Její obrazy jsou výjimečné, umí zachytit ladnost pohybu, sportovní napětí i detaily, které běžnému pozorovateli unikají. Právě díky tomu mají duši a umí chytit za srdce. Jejich autorka Ilona Kubíková u koní vyrostla a i nyní se jim věnuje, dostihové sedlo však vyměnila za klusáckou sulku. Už několik let připravuje na farmě v Mysletíně u Českých Budějovic mladé koně na budoucí kariéru a v pátek 30. května ve Švýcárně ve Slatiňanech otevře svou první velkou výstavu nazvanou „S láskou ke koním“...

Ilonko, jak dlouho se výstava připravovala?

Chystala jsem ji dva roky. Vlastně měla být už před rokem, ale kvůli práci jsem kreslit nestíhala. Když jsme to letos díky panu Fialovi sepsali, už jsem nemohla uhnout, což bylo asi dobře.

Co vše bude k vidění?

Akryl, olej na plátně ze starší tvorby, kresby tužkou a pastelkami, což mě momentálně baví nejvíc. Dá se říct, že od všeho trochu. Co se týče tématiky, hlavní slovo budou mít rovinoví koně, pak vítězové Velké pardubické a chybět nebudou ani detailní kresby hlav nebo očí koní. Svůj prostor dostanou i klusáci, konkrétně na výstavě bude portrét nejlepšího loňského dvouletého, který vyhrál všechny důležité ročníkové testy a jehož připravuje Pepča Dobruský. Ten obraz si objednal on sám a po skončení výstavy poputuje k němu domů. Zajímavostí budou také portréty dvou velkých koňských osobností Velké národní v Liverpoolu, víc ale neprozradím, přijďte se podívat.

Myslím, že lákadel je až až... Proč jste pro svou první velkou výstavu, jejímiž patrony jsou spisovatelé Miloslav Nehyba a Pavel Fiala, zvolila právě Slatiňany?

Ty zařídil pan Pavel Fiala, který vlastně tuhle výstavu spískal. Oslovil mě před dvěma lety přes Facebook, že by mi rád zařídil výstavu, protože se mu moje práce líbí. A musím uznat, že místo vybral opravdu nádherné. Prostory, kde se bude výstava konat, i okolní krajina s výběhy s koňmi a lesy, jsou perfektním prostředím, které ještě umocní atmosféru.

Kolik obrazů celkem vystavujete a jak se na svůj velký den v pátek těšíte?

To víte, že se těším. Byl to sen, který jsem si chtěla splnit. Jinak obrazů bude celkem pětadvacet, všichni kolem říkali, čím víc, tím líp. I proto jsem v poslední době odmítla řadu lidí s tím, že jim začnu kreslit jejich přání, ale až po výstavě. Pár menších výstav už jsem měla, tahle je ovšem první i s vernisáží a dvěma čestnými hosty, Miloslavem Nehybou a Pavlem Fialou. Je to vlastně moje první velká výstava a já jsem moc zvědavá na reakce. Na to, co budou lidé říkat na mé kresby, jestli uznají, že jsou dobré, protože pořád je co zlepšovat a času je strašně málo.

I když, jak říkáte, času je strašně málo, vy toho stíháte opravdu hodně. Vaše obrázky se staly například součástí publikace Malé příběhy velkého dostihu, která byla oficiálně pokřtěna vloni u příležitosti jubilejního ročníku Velké pardubické...

V publikaci mám dva obrázky, Rémuse a koně skákající přes Taxis. Hodně mě tahle práce bavila, protože jsem pracovala se starými fotografiemi a musela se na všechno doptávat, přičemž z černobílých obrázků jsem na přání dělala barevné. Kniha se nakonec doplnila dosud nepublikovanými fotografiemi, které mají určitě své kouzlo.

Málokdo možná ví, že malování se věnujete pouze po večerech, až skončíte v práci a uložíte dceru ke spánku. Není pro vás problém se po náročném dni, kdy jste stále v pohybu, najednou zklidnit se a plně se soustředit jen na malování?

Naopak, těším se a mám to naučené. Dopředu si říkám, co budu dělat, a když nemám náladu, radši nedělám. To ale moc často není.  Mé malování je svým způsobem přetlak a většinou bez toho, aniž bych něco nakreslila, spát nejdu.

