V lednu 2025 obdržel při Galavečeru českého turfu spisovatel a publicista PhDr. Petr Feldstein, náš dlouholetý spolupracovník, od Jockey Clubu ČR Cenu za mimořádný přínos dostihovému sportu. Petr Feldstein je srostlý s dostihovým sportem a píše o něm téměř polovinu století – od roku 1977. Chtěli bychom proto některé jeho vybrané texty uveřejňovat v této rubrice znovu. Především ty, jež autor (narozený 8. 12. 1943) připravovaL pro tištěný časopis Paddock Revue a pak pro internetový Dostihový svět, který na Paddock Revue navázal. Pokračujeme textem, jenž vyšel v Paddock Revue v roce 2009, a jehož ústřední postavou je někdejší významná postava chuchelského závodiště Vlastimil Vaňátko.

Nejmenší není nejnepatrnější

To je překlad jednoho francouzského přísloví. Svědčí o tom, a právě v dostizích to platí dvojnásob, že význam či velikost člověka rozhodně nedělá jeho fyzický vzrůst.

Stoprocentně to platí i o letos osmasedmdesátiletém Vlastimilu Vaňátkovi, jedné z velkých legend především chuchelské dostihové historie. Nic na tom nemění pouhých 152 cm jeho tělesné výšky, ani skutečnost, že na dostihy, které pro něj byly dlouho vším, už dlouho nechodí. Přestože bydlí jenom pár set metrů od závodiště. Mnoho let uvádí stále stejný důvod – říká, že by se mu stýskalo…

Do poloviny sedmdesátých let patřil k našim nejpopulárnějším osobnostem v dostihovém sedle. V závěru kariéry koketoval i s trenérským řemeslem, v němž mohl zúročit mnoho zkušeností – jezdeckých i životních. Po těžkém pádu v rovinovém dostihu z dvouletého koně v Hluboké nad Vltavou a vážném zranění, zlomenině spodiny lebeční, se však rozhodl udělat za dostihovou érou svého života tečku. K překvapení a také ke zklamání mnoha chuchelských skalních návštěvníků, kteří si bez něho dostihovou Chuchli vůbec nedovedli představit. Její kolorit a nezaměnitelnou atmosféru totiž významně spoluvytvářelo jeho jezdecké umění, typická malá postava, usměvavá tvář příjemného, bezelstného člověka. A konec konců i samotné jméno, které tehdy bylo s chuchelským závodištěm nerozlučně spjaté.

Druhý táta       

Když se Vlastimila Vaňátka, který se narodil v roce 1929 v Jičíně, zeptáte, na Leslieho Lomaxe, trenéra, u kterého začínal, celý se při vzpomínkách téměř pětašedesát let starých rozzáří: 

„On byl vlastně můj druhý táta. Když jsem přišel do Chuchle ve čtrnácti do učení, celý vyděšený z toho, co mě čeká, choval se ke mně od samého počátku jako k vlastnímu. Snažil jsem se dát najevo, jak jsem mu za to vděčný. Bydlel jsem v podkroví domu, který sousedil s tím, kde žili oni. Pomáhal jsem jemu i jeho ženě v domácnosti, staral jsem se jim o slepice, o králíky. Leslie Lomax byl skvělý chlap. Jeho táta, pan William Lomax, kterému nikdo neřekl jinak než starý Bledyvel, také. Ten byl možná o trochu méně přístupný. Bylo to asi dané tím, že nemluvil česky, jen anglicky, německy a také trochu maďarsky. Leslie česky mluvil. Sice s přízvukem, ale velmi slušně. Kromě toho to byl vynikající jezdec, který dvakrát vyhrál Československé derby, v roce 1942 s Lionelem, kterého sám trénoval, a v roce 1945 s Ravellem, a samozřejmě také trenér. Dal mi strašně moc.“

William Lomax byl za svého působení v Chuchli už vdovec. Měl hospodyni, nebo spíš kuchařku, paní Kolouškovou, která velmi dobře vařila. Nejen jemu, ale i učňům z vedlejšího domu v podkroví, mezi nimi i Vlastimilu Vaňátkovi. Taková, dnes už dost nepředstavitelná domácká idyla, i když všechno nebylo jen růžové, tehdy v zázemí dostihové Chuchle vládla.

Leslie Lomax zůstal ve vzpomínkách Vlastimila Vaňátka i jako nezištný, nesmírně velkorysý a přející člověk, který nikdy nikomu nic nezáviděl. Ani v dostizích, ani mimo ně.

