Je mladá, půvabná a za vše, co už s koňmi dokázala, se nemusí vůbec stydět, naopak. Soutěžila ve voltiži, jezdila drezúru i parkury, dokud si její srdce nepodmanily dostihy, kterým se nyní věnuje v Tušimicích, v šampionské centrále rodiny Nieslanikových. Ludmila Karlíková, jezdkyně, která v loňském roce překvapila svým debutem ve sprinterském Gomba handicapu v sedle Manoamana, činorodá dívka s milým vystupováním, která všechno, co dělá, dělá srdcem, a pokud dostane více příležitostí, možná o ní v budoucnu ještě hodně uslyšíme…

Lidunko, v kolika letech jste s koňmi začínala?

Hodně brzy a naši z legrace říkají, že kdykoliv jsem měla možnost sednout si na koně, příležitost jsem vždycky využila. Oficiálně se koním věnuji od 8 let, začínala jsem voltiží, pak jsem jezdila drezúru a parkury. Ty jsem jezdila do svých 15 let u pana trenéra Novotného, který mě naučil jak základy ježdění, tak i ošetřování. Dával mi spoustu příležitostí, za což jsem mu dodnes velmi vděčná.

Pak ale přišel zlom a vy jste, tedy ne ze dne na den, ale tak nějak postupně, ony disciplíny opustila a dala přednost dostihům. Proč?

Začala jsem chodit k bratrům Kubovým do Mladého Smolivce k dostihovým koním. Bylo to od nás, z mého bydliště, pouhé dva kilometry. U Kubových jsem se začala posouvat dál a dá se říct, že právě tam začal můj dostihový život.

Jelikož nejste žádný troškař, bylo období, kdy jste jela i tzv. Trojkombo. Jak se daly všechny tréninky a závody skloubit se školou?

Nebýt rodičů, nikdy bych toho tolik nestihla. Určitě bych se nemohla svých zájmům věnovat na tolik procent. Bylo to z jejich strany velké odříkání, pořád mě někam vozit a doprovázet, ale i radost, když viděli, že jejich dítě dělá to, co ho baví.

První z disciplín, kterým jste kvůli dostihům musela dát vale, byla voltiž. Náročný sport, který vám dal dobrou průpravu do budoucna…

To zcela jistě. Voltiž je hodně o gymnastice, rovnováze a síle. Občas, když se dívám na závody, musím uznat, že mi chybí a moc ráda na toto období vzpomínám. Můj život jsou ale dostihy, a když se pro něco rozhodnu, dělám to na sto procent.

S dostihovými koňmi jste začínala u Ivana a Petra Kubových v Mladém Smolivci, nicméně souběžně jste sbírala zkušenosti i jinde…

To je pravda, působila jsem třeba u Marka Klozara a Petry Čížkovské, ti měli jak ex-dostihové koně, tak i koně v aktivní kariéře, kteří si potřebovali načas odpočinout. Zároveň dávali dohromady i problémové koně jiných plemen než A1/1, s nimiž mě učili pracovat. Hodně často jsem také jezdila k Petru Křížovi a Taťáně Mášové, kde to bylo zase trochu o něčem jiném. Petr a Táňa dělají koně hodně srdcem a je u nich znát neskutečná láska ke zvířatům a oddanost tomuto sportu. Já se různě mezi stájemi točila a kombinovala je, podle toho kde zrovna kdo potřeboval pomoci.

Po maturitě na obchodní akademii jste nastoupila na denní studium v Chuchli…

Když jsem nastoupila do Chuchle, začala jsem si plnit sen. Nastoupila jsem rovnou do druhého ročníku, protože jsem úspěšně složila rozdílové zkoušky. A brzy poté jsem dostala možnost odjet na stáž do zahraničí, takže jsem měsíc strávila v Irsku.

Irsko však nebylo poslední zahraniční zemí, kam jste se za dostihy vypravila…

Díky tomu, že mám řidičský průkaz typu B+ E, což znamená, že můžu vozit i koně, jsem už podívala do různých zemí. Několikrát jsem vezla koně do Francie, kde naši koně běhali na různých závodištích a kam jsem jela nejen jako řidič, ale také jako ošetřovatel. Díky Petrovi a Sabče (Petrovi Nieslanikovi a Sabině Mokrošové – pozn. aut.) jsem se dostala i do Dubaje. Bylo úžasné podívat se, jak probíhají tréninky, jaké jsou tam dráhy, jakým stylem se tam jezdí dostihy.