Vaše díla jsou až neskutečně realistická, předpokládám tedy, že nejste typ malíře, který by si rád něco domýšlel nebo upravoval...

Ráda kreslím věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. Mám ráda kvalitní předlohu, kde jsou vidět detaily a snažím se kreslit maximálně věrohodně. Ne nadarmo moje profesorka kreslení říkala, že jsem velmi precizní detailistka. Miluji detaily a potrpím si na ně. Na koni se mi líbí, když je každá jeho žíla pěkně vidět.

Jak často se stává, že obrázek musíte překreslit, protože nejste s výsledkem spokojená?

U některých prací se mi stalo, že jsem je třeba i třikrát zmačkala a vyhodila, než jsem byla spokojená. Snažím se prostě o dokonalost ve všech směrech.

Dokonalost ve všech směrech je pěkný bič. Odevzdala jste už někdy obraz, který by se vám z nějakého důvodu nelíbil? 

Několikrát jsem už odevzdala něco s čím jsem nebyla spokojená, ale lidem se to líbilo. Sama jsem jim ukázala, kde vidím chyby a dala obraz za poloviční cenu nebo dokonce zadarmo.  Co je pro mě nejnáročnější? Když objednavatel dodá nekvalitní fotku, na které musím všechno luštit a ověřovat si.

Jak často malujete na zakázku?

Skoro pořád, ale má to výkyvy. Někdy se ozve najednou třeba deset lidí, a pak dlouho nikdo. Vedu si seznam, kdy si kdo a co objednal a vždy se snažím vyhovět, pokud to jde, abych splnila termín, třeba když se jedná o dárek k narozeninám, Vánocům... 

Kolik času vám zabere tvorba jednoho obrazu a jaké jsou ceny?

Jeden obraz je tak 20 až 25 hodin práce. Kreslím za pár korun, tak aby bylo na materiál a trochu zohledňuju čas, který tomu věnuji. Tím, že kreslím až pozdě večer při umělém světle a stále řeším detaily, už jsem si pěkně zkazila oči. Aktuálně už nosím brýle a mám dvě dioptrie. Také mě od sezení u malování bolí záda a je pravda, že občas bych si raději lehla k televizi a odpočívala. Pak mi to ale nedá, protože malování a kreslení je můj koníček, který mě pořád strašně moc baví. Když nedržím tužku v ruce každý den, jsem z toho nesvá.

Je mi to jasné, tělo říká odpočívej, ale hlava ho přemluví a jde se malovat. Jaký je současný trend, co si zákazníci přejí?

Dřív hodně frčely portréty samotných koní na bílém pozadí, pak ale přišlo několik objednávek na obrázek s pozadím, a ty aktuálně vedou.

Jako správný nadšenec sledujete nové trendy a stále se snažíte svá díla vylepšovat. Kde hledáte inspiraci?

Především na internetu. Mám už oblíbené papíry, značku pastelek, vím co umí, kdy na ně musím přitlačit, aby se po zasklení obrazu vytvořil efekt barev. Občas se nedržím jedné techniky, ale kombinuju je. K tomu mě většinou donutí pojetí fotek, které mám jako předlohu.

Co na vaše kresby říká vaše sedmiletá dcera? A už jde v rodinných šlépějích co se týče koní?

Maruška je ve druhé třídě a už má svého poníka, 21letou klisnu. Je sice úplně jiná než jsem byla v jejím věku já, je to trochu poseroutka, ale jezdí. Jednou týdně chodila s kamarády do jezdeckého oddílu, aby poznala, jak to chodí jinde, teď už jsem si ji ale vzala pod křídla sama. Je to takový střízlíček, možná i proto je taková opatrná a i když už umí pěkně vysedat a zvládne poníka v kroku, chce být stále na lonži. Jde jí to, snaží se a dělá tak radost nejen mně, ale i babičce a dědovi (Alexandra a Jaroslav Jelenovi – pozn. red.). Miluje zvířata a za samé jedničky, které bude mít, si k narozeninám přeje štěňátko. 

foto: archiv Ilony Kubíkové