„Naučil mě toho hodně, skoro bych řekl, že vlastně všechno. I díky jemu jsem také vyhrál svůj první dostih ještě jako učeň. Jel jsem tehdy Flamendra od trenéra Procházky a druhý za mnou byl právě on, mistr Leslie Lomax. Už nevím, koho tenkrát vlastně jel on. Vím ale, že jsem z toho, že jsem ho porazil, měl za cílem takový divný pocit. Ale Leslie byl celý šťastný a volal na mne: To bylo ono, Vlasto, takhle jezdi vždycky!“

Nedlouho po komunistickém převratu v únoru 1948 si museli Lomaxové, pětasedmdesátiletý William a téměř padesátiletý Leslie, sbalit věci a navždy opustit Chuchli, ke které přilnuli a srostli s ní. Vrátili se do rodné Anglie. V životě talentovaného a už tehdy známého jezdce Vlastimila Vaňátka, který prožil hodně chudé a neradostné dětství, to byla další smutná událost.

Předurčen k handicapům

 Tenkrát ovšem už nevážil jen oněch 29 kilo, jako když ho sem přivezl z Jičína tatínek. Věděl však, že už stejně bude mít jednou provždy zcela opačné problémy oproti drtivé většině jiných jezdců, kteří si museli váhu hlídat a někteří kvůli tomu i předčasně ukončili kariéru. To zdaleka nebyl jeho případ, ale na druhou stranu byl se svou „papírovou“ hmotností nepřevyšující pětačtyřicet kilogramů, předurčen k tomu, aby jezdil především handicapy a tím pádem také horší koně. Přesto má na svém kontě na 120 vítězství v rovinových dostizích. Je mj. dvakrát zapsán v listině vítězů prestižního Gomba handicapu. Vyhrál jej v roce 1957 s pětiletým Havlem trénovaným Josefem Kolocem, a o dva roky později se stejně starým Majákem od trenéra Stanislava Bárty. V Československém derby 1951, v němž zvítězil polský hřebec Pink Pearl s W. Biesadzinskim, byl v sedle L´Amoura čtvrtý, a v jedné z poválečných Velkých jarních cen, první dostihu Trojkoruny, druhý.

„Roviny jsem původně jezdil raději, ale později jsem stále více přicházel na chuť i překážkám. Na nich jsem vyhrál sedmačtyřicet dostihů. Snil jsem o tom, že si někdy zkusím i Velkou pardubickou, ale při mé váze to nebylo dost dobře možné. Musel bych nést spoustu olova.“        

 Rodina

Když mu bylo třicet, oženil se s o devět let mladší zdravotní sestrou Helenou. Až bude letos někdejší poválečný talent našeho dostihového sportu slavit osmdesátiny, budou mít Vaňátkovi zlatou svatbu. Tu oslaví i s rodinou dcery Jitky, doktorky přírodních věd, maminky patnáctileté Kateřiny a osmiletého Filipa.

„Jsem spokojený, život byl nakonec ke mně laskavý. Doma mi nic neschází a jsem ve své milované Chuchli. Na dostihy sice nechodím, ale když jsou v televizi, tak se dívám. Nevynechám jediný přenos. A rozčiluji se, když občas, vlastně dost často, vidím nevyjetého koně. Prověšené otěže před cílem – to prostě nemůžu pochopit, to by nemělo být.“

Kontakt i přes železnou oponu

Žije tedy spokojeně v obci, která dnes patří k hlavnímu městu. Přišel sem v letech druhé světové války, má tedy na co vzpomínat. Třeba na klisnu Antoinettu neboli milovanou Tonku, svěřenkyni Leslieho Lomaxe, s níž vyhrál třináct dostihů, rovinových i překážkových.

Leslie Lomax, se po svém nuceném odchodu z Československa usadil v Newmarketu, kde působil jako pracovní jezdec. Jeden z koní, o které pečoval, pak vyhrál anglické derby. Vydělané peníze pak Lomaxovi mladšímu umožnily pořídit si malou kavárnu, kterou úspěšně provozoval až do konce svého dlouhého života.

„Celá ta léta jsme si psali. Na začátku devadesátých let se ale odmlčel. Určitě proto, že umřel. Ale dožil se, protože byl asi o třicet let starší než já, opravdu požehnaného věku.“