Máte-li práci, kterou milujete, a musíte se jí ze dne na den vzdát, není to jednoduché.  Přicházíte totiž nejen o obživu a koníčka v jednom, ale i o přátele, které jsou s nimi neodmyslitelně spjati. Své o tom ví po roce, kdy se ocitl mimo dostihový sport, i žokej Jan Verner. Jeden z našich nejlepších a nejúspěšnějších žokejů posledních deseti let a rovinový šampion 2020, žil od útlého dětství koňmi a nedokázal si představit, že přijde chvíle, kdy bude všechno jinak. Co ho aktuálně baví a naplňuje, nám prozradil v následujícím rozhovoru…

Honzí, v srpnu 2023 jsi utrpěl vážné zranění, z něhož se stále zotavuješ. Jak se aktuálně cítíš?

Cítím se výborně. Záda zatím poslouchají, jak mají. Nic mi tedy neschází.

Minulý rok to chvíli vypadalo, že se do sedla vrátíš, pak ale přišel obrat – zranění se obnovilo, následovala reoperace a slova o možném konci kariéry. Jaké jsou tvé plány nyní?

Pracuju na tom, abych se mohl v plné síle vrátit ke své skříňce číslo 19.  Jen musím do té doby setřást trochu tuku. Teď se trochu podobám pandě a potím se i při mluvení.

Takže jiný způsob realizace v dostihových kruzích už nehledáš?

O jiné práci jsem přemýšlel. Ale dělat v dostihovém sportu něco jiného než žokeje, to ne. Myslím, že u nás jsou jen dvě možnosti, a trenérem se zatím stát nechci.

Chyběli ti během více než roční pauzy koně a dostihy?

Kolem koní jsem byl tak nějak celou dobu. Je ale pravda, že dostihy mi chyběly a chybí. Je to prostě taková nemoc. To ovšem všichni víme. Manželce a dětem to myslím taky chybí. Viktorka na dostizích vyrostla a má tam spoustu kámošů. Vlastně se nám tam ani neztratí. Každej totiž ví, čí je. A Kubík? Byl sice miminko, ale pamatuje si to a koně miluje. Je to prostě krásnej životní styl.

Jaký je tvůj letošní cíl?

Je moderní dávat si obrovské cíle a přijímat pořád nové výzvy. Odrážet se ze dna a tak… Já ale chci jen odvádět svou práci a životního koníčka, jak nejlíp umím. A k tomu mít důvěru majitelů a trenérů. To je myslím dost důležité.

K milované práci se vracíš i přesto, že ti to doktoři nedoporučili vzhledem k vyššímu riziku pádů, a z nich plynoucích následků. Nebude mít teď rodina o tebe větší strach?

Mamka se bála vždy a bát se bude vesele dál. Manželka se bát nebude. Vyrostla u koní, a tak počítá s tím, že se může vždy něco stát. Spíš bude asi mít strach z toho, abych jí zase nějaký měsíc neobdařoval svou každodenní přítomností(smích).Viktorka se bát asi bude, ale myslím, že už se zase těší, jak bude brázdit závodiště. No a Kubíkovi je to zatím dost jedno. Hlavně, že tam budou koně, jídlo a nebudou na něj mluvit cizí lidi –on je totiž takovej plachej, asi po mně.

Vše bereš už s nadhledem a humorem, po tebe tak vlastním, což je super. Na co se nejvíc těšíš?

Nejvíc se těším zase do procesu, kdy není času nazbyt a není nuda. Úspěchy taky stojí za to. No a v neposlední řadě do šatny. Jsme tam všichni totiž ohromně zábavní a velice vtipní (smích).