Zmínily jsme Sabinu Mokrošovou, která vás vlastně do Tušimic přivedla, jak k tomu došlo?

Na praxi ve škole jsem byla u Václava Luky mladšího v Bošovicích, ale hned po vyučení jsem nastoupila k Nieslanikovým. Se Sabčou jsme se znaly ze školy. Sabča studovala dálkově, já na denním, ale věděly jsme o sobě a byly v kontaktu. To ona mi nabídla práci u Nieslanikových a dala mi možnost stát se součástí rodiny i týmu.

A Sabina, jak se zdá, měla šťastnou ruku, protože pro stáj, v níž působíte, máte jen slova chvály…

Nieslanikovým jsem neskutečně vděčná. Vím, že je nutné hodně obětovat, ale dělám maximum, abychom byli všichni úspěšní a spokojení. Z legrace říkám, že není potřeba fungovat na 100 ale na 200 procent. Stáj rodiny Nieslanikových se stala mou druhou rodinou, a to bez přehánění.  I kdybych dostala nabídku odjinud, výhodnější nebo třeba do zahraničí, nepřijala bych ji. Proč? Právě v Tušimicích to mám ráda a chci tu zůstat.

Začínala jste v dostihových stájích, kde nebylo zdaleka tolik koní, jako máte v péči nyní. V čem je největší rozdíl?

Systém tréninku je jiný, než ve stájích, kde je méně koní, je zrychlenější a člověk má zodpovědnost za spoustu koní, o které se stará. Je těžké porovnávat, ale člověk je pak hrdý na to, co stáj dokázala.

Vloni na jaře jste debutovala, a to hned v dostihu první kategorie…

Upřímně? Nečekala jsem to. Jezdit dobrého koně a rovnou v jedničce, komu se to poštěstí. Ještě teď, když si na to vzpomenu, cítím radost. Když za mnou Sabča s Petrem přišli, že mě posadí, byla jsem v šoku. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou jsem ale cítila veliký tlak, že pojedu s žokeji a jezdci, kteří mají fůru zkušeností. Byla to pro mě velká čest, jet s nimi bok po boku.

Reakce na vaše obsazení byly možná různé…

To ano, setkala jsem se s tím, že byli někteří hodně překvapení, proč jedu právě já, ale i se spoustou jiných, kteří mi to upřímně přáli. Ze strany Nieslanikových i ze strany mé rodiny jsem cítila velkou podporou, což mě hodně nakoplo a v dané chvíli bylo pro mě nejdůležitější.

Jak jste si svůj velký den užila a s jakými ambicemi jste do dostihu šla?

Chtěla jsem udělat co nejlepší výsledek, dát do toho maximum, když už člověk dostal takovou šanci. Když jsem šla do paddocku a viděla tam svůj tým, jak mě vítají, usmívají se a přejí mi to, dodalo mi to potřebný klid. Během pruby jsem si to užívala a pak už jsme čekali na start. Nevěděla jsem, co od toho čekat, ačkoliv zkušenosti z práce jsem samozřejmě měla. Mano, jak cítil start, začal přešlapovat a pak už se otevřeny mašiny. Taktika byla jasná, být někde v přední části pole a pak do toho dát všechno. Myslím, že to se nám snad i podařilo.

O měsíc a půl později jste slavila své první vítězství v sedle Zardonica v Mostě…

Do dostihu jsme šli s tím, že se pokusíme vyhrát. V práci jsem ho jezdila pravidelně a ten den jsem byla víc nervózní než při svém debutu. Neodskočili jsme ideálně, i přesto jsme se dostali poměrně rychle na špici a posledních 50 metrů před cílem jsme bojovali o vítězství s Adamem Florianem. Byl to tedy nakonec jen nos, ale měla jsem neskutečnou radost, zvlášť poté, co pro mě šla na dráhu ségra Katky Bílkové a říkala, že jsme asi byli druzí. Bylo to ale jinak. Splnili jsme, co jsme měli a dobře to dopadlo. Moje babička, která je hodně komunikativní a věřila, že to dokážu, nás dokonce poradila na vítězství přátelům, kteří si vsadili a radovali se z výhry. Sama si nevsadila, ani nikdo jiný z mé rodiny nevsází, protože se bojí, že by mi to přineslo smůlu. Když jsem si šla pro pohár a všichni se na mě vrhli, to bylo něco neuvěřitelného, pořád to vidím před sebou, to jak moc jsem byla šťastná a měla slzy v očích.

