cválat, prostě je to úplně jiné než kdekoliv jinde. V zimě, když není tolik ježdění, pracuji s lidmi, kteří jsou na zemi, a i to mě baví. Navíc jsme dobrá parta, která se baví nejen v práci, ale tráví společně i volný čas.

Právě u Holčákových začínala celá řada jezdeckých hvězd, počínaje úřadující rovinovou šampionkou Martinou Havelkovou a konče třeba slovenským objevem letošního roku Sofií Kvízovou. Je to i pro vás dobrá škola?

Radek říká, že doma mě naučili mít odvahu a dojet do cíle, což není málo, ale je zároveň potřeba pracovat na zbytku. Za čočku,co od něj dostávám, jsem rád. Učí mě jak klusat s koněm na tu a tu nohu, jak se jezdecky zdokonalovat a sladit se s koněm. To, jak je důležitý individuální přístup. Myslím, že za tu dobu, co tu jsem, jsem se naučil už docela hodně, a netýká se to jen ježdění, ale i práce na zemi.

Své vám dala určitě i dostihová škola, kterou jste absolvoval ve zrychleném módu…

Ačkoliv jsem chtěl původně do Kladrub, kam chodil i můj táta, nakonec jsem dal přednost Chuchli. Dostal jsem nabídku, že můžu dělat školu i při studiu na záchranáře, a to rozhodlo. Díky rozdílovým zkouškám jsem místo tří let mohl studovat jen rok a půl. Připouštím, bylo náročné dělat závěrečky v Chuchli i maturitu zároveň, ale dopadlo to naštěstí dobře.

Jako čerstvý absolvent Střední školy dostihového sportu a jezdectví jste letos překvapivě debutoval v Českém Derby. Jak k tomu došlo?

Zavolal mi Allan Petrlík s nabídkou, zda bych nechtěl jezdit Maxmiliána. To mi úplně vyrazilo dech, dlouho jsem tedy mlčel a pak jsem jen řekl: „Děkuji!“ Navíc jsem se nezmohl. Byl jsem hodně překvapený a moc mě to potěšilo.

Jak jste si pak samotný dostih užil?

Jezdil jsem sice outsidera, ale to si člověk nepřipouští a i tak se samozřejmě snaží o dobrý výsledek. A i když to dopadlo, jak dopadlo, byl to zážitek. Velký zážitek, který se nedá s ničím srovnat! Když poprvé projíždíte cílem a slyšíte ten řev tribun, vůbec nevíte, co se děje. A finiš? To vás ohromí, takovou atmosféru si jen zažít,je super. Jezdil jsem Derby, dostih, který chce jet každý a někdo na to třeba čeká celý život a marně. Já to štěstí měl a jsem za to moc vděčný.

Tak teď už vám zbývá jen vysněná Velká pardubická…

Moc bych si ji přál jet, nemusím nutně vyhrát, ale stačí dojet. Zúčastnit se, být u toho. Rád bych někdy jel i kvalifikaci, nebo další dostihy v rámci mítinku VP třeba Poplera, Labe, Vltavu, které jsou dost významné. Pokud se naskytne příležitost, budu moc rád.

Letošní Velká měla díky současnému doběhu i větší medializaci než v předchozích letech. Jak se líbila vám?

Byl to dost zajímavý dostih a upřímně, na začátku roviny jsem si říkal, že už to má Myšák v kapse. Nikdy bych nevěřil, že by to mohl Godfrey stihnout. Jsem zvědavý, jak to dopadne za rok a jestli budou vepředu ti, co letos.

Vyhrál jste překážkový šampionát na Slovensku, co to pro vás znamená?

Výhru v šampionátu jsem vůbec nečekal. Jsem rád za důvěru, kterou mi všichni dali a je to pro mě takový dárek pod stromeček.

Jsou tu Vánoce. Co dalšího, po výhře v šampionátu, jste si letos přál?

Neměl jsem žádné konkrétní přání, spíš jsem rád, že jsem mohl být doma s rodinou, s těmi, co mám rád. Vloni jsem byl u přítelkyně ve Zlíně a nebylo to ono. Být doma s mámou a prarodiči, je to nejlepší a je pak úplně jedno, co najdete pod stromečkem, jestli boty, ponožky nebo něco jiného… 

foto: Monika Smolková, Dostihový spolek Pardubice, Závodisko Bratislava a archiv Marcela Nováka mladšího