Je tichý, nenápadný a každé setkáním s ním vás potěší. Málokdy totiž narazíte na někoho tak milého a srdečného, s nímž nemusíte pracně lovit témata hovoru a přitom čas krásně plyne. Celkem čtrnáct let jezdil dostihy a od roku 2014 se věnuje tréninku, a ačkoliv jeho koně většinou neběhají velké dostihy, dokáží vyhrávat napříč kategoriemi nejen u nás, ale i v Německu. O tom, jak se turf a ježdění dostihů proměnily během let, i o nadějích, které připravuje na Pavlině Dvoře, si s námi povídal Pavel Hlavatý.

Pavli, co tě před lety přivedlo ke koním a proč sis zvolil kariéru dostihového jezdce?

Jako malý kluk jsem sledoval v televizi „Branky, body, sekundy“, kde proběhla krátká reportáž z chuchelských dostihů, a to mě tak chytlo, že už jsem nechtěl dělat nic jiného... Za pomoci rodiny a blízkých jsem pak ve čtrnácti letech nastoupil do učení v Chuchli. Vážil jsem tehdy 38 kg…

Nízká hmotnost a nadšení, které ti vydrželo několik let, dá se říct: ideální kombinace…Jak vzpomínáš na svůj první dostih v životě?

Ten si pamatuji přesně. Kobylka se jmenovala ELL. Moc jsem se těšil, ale abych pravdu řekl, moc jsem se nesvezl (smích). Neabsolvovala zkušební cval a vodič mě musel vést ke startovacímu zařízení. A když jsme konečně odstartovali, udělala pár cvalových skoků, vybočila silně doleva a já ležel…

Tedy začátek trochu divoký… Bylo podobné i první vítězství?

Na první vítězství nikdy nezapomenu, i když je to skoro 35 let zpátky. Klisna se jmenovala PEPINA a vlastně si ten dostih udělala sama, já se jen vezl... Trénoval ji pan Šmídek, jedna z chuchelských legend. Upřímně jsem rád, že jsem zažil tu dobu, kdy v každé stáji bylo mnoho lidí, kteří v naší branži něco znamenali a člověk se od nich mohl učit.

O necelé dva roky později ses radoval z premiérového triumfu v první kategorii…

To se zrodilo vlastně náhodou. František Abraham, který měl v Gomba handicapu jezdit Princess Baso, onemocněl. Volba padla na mě, protože kobylka nosila 50 kilogramů a moc rajťáků v té době na tuto váhu nebylo. Běželo se tehdy na 1318 metrů. Princess Baso si v okamžiku startu sedla v boxech a vyskočila jako poslední. Šli jsme na chvostu pole a naděje na úspěch jsem si moc nedělal. V rovině se nám to ale otevřelo, ona zapnula a vyhrála.

Dostihy jsi jezdil v době, kdy konkurence byla velmi silná. Jak se z tvého pohledu změnilo ježdění a v čem vidíš největší rozdíl?

Dříve to bylo úplně jiné... Změnil se hlavně styl ježdění dostihů. Tenkrát byla spousta vyrovnaných a vynikajících jezdců a bylo těžké vůbec se na koně dostat. Náš sport se stále vyvíjí, a tím pádem vyžaduje více profesionality. Žokejové, co jezdí, by měli mít přečtené nejen svoje koně,ale i soupeře... U trenérů to není jen o tréninku samotném, ale i správném managementu. U koní, si myslím, pak jde především o průběh dostihu. Když se vám tohle všechno sejde, většinou to dobře dopadne.

Nejen ježdění, ale i složení tříd a zájem uchazečů o chuchelskou školu byl jiný. Kdo z řad jezdců nebo lidí, pohybujících se kolem koní, byl tvým spolužákem?

Mými spolužáky byli například Hana Pancová, František Mourek, Jiří Brož nebo Martin Koleňák.... A právě Martin Koleňák je člověk,který mě poznamenal na celý život. Jsme ve stálém kontaktu a je to přítel, na kterého se můžu kdykoliv obrátit a spolehnout.

Během své kariéry jsi vystřídal několik stájí. Pro kterého trenéra jsi ale pracoval-jezdil nejraději?

V učení jsem chodil na praxi k trenéru Drlíkovi. Po škole jsem u něj strávil ještě další příjemné čtyři roky a moc jsem se tam naučil. Asi nejvíc mi ale dalo Německo, konkrétně práce ve stájích Petera Raua. Tam jsem začal koně vnímat i z jiné stránky. Nejen sednout na něj a jet. Snažil jsem se je pochopit. A nesmím opomenout ani rodinu Vítkových. Byla radost s nimi spolupracovat.

Co tě přimělo k tomu udělat si kurz a pustit se do trénování?

Dá se říct, že mě to napadlo v Německu. Koně mě fascinují, protože člověk se u nich stále učí. Koně nás vždy něčím novým překvapí. A právě tohle je práce, která mě naplňuje...

