Je mladá, inteligentní a i přes náročnou práci, na kterou občas nestačí ani urostlý chlap, si zachovává křehký půvab. Vyrostla v úspěšné dostihové stáji, kde její otec připravoval řadu skvělých překážkových i rovinových koní a byl to právě on, kdo ji inspiroval k tomu, aby pokračovala v rodinné tradici a „dávala koním křídla“. Naším velmi milým hostem v rubrice rozhovor byla veterinární lékařka Karolina Olehlová, která přestože svou praxi neprovozuje dlouho, své místo na slunci si již vydobyla a její čtyřnozí klienti i jejich majitelé na ní nedají dopustit…

Kájo, jak jsi jako dítě, vnímala tátovu popularitu? Bylo to občas třeba i trochu nepříjemné?

Jelikož jsme se pohybovali v dostihové bublině, kde každý zná každého, tak jsem to jako dítě vnímala méně, než jako dospělá. Až když jsem se dostala do nového prostředí, například na vysokou školu či potom do Prahy, tak mě překvapilo, jaký má jeho jméno dosah.

Ze severní Moravy ses po ukončení studia přestěhovala do Prahy. Jak dlouho jsi provozovala praxi v Radotíně a co ti působení pod křídly Báry Schillové dalo? 

Do Prahy jsem se dostala před čtyřmi lety, půl roku po skončení vysoké školy. Měli jsme posunuté státnice a promoce kvůli řádícímu covidu. Poté jsem absolvovala stáž na vídeňské klinice, následovalo několik pohovorů a zanedlouho jsem se i s koněm stěhovala do Prahy. Praxe pod vedením MVDr. Barbory Schillové mi dala značnou část mých znalostí a dovedností. Naučila mě jednat s chladnou hlavou a zachovat klid v nejrůznějších situacích, jak se říká, hodila mě do vody a já se musela velmi rychle naučit plavat. Nicméně mě zároveň pořád jistila ze břehu a já po celou dobu věděla, že v ní mám oporu.

Kromě práce v ordinaci a terénu jsi začala sloužit i jako službu konající veterinář na dostizích. Jak velký je to adrenalin? 

Služeb při dostizích jsem absolvovala jen pár, mým štěstím bylo, že Bára dostihy miluje, a tak, pokud mohla, brala většinu služeb. Adrenalin a zodpovědnost jsou to veliké, člověk musí bedlivě sledovat celý den jednotlivé koně od vstupu na dráhu až po její opuštění. Naštěstí se mé služby obešly bez větších nepříjemností.

V letošním roce jsi učinila pro mnohé překvapivé rozhodnutí, přesunout své aktivity zpět domů, na Moravu. Tipuji ale, že za stálými klienty a přáteli budeš dojíždět dál…

Na Moravu se přesouvám postupně. V Praze to mám ráda, mám tu spoustu klientů, kamarádů, klientů, ze kterých se stali kamarádi… Zázemí, které se těžce opouští. Takže tam stále, na různě dlouhou část týdne,dojíždím a zatím to funguje.

Tvou specializací jsou koně, neplánuješ rozšířit spektrum i na další zvířata nebo už tomu tak je?

Můj veterinární repertoár tvoří převážně koně, občas se najde nějaká výjimka potvrzující pravidlo, ale aktivně to nevyhledávám.

Co je na veterinární praxi z tvého pohledu nejtěžší?

Pro každého je to něco jiného, záleží, jaké od toho máte očekávání s čím počítáte, na co jste připraveni, co je pro vás normální. Tím, že jsem vyrůstala ve velké stáji plné koní, tak mám ve své přirozenosti to, že práce zahrnuje brzká rána, pozdní večery, víkendy, svátky. Člověk se musí vyrovnat s odpovědností, musí se naučit jednat často rychle a pod tlakem, musí mít respekt, ale nesmí se bát. Nejtěžší to bylo asi pro mé blízké a kamarády, museli si zvyknout na to, že jakékoliv plány zahrnující mě nejsou nikdy jisté.

Jsi veterinář, který pouze vyjíždí k pacientům, nebo máš i zázemí nějaké kliniky? A budeš v tomto směru spolupracovat s tátou?

Mou ordinací je auto, kde sesnažím mít vše potřebné. Pokud se jedná například o statimové vyšetření krve či sterilizaci nástrojů, tak spolupracuji s Veterinární klinikou MVDr. Petra Procházky v Olomouci, příteli a celé jeho rodině vděčím za mnohé. S tátou spolupracuji jak administrativně, ostatně jeho první úkol byly moje webovky, tak v terénu, kdy mi při mém prvním zákroku na Moravě dělal anesteziologa. Byl mi inspirací nejen v tom, jakou chci dělat profesi, ale také v přístupu ke koním a k práci. Svou práci dělal se zápalem a oddaností a přizpůsobovalo se jí vše. Máma měla svatou trpělivost.

Na co se při své praxi nejvíc zaměřuješ a co myslíš, že je tvou největší devizou?

Řekla bych, že jsem terénní veterinář, jak si ho mnozí představí, to znamená, že ošetřím téměř vše, co se koni může stát. Disponuji veškerým potřebným přístrojovým vybavením jako je rentgen, sono, endoskop a ve většině věcí se snažím být soběstačná.Jako jednu za svých největších výhod vnímám svůj vztah ke koním, to že mě to baví, že se v jejich přítomnosti pohybuji celý život a také to, že jezdím. Pomáhá mi to nejen poznat jací koně jsou, jakou mají náladu, že je něco bolí, ale také jejich odchylky v pohybu, v postoji atd.Jsou pro mě čitelnější, než pro spoustu jiných.

Myslím, že právě tvůj soulad s koňmi a umění jim naslouchat je důvodem, proč si tě mnozí velmi váží a vyhledávají tě. Stále platí, že tam kde je Kája je i Arcibaldo?

Ano! Arcibaldo mi dělá parťáka už bezmála dvanáct let. Předloni se předváděl na středočeských kolbištích do stupně L, ještě loni v drezurních obdélnících a letos oficiálně předal sportovní štafetu mladším a užívá si výběh a vyjížďky. Adaptoval se na roli důchodce se vším všudy, nejraději má procházky bez sedla a uzdečky, ale pozornost vyžaduje stále stejnou. Ví, že je osobnost a miluje obdiv. Mapuje velkou část mého života–Světlou Horu jako odchovanec Wrbny, mé studium na vysoké škole, stěhování za prací do Prahy a návrat na Moravu.

Vloni jsi oslavila kulatiny. Jaké je tvé přání, tvůj sen do budoucna?

Mým přáním a zároveň i snem je skloubit roli veterinární lékařky a aktivního jezdce, věnovat se sportování a ideálně si nějakého sporťáka odchovat. Přála bych si, aby mě práce bavila a naplňovala jako je tomu doposud, aby se mnou byli klienti jak lidsky, tak profesně spokojeni a ať jim mám neustále co nabídnout.

foto: archiv Karoliny Olehlové