Reprezentuje přesně to, co máme na našich slovenských sousedech rádi – tedy šarm, inteligenci, ale i potřebný tah na bránu. Minulý rok úspěšně dokončila studium na pedagogické fakultě, nicméně paní učitelka v mateřince z ní není a asi ani v budoucnu nebude. Její srdce bije pro dostihové koně, kterým se věnuje v Lakšárskej Novej Vsi ve stáji multišampiona Jaroslava Línka, jenž je jejím vzorem a velkým učitelem. Naším milým hostem v rubrice rozhovor byla začínající amatérská jezdkyně Nikola Miklová.

Nikolo, kde a u koho jste s koňmi začínala?

Ježdění jsem se začala věnovat v sedmi letech. Ve vesničce, kde jsem bydlela, mi základy práce s koňmi vštípila paní Zuzana Ovečková. K dostihovým koním jsem se dostala až v 15 letech a moje začátky jsou spojené s hřebčínem Kobylany, kde působil trenér Ľudovíť Šebesta. Právě on nás v Kobylanech učil všechno pěkně od základu, a to na ex-dostihových koních, kteří nás dokázali pěkně vyškolit. Po půl roce mi pan Šebesta domluvil, abych mohla jezdit koně v tréninku u trenérů, působících na Záhorí (Jaroslava Brečky, Jozefa Chodúra, Jaroslava Línka, Mariána Štangela, Štefana Dúca). Byla jsem moc ráda, že můžu sbírat nové zkušenosti, navíc hned od několika různých trenérů. I díky tomu mě ježdění v tréninku začalo neskutečně bavit.

Dostihy ale nebyly původně tou disciplínou, které jste se chtěla věnovat…

To je pravda, ze začátku jsem vůbec neměla v plánu jezdit dostihy, víc mě lákal parkur. Názor jsem ale změnila hned, jak jsem poprvé na dostihy přišla a zažila dostihovou atmosféru. Od té doby vím, že dostihy chci jezdit za každou cenu.

Ve kterém roce jste debutovala na dostihové dráze a s jakým výsledkem?

V roce 2021. Odjezdila jsem dva dostihy poníků a oba starty byly vítězné. O rok později jsem si udělala amatérskou licenci a v dubnu jsem dostala šanci jezdit klisnu pana Šebesty La Palomu. Byl to můj první dostih v životě a pocit adrenalinu byl neskutečný. Strach jsem neměla ani trochu, a přestože jsme dostih dokončily na posledním místě, byla jsem šťastná.

Dostihy jezdíte jak na Slovensku, tak i v Čechách. Jezdí se podle vás všude stejně nebo někde víc platí ostřejší lokty?

V každé zemi se jezdí trochu jinak, ale co se týká dravosti v ježdění, velký rozdíl mezi ČR a SR podle mě není.

Bratislava, Praha, ale i Brno nebo třeba Topolčianky… Na kterých drahách se cítíte nejlépe, a existuje nějaké místo, kam byste nikdy kvůli bezpečnosti nejela?

Na velkých závodištích se mi jezdí suprově, ať už je to Bratislava nebo Praha. Abych pravdu řekla, neřeším, jaká je v daném místě dráha, důležité pro mě je, že jezdím. A jestli je nějaká dráha, kterou bych raději vynechala? Žádná taková není, prostě sednu a jedu (smích). Jinak nejoblíbenější je bratislavská, protože jsem na ní odjela nejvíce dostihů a také poprvé v kariéře vyhrála.

První vítězství je něco jako první láska, člověk nezapomíná…

Moje první vítězství bylo jednoznačně nezapomenutelné. Bylo to na konci července 2023, tedy v době, kdy jsem začala jezdit u trenéra Línka. Dal mi šanci jezdit kobylku Lady Jazz v dostihu žáků a amatérů. Vyhrát byl nepopsatelný pocit. Nával adrenalinu a štěstí zároveň.

Ve stáji u Jaroslava Línka jste zakotvila natrvalo a tipuji, že byste neměnila…

Působím u něj už druhou sezónu, a jak říkáte, jsem tam víc než spokojená! Trenér Línek je od začátku mým velkým vzorem a jsem ráda, že mi předává své zkušenosti, ať už v tréninku nebo při dostizích. Ve stáji je úžasný kolektiv lidí, za který jsem nesmírně vděčná, protože bez nich by to nešlo. Vím, že se na ně můžu kdykoliv spolehnout a mám jejich podporu.

Jezdíte nejen dostihy vyhrazené pro amatérské jezdce, ale objevujete se i mezi profesionály. Je to v něčem jiné?

Ze strany žokejů je občas cítit, že si v dostihu na amatéra/ku více dovolí. Zpravidla se nebojí zakřičet si o volnou stopu, protože si myslí, že se amatér vyleká a pustí je. Někdy to tak je, někdy není, ale mnohokrát jsem to už zažila.

Máte za sebou třetí sezónu v sedle, jaká byla?

Velmi jsem si jí užila. Dostala jsem víc šancí od různých trenérů a za každou z nich jsem opravdu vděčná. Kromě Slovenska a Česka jsem poprvé jezdila i v Maďarsku. Podařilo se mi dvakrát zvítězit, jednou na Slovensku, jednou v Čechách. Každý start pro mě znamenal spoustu nových zkušeností. Ne každý dostih dopadl podle mých představ a mnohokrát jsem na sebe byla naštvaná, jak špatně jsem to odjezdila. Snad milionkrát jsem si pouštěla záznamy těchto dostihů, abych věděla, co příště udělat jinak, protože vlastními chybami se člověk učí. Vzít si ponaučení a jít dál. Vím, že je stále dost toho, na čem musím zapracovat, ale chci všem dokázat, že na to mám.

Myslím, že jste na velmi dobré cestě ke svému cíli. Jaký je váš nějaký obecný, nebo klidně konkrétní, vztahující se k aktuální sezóně?

Přála bych si více jezdeckých příležitostí, abych se mohla více prosadit v dostizích. Dokud mám úlevu, ráda bych zůstala mezi amatéry. Dalším postupným cílem je úspěšně absolvovat jezdeckou školu a pak dělat vše pro to, abych získala titul žokeje. To je můj největší sen od té doby, co se věnuju dostihům.

Všechno máte pěkně srovnané a já věřím, že budete slavit úspěchy. Co vás baví ve volném čase?

Věnuju se sportu, ať už je to běh, kolo nebo cvičení v posilovně, prostě miluju pohyb. Pohyb je pro mě nejlepší způsob relaxace. Než jsem začala jezdit, věnovala jsem se gymnastice a volejbalu. A kromě sportu ráda trávím čas s kamarády, přítelem a rodinou.

Kromě Slovenska vás mohou dostihoví příznivci poměrně často vidět v akci i v ČR. Máte k naší republice nějaký speciální vztah?

Dá se to tak říct. Vždycky jsem ráda, když mi někdo zavolá, jestli bych nejela na koně do Čech. Jezdí se mi u vás moc dobře a zároveň mám možnost vidět se s kamarády. 

foto: Miro Abík a archiv Nikoly Miklové