Za devět sezón, co jezdí, vyhrála celkem 32 dostihů, dvakrát triumfovala v chuchelském žákovském seriálu Hipospol Cup a v roce 2020 všechny překvapila, když obsadila třetí místo v šampionátu rovinových jezdců za Janem Vernerem a Tomášem Lukáškem a suverénně ovládla Ladies‘ Cup. Začínala na Karlovarsku u Josefa a Pavly Váňových, pak přesídlila do Pičína k Allanu Petrlíkovi a její poslední roky jsou spojeny s působením v bošovické centrále Lukaracing. Jak a kde se aktuálně připravuje na sezónu i proč se po letech vrátila do školních lavic, nám prozradila Simona Laubeová…

Simi, poslední tři sezóny vaši kariéru hodně brzdilo zdraví. Vleklé problémy s ramenem nakonec vyústily až v operaci. Jak se aktuálně cítíte a kde nyní působíte?

Aktuálně pracuji u Josefa Váni mladšího v Mlýncích. Zavedly mě sem rodinné okolnosti, který minulý rok nastaly. Po úmrtí tatínka jsem se rozhodla vrátit domů a pomáhat mamce. Ale musím říct, že jsem tu spokojená. Přece jen, právě tady jsem vyrůstala a doma je doma.

Rovinové stáje jste tedy vyměnila za stáj čistě překážkovou…

Je to trochu jiná práce, ale je to fajn. Super zkušenost, kterou člověk jen tak nezíská.

Jaké jsou vaše jezdecké plány? Ráda byste znovu jezdila častěji?

Na sezónu 2025 úplně plány nemám, samozřejmě ráda bych jezdila častěji, ale už není a asi ani nebude tolik příležitostí, jako když jsem pracovala u rovinových koní. Aktuálně tomu nechávám volný průběh a uvidí se, zda se ještě chytnu nebo ne.

Od listopadu si děláte trenérský kurz, je právě trénování vaší další metou v životě?

Trenérský kurz si dělám hlavně proto, abych si obnovila mozkové buňky. Ráda bych si do budoucna udělala ještě další školu a trenérský kurz je v oboru, takže nejideálnější způsob jak začít…Ambice trénovat? Ne, to opravdu nemám.

Jaké předměty vás nejvíce baví?

Co se týče předmětů, nedá se říct, že některý by byl vyloženě můj oblíbený, ale třeba taková veterina je hodně zajímavá, stejně jako fyziologie nebo dostihový řád. Na některé předměty se člověk musí opravdu dost učit a nejsou jednoduché na přípravu.

S bratrem Martinem máte krásný sourozenecký vztah. Co říkáte na jeho odchod do Německa a jak vidíte jeho šance prosadit se tam v dostizích?

Bráchu mám jako velký vzor a jsem ráda, že udělal další krok v kariéře, aby se posunul zase výše. Je to pro něj velká výzva a doufám, že se mu podaří chytit příležitost za pačesy. Samozřejmě mu přeji jen to nejlepší, hlavně zdraví, spoustu jezdeckých příležitostí a vyhraných dostihů.

Pracujete u Josefa Váni mladšího, v jedné z nejúspěšnějších tuzemských překážkových stájí. Nemáte chuť změnit disciplínu a začít jezdit překážky?

Neříkám, že by chuť nebyla, skákání v práci mě začalo hodně bavit, ale samozřejmě jsem ještě stále nohama na zemi a vím,že nemám toho naskákaného tolik, abych si troufnula vůbec o překážkových dostizích uvažovat. Ale kdo ví, třeba někdy v budoucnu...

Život u Váňových je hodně i o cestování, jak vás hodiny a hodiny na cestách a navštěvování různých míst baví?

Výjezdy do zahraničí jsou celkově super. Letos v zimě jsem se poprvé podívala na překážkový mítink do Cagnes-sur-Mer a byl to skvělý zážitek. 

foto: František Klauser a Monika Smolková