Následovala po příjezdu domů oslava?

Taková klasická, ostatně jako vždycky po dostizích. To si všichni sedneme před stájí, probíráme, co bylo, díváme se na dostihy a u toho jíme a popíjíme něco dobrého. Jako rodina. Je to takový náš rituál, který stmeluje kolektiv a máme ho všichni rádi.

Vloni jste absolvovala pouhých šest startů, přála byste si letos být v sedle ještě více? A co angažmá pro jiné trenéry?

Přála a doufám, že to přijde. Chce to čas a já věřím, že když člověk na sobě pracuje a zdokonaluje se, výsledky se dostaví. Ježdění pro jiné trenéry? Určitě, ráda, s ohledem na to, že naši koně, tedy koně rodiny Nieslanikových, budou vždycky na prvním místě. Doufám, že dostanu příležitost a můžu nabídnout i slušnou úlevu, mám stále ještě 3,5 kilogramu dolů.

Slušnou úlevu a k tomu ujezdíte 49 kilogramů…

Ani 48 kilogramů nemám problém ujezdit. Váhu držím a nemusím se ani moc snažit. Je fakt, že žiju sportem, hodně se udržuju, ale v jídle se rozhodně neomezuju, jím ráda a všechno, klasická jídla, sladké, slané, ovoce i zeleninu.

Máte nějaký jezdecký vzor, ke kterému byste se ráda přiblížila?

Líbí se mi od každého něco. Sleduju českou i zahraniční top desítku žokejů a vzorem je pro mě každý, od každého se člověk může něco naučit. Obecně jsem vděčná každému, kdo mi věnoval čas a dal možnost u něj působit a učit se.

Už jsme několikrát zmínily, že máte ráda sport všeho druhu, čím konkrétně se udržujete v kondici?

Myslím, že to mám docela pestré. Mám ráda běh, chodím na skupinová cvičení, posilovací a kardiovaskulární, dříve jsem hodně jezdila na závody jako je Predator nebo Gladiator Race, tedy na různé extrémní závody, k tomu ráda jezdím na kole a plavu.

Jste akční, pozitivně naladěná a máte ráda, když je vše v dokonalém pořádku. Právě v něm udržujete i koně bílo-oranžových barev. Kterého z nich máte nejraději?

Ke každému našemu koni mám silné pouto, všechny mám je strašně ráda. Ale možná jedna kobylka by se našla. Byla jsem si pro ni ve Francii, je dvouletá a zatím nestartovala. Říkám jí moje malinká. Obsedala jsem ji, věnovala jsem se jí, a ona mi to už nyní vrací. Jmenuje se Villanesque. A pak asi River Dawn. Není to zrovna lehká kobylka na ježdění, ale našly jsme společnou řeč. Jsem ráda, že mě odměnila za trpělivost, s níž jsem k ní vždycky přistupovala, a jsme teď sehraný tým.

Bavíme-li se o koních, nelze opomenout hvězdu stáje, hnědáka Ponntose. Jaký je váš vztah k tomuto výjimečnému hřebci, a byla jste už někdy v jeho sedle?

Zatím jsem na něm neseděla, ale máme ve stáji vybraných pár lidí, kteří ho chodí ošetřovat, a mezi ně patřím. Myslím, že čím je starší, tím je lepší, zraje jako dobré víno. Léty dospěl, je rozumnější, a je to bojovník. Na letošním mítinku v Dubaji opět uspěl a ukázal svou mimořádnou kvalitu. Je hodně akční, pořád musí něco dělat a já si beru za čest, že s ním můžu trávit čas a být mu nablízku. Je to opravdu výjimečná koňská osobnost.

Vloni jste podruhé v řadě ukořistili jak titul Koně roku, tak i vítězství v trenérském šampionátu. Co to pro vás ve stáji znamená?

Je to pro nás všechny velká motivace do další sezóny. Myslím, že je znát, že všichni táhneme za jeden provaz a držíme pospolu. Celý tým tenhle úspěch „nakopává“ k dalším velkým věcem. 

foto: Pavla Pechmanová, Andrea Zavadilová, Tereza Bartoníčková a archiv Ludmily Karlíkové