Narodila se ve znamení Kozoroha, ráda chodí na výlety a jejím oblíbeným městem, ač pochází ze Slovenska, je Praha. Možná i proto, že právě v Praze – Velké Chuchli vystudovala Střední školu dostihového sportu a nyní si zde dálkově dodělává maturitu. Michaela Jakábová, další z mladých talentů, které generuje slovenský turf a jejichž kroky míří do Čech, protože právě naše dostihy mají pro ně své kouzlo…

Míšo, kde a v kolika letech jste s koňmi začínala?

Začínala jsem asi v deseti letech v nedaleké stáji v Šajdíkových Humenciach. Nešlo o žádnou sportovní nebo dostihovou stáj, ale koně zde sloužili jen na vycházky do přírody. Právě tady jsem se učila jezdit a trávila po škole skoro každou volnou chvilku.

V srpnu 2020 jste absolvovala dostihový křest v Bratislavě v sedle klisny Bouquet připravované Zuzanou Kubovičovou. Jaké byly bezprostřední dojmy?

Když se otevřely startovací boxy, věděla jsem, že právě pro tohle chci žít. Byl to neskutečný pocit, jet tak rychle… Nikdy na to nezapomenu.

Za pět sezon v sedle jste stihla celkem 41 startů a čtyřikrát jste se radovala z vítězství. Jak vzpomínáte na to premiérové?

Moje první vítězství se zrodilo 31. července 2022 s naším rodinným koněm Sparticem. Pro nás pro oba to byla premiéra a velmi jsem si tento den užila.

Díky tomu, že jste teprve na začátku kariéry, máte možnost jezdit dostihy určené pro žáky a mladé jezdce. Je to jiné než pak mezi ostřílenými profesionály?

Dostihy se zkušenými jezdci jezdím samozřejmě radši, protože jsou klidnější.

V sedlech rovinových koní se objevujete jak na Slovensku, tak i v České republice. Jsou někde víc potřeba ostré lokty nebo je to srovnatelné?

V tom, jak se jezdí u nás nebo u vás, nevidím rozdíl. Možná i proto, že u nás na Slovensku jezdí pravidelně hodně českých žokejů.

Někdo na nich rád sbírá vavříny, jiný se jich bojí, protože k úrazům zde dochází častěji a pády bývají závažnější – jaký je váš vztah k provinčním drahám? A který „báhn“ vám osobně nejvíc přirostl k srdci?

Vyzkoušela jsem už obojí a lépe si mi samozřejmě jezdí na těch velkých. Menší dráhy jsou pak víc o taktice. A jaká je má nejoblíbenější? To vím zcela jistě, ta v Praze.

V dostihovém sportu se pohybujete od patnácti let, u kterého trenéra aktuálně působíte a jak jste spokojená?

Aktuálně nepůsobím u žádného trenéra, ale při škole si občas chodím zajezdit k Martině Havelkové. Do budoucna bych si ráda udělala trenérský kurz, abych si koně mohla připravovat sama.

Pod třemi ze čtyř vašich vítězných startů je podepsán osmiletý Spartico. Je právě on tou koňskou osobností, kterou máte nejraději?

Spartico je člen naší rodiny. Má skvělý charakter, je velmi pracovitý a poctivý. Letos bude s námi už sedmým rokem. Absolvovali jsme spolu 23 dostihů, z nichž vzešla tři vítězství. Tento rok zůstane ještě na dráze a pak se uvidí. Kromě něj mám moc ráda ještě našeho druhého koně, čtyřletého Burstara. A v mém srdci je místo i pro kobylku She Free, s níž jsem vyhrála před dvěma lety v Senici.

Alfou i omegou u rovinových jezdců bývá často nízká hmotnost. Jak velkou práci vám dá ujezdit 54 kilogramů a jaká jídla máte nejraději?

Váhu si udržuju celou sezónu, často chodím běhat nebo jezdím na kole. Jídlo, stejně jako většina jezdců, mám moc ráda a nejradši mám špagety nebo pizzu. Snažím se jíst zdravě, tedy hodně ovoce a zeleniny, ale když je potřeba shodit, nejím skoro nic.

Práce kolem koní moc prostoru pro další zájmy nedává, přesto se zeptám, čemu se věnujete, když se najde chvilka volna?

Když se najde, ráda ji trávím s rodinou a kamarády. Ráda jezdím na kole a chodím běhat. A přes léto je mým koníčkem paddleboard.

Každý máme v životě nějaký cíl, k němuž směřujeme, jaký je ten váš?

Svůj sen bych nerada prozrazovala, ale určitě k němu patří posouvat se vpřed a být stále lepší. 

foto: Miro Abík a archiv Michaely Jakábové