Své svěřence připravuješ na Pavlině Dvoře nedaleko Mimoně. Jaké přednosti má toto středisko, kde mimo jiné chystá své koně i loňská pražská šampionka mezi trenéry Jana Manová?

Myslím, že hlavní předností je, že tu není jen tréninková dráha, ale i možnost tzv. vyčistit si hlavu v lese. Máme tady i dostatek výběhů pro koně,kam chodí nejen ti dostihoví, a tím pádem se můžeme věnovat i chovu anglického plnokrevníka. Naší další výhodou je, že tady můžeme bydlet jako rodina, a má přítelkyně Anne, která pochází z Německa a pracuje tam, může brát cestou do práce naše dcery do tamní školky a školy.Důležité je také, že si celé ty roky rozumíme s majitelkou Pavlina Dvora paní Kateřinou Brettovou a jejími syny. Vždy najdeme řešení, které vyhovuje oběma stranám.

Tvá majitelská a pracovní základna není početná, ale je stabilní. I to je v dnešní době docela vzácné…

Již několik let mám okolo sebe fajn lidi, z nichž každý ví, co má dělat. Jejich nasazení a ochota jsou pro mě velkou podporou. Anne, Lenka, Jarka, Čenda a Honza jedou na plný plyn, a za to jim patří velký dík. Samozřejmě musím poděkovat i našemu kováři Robertu Blahoutovi za jeho práci, protože bez něj by to nešlo. Majitelů nemáme mnoho,ale všichni jsou velice příjemní a vstřícní lidé, se kterými se dobře spolupracuje a vzájemně si důvěřujeme. Pro naši práci je důvěra důležitá a moc jim za ni děkuji.

Stojíme na prahu nové sezóny, kde hlavní pozornost jako každý rok přitahují tříletí. Kolik jich aktuálně připravuješ a jak vidíš jejich ambice?

Máme tři tříleté a o ambicích bych moc nehovořil. Myslím, že všichni už ukázali určitý talent. Polárka a Bartist pravděpodobně vyběhnou o něco později. Škoda jen, že u nás není více dostihů jen pro tříleté až do konce sezóny. Myslím, že zájem by o ně byl.

Tvým největším želízkem v ohni bude letos pravděpodobně Raratcheque…

Jako dvouletý vyhrál seriál Fitmin Cup, což nás velice potěšilo. Zůstáváme ale nohama na zemi. Přál bych mu,aby potvrdil dobrá umístění z minulé sezóny. Pokud se mu to podaří, určitě nebudu proti (smích).

Hned pět koní ve tvém tréninku pochází z domácího chovu, jaký je obecně tvůj vztah k českým odchovancům?

Myslím, že český chov je pro náš turf důležitý. Protože odchovanci Pavlina Dvora získali za druhé místo v seriálu českého chovu právo na volný skok jednoho plemeníka z ČR, využili jsme šance a umístili Old Memories do chovu. Bude připuštěna Nagano Goldem. Jsem rád, že se majitelé rozhodli pokračovat v chovu a rodinné tradici.

Máš krásnou ženu a dvě dcerky, jak vnímají dostihy a dění kolem nich? A co vás baví, když najdete společnou chvilku volna?

Na soukromí zbývá času opravdu málo. Pokud není Anne ve své práci nebo s dětmi, tráví veškerý volný čas ve stáji. Její velkou vášní je pokračování v chovu jejího prvního dostihového koně NEE POUR GAGNER, tedy klisny, která byla před 24 lety v tréninku Rolanda Dzubasze. Aktuálně se narodily její vnučky ze spojení Waldpfad - Nuteki a Windstoss - Nee l' Amour a myslím, že se povedly. Dcery jezdí pod vedením paní Ivany na teplokrevníkovi jménem Deauville. O dostihových víkendech přebírá Anne službu ve stáji a společně s dětmi sleduje dostihy z domova. Když je to ale možné, rádi vyjedeme na dostihy všichni.

Život kolem koní, to je práce, práce a zase práce. Jaká je tvá představa ideální dovolené a jak často si ji můžeš i s rodinou dopřát?

Prakticky moc času na dovolenou nezbývá. S koňmi je člověk zaměstnán sedm dní v týdnu. Když je to ale možné, jedeme s rodinou jednou ročně na pár dní do Dánska. Je to nejlepší místo pro chvíle klidu, kde se dají natankovat nové síly.  Je to nádherná země a vždy si to tam užijeme i jako rodina. Děti se mě často o víkendu ptají: „Tati, kdy budeš s námi společně snídat?“Většinou to ale vychází až na to Dánsko…

Každého se na závěr ptám, jaký je jeho profesní cíl či přání a ani u tebe neudělám výjimku…

Trenérský cíl? Asi bych měl říct Derby nebo něco podobného. Ale ne. Mým cílem je „jen“ mít zdravé koně, kteří budou rádi a ochotně běhat dostihy, a mít majitele, kteří budou s naší prací spokojeni. Nic víc si nepřeji. 

foto: Jan Huk, Jiří Erik Duchoň a Pavla Pechmanová